Stát a Evropa jsme my
Programové prohlášení vlády říká: „Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát.“
Náhrady, diety, Ambrozek a jiní
Média investigativně šťourají, zda Libor Ambrozek použil k zaplacení stavby svého domu také poslanecké náhrady. Může si za to sám, když pocítil potřebu postavit si barák. Mne by to nenapadlo. Nejen proto, že bych mohl očekávat mediální cifršpionství, ale hlavně proto, že by mě nebavilo zabývat se věcmi, které by mne zdržovaly třeba od čtení nepřečtených knížek nebo sušení hříbků.
Balkanizace výrokem soudu
Stoupenci výroku haagského soudu o oprávněnosti kosovské nezávislosti se radují, že se snad konečně po deseti letech zbaví problému, který si sami vytvořili bombardováním Jugoslávie, jeho podporou nebo podlehnutím mediální a mocenské masáži. Nezbavili se ničeho. Soud navíc vytvořil precedens, když balkanizaci nabídl jako možný model pro separatisty a extrémisty využívající slabosti nebo rozpadu státní moci kdekoli ve světě.
My a Izrael
Dnes si tu připomínáme, že jsme před dvaceti lety s kolegou Moshe Arensem podepsali dohodu o obnovení diplomatických styků Československa s Izraelem. Samotná skutečnost, že jsme museli tyto styky obnovovat, protože je československá vláda servilně kopírující sovětskou politiku v době šestidenní války v roce 1967 zrušila, je jednou z připomínek, jak vývoj našich vztahů s Izraelem a s židovským národem souvisí také s mírou naší politické kultury, svobody a s naší odvahou o svobodu usilovat.
Čtvrtý odboj
Poslanecká sněmovna, sotva schopná schválit i program vlastní schůze, věnovala tři hodiny vášnivé diskusi o senátním návrhu zákona o třetím, protikomunistickém odboji. Zákon má morálně – ne finančně nebo jinými výhodami – ocenit občany, kteří se statečnými postoji zasloužili o pád minulého režimu.
Smrt na cestě Alberta Camuse
Před padesáti lety, 4. ledna 1960, Facel Vega, řízená synem zakladatele nakladatelství Gallimard, narazila u Villeneuve-la-Guyard jižně od Fontainebleau do platanu. Albert Camus, sedící vedle řidiče, byl mrtev na místě, Michel Gallimard zemřel v nemocnici.
Bludný kruh
Politická scéna se už dlouho motá v bludném kruhu vzájemných útoků, pomluv a urážek. Uražení ztrácejí nervy a odpovídají pak i na dobře míněnou kritiku podobnými výstřely, často postrádajícími věcný podklad. Poškozují tak nejen možnost vážné veřejné debaty a hledání shody a podstatných otázkách , které je třeba řešit.
Lze pochopit, že sociální demokracii dráždí nesmyslné pomluvy nevzdělanců, podle kterých z ní vyrostlo nacistické hnutí nebo komunismus nebo úlet Karla Schwarzenberga, že se chová jako povětrná děvka. Lze pochopit stav mysli Jiřího Paroubka, který patří mezi hlavní otloukánky českých medií. Avšak jeho neustálé vysvětlování, dementování a některé reakce jen dodávají dodatečný materiál k jeho otloukání. Je to někdy – řekl by kníže Talleyrand - horší než zločin, je to chyba. Naposledy v Paroubkově výroku o goebbelsovském psaní Jiřího Hanáka, o poznámce o Hanákových komplexech ani nemluvě.
Jirku Hanáka znám od roku 1956 z filozofické fakulty. Byli jsme spolu v rozhlase šedesátých let. V normalizaci pracoval jako skladník, podepsal Chartu 77 a statečně čelil útokům Státní bezpečnosti, která se pokoušela vyvolat u něho případné komplexy. Neuspěla. Od roku 1989 jako jeden z nejvzdělanějších a nejodpovědnějších českých novinářů uchovává čest své profese. Jeho názory jsou často originální, ne vždy s nimi souhlasím, ale za téměř půl století mých zkušeností s ním vím, že vycházejí z přesvědčení, opírajícího se o hloubku a šíři jeho vzdělání. Znám málo lidí tak poctivých jako je Jirka Hanák. Obvinění z goebbelsovského psaní ho nemůže poškodit.
Vrcholový politik je pochopitelně závislý na informacích, které mu připravují jeho poradci. Pokud ho opakovaně uvádějí v omyl, jako například při nepravdivých poukazech na nečeské postoje Karla Schwarzenberga, nepochopení některých kritik v mediích nebo při kritice Ústavního soudu, bylo by asi vhodné některé z nich vyměnit. Odpovědnost pak ve veřejnosti nepadne na ně, ale na politika. Se znepokojením sleduji, že to poškozuje jeho a jeho stranu.
(Autor je senátor, zvolený za ČSSD, Právo 2.12.2009)
Duchů jež jsi zplodil...
V podrážděné atmosféře kolem ratifikace Lisabonské smlouvy už nejde především ani o ni, ani o Listinu základních práv, ale o bezútěšný stav české politiky.
