Třetí zpráva z Měsíce /autorského čtení/
Když tak den za dnes sedávám v hledišti Staré Arény a poslouchám autorské čtení svých francouzských kolegů, často mě napadá, že lze-li na literární tvorbu vztáhnout rčení o tom, že oliva vydává ze sebe to nejlepší, když je drcena, pak už jsme si v našem takzvaném civilizovaném světě to nejlepší napsali.
Západní svět měl svou vlnu velké válečné literatury, jejíž nepochybná autenticita jako by znamenala i její velikost, komunistické země měly poté svou literaturu disidentskou /Klíma/ a exilovou /Škvorecký/, nemluvě o dílech, která vznikala složitým kličkování v rámci bolševického systému /Hrabal/, a přesto ve výsledku znamenala více či méně opozici.
Vypsali jsme se, řekl mi Sebastian Reichmann, který Měsíc autorského čtení zahajoval. /Řekl bych, že o tom musí vědět své – začínal psát v socialistickém Rumunsku, teprve počátkem sedmdesátých let minulého století emigroval do Francie./ Já ještě mám jakousi jiskru, řekl, nebo alespoň vzpomínku na tu jiskru. Ale jinak nám už zbývají pouze různá odvozená témata, která ovšem pro lidstvo nejsou vůbec důležitá…
Myslím, že Reichmann měl na mysli takzvaná témata bohatých Američanů a Evropanů, protože – jak mi před lety vysvětlili přátelé v Senegalu – z pohledu Afričanů jsou všichni Američané a Evropané bohatí. Na Mezinárodním kongresu v Dakaru v září 2007 jsem byl africkými autory paušálně řazen mezi dekadentní, bohaté a bezproblémové autory. Seděli jsme v malé skupince na kamenité, špinavé pláži, popíjeli jsme pivo z plechovek, opodál v moři plaval mrtvý pes. Vášnivě jsme diskutovali o literatuře. A já jsem se bránil nařčení, že v Evropě jsme už dávno ztratili velké téma; uváděl jsem obvyklou svatou trojici život-láska-smrt, ale odbývali mě mávnutím rukou.
„Příteli, vždyť vy už píšete jen o tom, že někdo moc pije nebo že někomu utekla žena,“ řekl mi s lehkým posměchem mladý senegalský básník, který den předtím absolvoval moje autorské čtení s kytarou. „Nic ve zlém, ale koho to zajímá?“
„Přinejmenším ty, kdo moc pijí, nebo ty, jimž utekly ženy,“ odpověděl jsem rádoby vtipně.
Ale on docela vážně a s lehkým smutkem řekl: „No právě… A co slunce a hlad, a moře a války, a příroda a Bůh, a svoboda a otroctví?“
Myslím, že mnozí autoři, s nimiž se v ostravské Staré Aréně setkáváme, jsou si rizika ztráty svého velkého tématu dobře vědomi. Zdá se mi, že jejich díla se s popsanou situací perou buď tím, že ji nemilosrdně reflektují a karikují /Stéphane Audeguy/, nebo tím, že se snaží psát příběhy třetího světa z pokorné pozice Evropanů /Claude Mouchard/. Jsem přesvědčen o tom, že pro domorodé obyvatele České republiky je to velmi cenná škola.
Váš Jiří Dědeček
Západní svět měl svou vlnu velké válečné literatury, jejíž nepochybná autenticita jako by znamenala i její velikost, komunistické země měly poté svou literaturu disidentskou /Klíma/ a exilovou /Škvorecký/, nemluvě o dílech, která vznikala složitým kličkování v rámci bolševického systému /Hrabal/, a přesto ve výsledku znamenala více či méně opozici.
Vypsali jsme se, řekl mi Sebastian Reichmann, který Měsíc autorského čtení zahajoval. /Řekl bych, že o tom musí vědět své – začínal psát v socialistickém Rumunsku, teprve počátkem sedmdesátých let minulého století emigroval do Francie./ Já ještě mám jakousi jiskru, řekl, nebo alespoň vzpomínku na tu jiskru. Ale jinak nám už zbývají pouze různá odvozená témata, která ovšem pro lidstvo nejsou vůbec důležitá…
Myslím, že Reichmann měl na mysli takzvaná témata bohatých Američanů a Evropanů, protože – jak mi před lety vysvětlili přátelé v Senegalu – z pohledu Afričanů jsou všichni Američané a Evropané bohatí. Na Mezinárodním kongresu v Dakaru v září 2007 jsem byl africkými autory paušálně řazen mezi dekadentní, bohaté a bezproblémové autory. Seděli jsme v malé skupince na kamenité, špinavé pláži, popíjeli jsme pivo z plechovek, opodál v moři plaval mrtvý pes. Vášnivě jsme diskutovali o literatuře. A já jsem se bránil nařčení, že v Evropě jsme už dávno ztratili velké téma; uváděl jsem obvyklou svatou trojici život-láska-smrt, ale odbývali mě mávnutím rukou.
„Příteli, vždyť vy už píšete jen o tom, že někdo moc pije nebo že někomu utekla žena,“ řekl mi s lehkým posměchem mladý senegalský básník, který den předtím absolvoval moje autorské čtení s kytarou. „Nic ve zlém, ale koho to zajímá?“
„Přinejmenším ty, kdo moc pijí, nebo ty, jimž utekly ženy,“ odpověděl jsem rádoby vtipně.
Ale on docela vážně a s lehkým smutkem řekl: „No právě… A co slunce a hlad, a moře a války, a příroda a Bůh, a svoboda a otroctví?“
Myslím, že mnozí autoři, s nimiž se v ostravské Staré Aréně setkáváme, jsou si rizika ztráty svého velkého tématu dobře vědomi. Zdá se mi, že jejich díla se s popsanou situací perou buď tím, že ji nemilosrdně reflektují a karikují /Stéphane Audeguy/, nebo tím, že se snaží psát příběhy třetího světa z pokorné pozice Evropanů /Claude Mouchard/. Jsem přesvědčen o tom, že pro domorodé obyvatele České republiky je to velmi cenná škola.
Váš Jiří Dědeček