Rozhárané debaty o tom, co prezident může a musí v situaci, kdy dojednáním a podpisem smlouvy pověřil vládu, kdy ústavní většiny obou komor parlamentu smlouvu schválily, kdy vláda potvrdila – a můžeme předpokládat že i Ústavní soud potvrdí – její soulad s Ústavou, svědčí o vadách v nastavení našeho ústavního systému.
Avšak horší je, že dvacet let po listopadu chybí politická kultura euroamerické civilizace v zemi, která se považuje za její součást. Představa, že by britská královna odmítla podepsat rozhodnutí britského parlamentu, je absurdní. Když americký Kongres přehlasuje prezidentovo veto, „nejmocnější muž planety“ se musí podřídit stejně jako nemůže zpochybnit verdikt Nejvyššího soudu. Nejen proto, že mu to zákon přikazuje, ale proto, že je nejvyšším garantem zákona. Prezident Klaus smlouvu snad nakonec ratifikuje. Ale zkouší-li se stavět nad duch zákonů, riskuje vrhnout nás zpátky nejen do doby předlistopadové, ale do světa, kde ještě tak či onak platí pravidla džungle.
Zvláštním projevem pokleslé politické kultury je neutuchající pěstování českých komplexů méněcennosti strašením požadavky sudetských Němců. Vrácení majetků zabavených ve státech protihitlerovské koalice znemožňují všechna rozhodnutí vítězných mocností, potvrzená v roce 1953 při ukončení okupační správy Německa, plně převzatá do smluv 2 plus 4 při jeho sjednocení, zákaz vznášet nároky při přijetí tehdy ještě dvou německých států do OSN, skutečnost, že mezinárodní soudy nemohou rozhodovat o událostech, k nimž došlo před jejich ustavením a že žádné normy, včetně Listiny práv, nelze uplatňovat retroaktivně. Potvrdila to všechna dosud přijatá rozhodnutí německých i mezinárodních soudů. Tvrdit, že jakýsi místní soudce kdesi v Evropě by mohl ignorovat mezinárodní právo a že jeho rozsudek by platil v celé EU, je paranoidní křeč. Když jsem před lety upozornil bavorského předsedu vlády, že kdosi z Mnichova žádal dům v Liberci, premiér s úsměvem poznamenal: „Vždyť víte, že jsou všude blbci.“ Zdůvodňovat výhradu vůči Listině práv obavami z někdejších sudetských majetků je proto nesmyslné a urážlivé pro naše německé a ostatní evropské spoluobčany. A také pro nás.
Předlistopadový režim čtyřicet let strašil Němci, aby získával alespoň nějaké sympatie jako ochránce národa. Je nezodpovědné, když mnozí politikové ještě po dvaceti letech tuto demagogii pěstují v obavách ze ztráty volebních preferencí. Politikové tu nejsou proto, aby se potáceli za veřejným míněním, jehož traumata sami svými postoji udržují a posilují. Občané si je najímají, aby pro ně společnost spravovali a vedli.
České politice chybí sebevědomí a kompas, který by nás orientoval při navigaci v bouřlivých vlnách dnešní Evropy a světa. Od druhé světové války, kterou drasticky vyvrcholily staleté náboženské a národnostní nenávisti, Evropa pracně, konfliktně ale vytrvale směřuje k součinnosti evropských národů a států. Chceme být v Evropě a schválili jsme si to v referendu, ale jako bychom netušili, že to znamená chápat suverénně naši identitu jako tvořivý prvek společného evropského celku. Místo toho jako by se k nám vracely plačtivé ozvěny pomnichovského, „jsme malí, ale sví“, doraženého na dno patnáctým březnem.
Duchů, které to plodí, se bez odvahy nemůžeme zbýti. Maří naše možnosti uplatnit důstojně své zájmy na mezinárodní scéně, otravují náš vnitřní život a vedou ke znechucení politikou nabitou arogancí, ubohým kličkováním, pomluvami a korupcí. Je marné doufat, že česká politika nadřadí „raison d´état“ přízemním osobním a partajním nervovým záškubům? Mnozí tomu nevěří. Minulý týden významný český mezinárodní podnikatel řekl, že nás snad zachrání jen totální propad. Dokážeme na něj nečekat?
(Právo, 27.8.2009)
Nová prezidentská obstrukce
Prezident republiky Václav Klaus požadavkem na přijetí dodatku k Listině základních práv, připojené k Lisabonské smlouvě, vytváří další překážku pro ratifikaci smlouvy, kterou schválilo 26 členských států Evropské unie.
Ne nové oponě!
Úspěšné dojednání odchodu stovek východních Němců, kteří se ukryli uprostřed Prahy v přeplněné zahradě německého velvyslanectví, bylo jednou z posledních ran do těla prohnilých režimů v Československu a v Německé demokratické republice. Za pár týdnů berlínští občané rozebrali zeď, betonový přízrak rozdělení Evropy. Den před Štědrým dnem 1989 jsme spolu s Hansem-Ditrichem Genscherem přestřihli dráty železné opony u Rozvadova. Občany sousedních vesnic po téměř půl století oddělovaly ploty a kulometné věže. Teď se spolu s námi nadšeně vyšli sobě vstříc územím, které se náhle proměnilo ze země nikoho v zemi setkání. A fotografie, které se odsud rozletěly, potvrzovaly celému světu, že čas oponu už doopravdy strhnul.
