Boris Jelcin se objevil v roce 1985 jako šéf mocné moskevské organizace Komunistické strany Sovětského svazu. Narodil se ve vesnici nedaleko tehdejšího Sverdlovska, dnes už opět Jekatěrinburgu. Připomínal robustního sedláka, který nikdy nepřijme nároky protokolů a uhlazeného prostředí vysoké politiky. Funkce tajemníka sverdlovské oblasti ho vynesla v roce 1981 do ústředního výboru KSSS, ale pro Moskvu a svět se vynořil z neznáma. Nebyl ovšem jediným nově příchozím. Generálním tajemníkem se po sérii tří starců stal Michail Gorbačov, na vrchol stoupali další reformátoři Alexandr Jakovlev, označovaný potom za otce glasnosti, z Gruzie přišel Eduard Ševardnadze, tvůrce nové otevřenější zahraniční politiky, která překonávala Brežněvovu doktrinu omezené suverenity dosavadních satelitních států, do vysokých funkcí kolem Gorbačova vystoupili Černajev a další z „pražské mafie“, lidé, kteří pobývali v různých funkcích v Praze a přenášeli, jak přiznal později i Gorbačov, pražského ducha šedesátých let do sovětských poměrů.
Nový moskevský gubernátor, jak ho často v ruské tradici označovali, si okamžitě získal sympatie bezprostředním vystupováním a jazykem zbaveným ideologického balastu, bez něhož si do té doby nikdo nedovedl představit partajního funkcionáře. Když kritizoval Gorbačova za pomalost reforem byl z nejvyšších funkcí ve straně a v Moskvě odstraněn. Možná, že jeho impulzivní kritika byla netaktická. Reformátoři museli čelit silné opozici ve všech mocenských orgánech komunistické strany a státu, ale jeho postoje ho vynesly v květnu 1990 do čela parlamentu Ruské federace. Pozice formální hlavy státu největší sovětské republiky se stala klíčovou o rok později. V červnu vyhlásil suverenitu Ruska, v srpnu se postavil statečně proti puči, který chtěl zvrátit vývoj do starých poměrů a při podzimním rozpadu Sovětského svazu zajistil dohodami s ostatními republikami pokojné rozdělení.
Avšak už v té době se projevovaly Jelcinovy slabosti. Citová nevyrovnanost, rozporuplné chování a nadměrné pití alkoholu vedlo k situacím, které oslabovaly jeho autoritu. V září 1991 při konferenci KBSE v Moskvě jeho vystoupení někteří ze tří desítek ministrů zahraničí s posměšky komentovali jako chování jurodivého cara.
V roce 1996 byl znovu zvolen ruským prezidentem, i když zoufalý pokus řešit čečenskou krizi násilím, které postihlo především civilní obyvatelstvo, vyvolával stále větší odpor doma i v zahraničí. Nedomyšlené ekonomické reformy způsobily hluboký propad ekonomiky, přesun obrovského bohatství země do rukou oligarchů a finanční krizi, která v roce 1998 připravila o peníze milióny Rusů. Korupce pronikla do blízkého Jelcinova okruhu. To vše začalo ohrožovat proces demokracie, k jejímuž rozvoji Jelcin původně výrazně přispěl. Dnes si mnozí Rusové spojují samotný pojem demokracie s chaosem konce století.
Jelcinovo odstoupení z funkce poslední den roku 1999 mnohé šokoval. Lze vést spor, zda se pouze vzdal tlakům, kterým už nedokázal čelit nebo zda se odpovědně rozhodl, že předá vládu, protože věděl, že na řízení země už nemá sílu a zvolil si málo známého nástupce, o němž věřil, že nastolí v zemi zvyklé po staletí na tvrdou ruku pořádek.
Jelcinovo dědictví je proto rozporné jako byl on sám, ale i jeho odpůrci včetně Gorbačova dnes uznávají, že svým často chaotickým, ale v rozhodujících okamžicích statečným jednáním přispěl v Rusku k položení základů vývoje k moderní společnosti, které už nelze zvrátit.
Po letech jsem zase šel na fotbal. Do Ďolíčku na Bohemku neboli Bohemians 1905. Klub AFK Vršovice, založený v roce 1905 si po úspěšné reprezentaci v Austrálii v roce 1927 mohl ponechat jméno Bohemians, pod nímž za oceány vystupoval. Přezdívku „klokani“ získal díky páru klokanů, které podle legendy přivezli z Austrálie prezidentu Masarykovi.
Fotbal kdysi býval pěkná hra. Vpředu pět útočníků, tři záložníci, dva bekové a brankář. Padaly góly a stadiony byly plné diváků. Pak se vymyslel WM a bůhvíjaké další systémy. Totální fotbal převzal pravidla čehokoli totalitního a v národních a mezinárodních ligách nadšení a radost ze hry vystřídaly balíky peněz. Cenění hráči se kupují a prodávají jako otroci v roli gladiátorů. Z kanceláří stadionů občas vyhřezne korupce jako nedávno v Itálii. Neviditelná ruka fotbalového trhu změnila někdejší hravost v betonování před velkým vápnem a fair play ve vzájemné okopávání hráčů. Už se nepamatuju, který trenér sdělil rozhlasovým posluchačům, že toleruje svým svěřencům, když zezadu podkopnou útočníka, kterého už nešlo jinak zastavit. Proč by tomu mělo být ve fotbale jinak než jinde.
Časy se změnily. Plánička dopoledne pracoval v bance a odpoledne šel trénovat na nejlepšího evropského brankáře. Fotbal vstupuje i do dějin diplomacie. Vášnivým fandou je Henry Kissinger. Egon Ervín Kisch vzpomínal, jak jeho židovský klub potřeboval neprohrát se Slávií víc než o dvanáct branek. Když to hrozilo, mohutný záložník měl vyvolat rvačku. Napadený slávistický bek ho odzbrojil – diplomaticky opustil hřiště. Zopakoval to jako prezident při Mnichovu a v únoru 1948.
Jako studenti jsme s Jirkou Černým, barytonistou Národního divadla Josefem Heribanem a basistou Karlem Bermanem na Spartě sledovali současně hru a zasvěcené komentáře fandů. Při jakémsi faulu zapálený znalec srovnával, jak v sedmatřicáté minutě zápasu v roce 1936 soudce vytahoval provinilce za ucho a málem při tom utrhl ucho panu Heribanovi. Na Slávii chodili studenti filozofické fakulty pozorovat sucharského fonetika. Vyskakoval radostí nebo vztekem, hulákal a nadával sudímu v hantýrce spíše kriminálnické než jazykem ctěného univerzitního profesora. Na hřiště však nelétaly odpadky a rakety, rvačka na stadionu a v ulicích měst byla výjimkou.
Ani zápas Bohemky s Blšany neoplýval krásou. Remíza 1:1 nenadchla hráče ani diváky v Ďolíčku. Ale zaplněné tribuny obsadilo přes osm tisíc diváků, skandujících zelená-bílá. Přišli a přicházejí povzbudit klub, který vstal díky jejich urputné snaze z mrtvých.
Někdejší mistr republiky byl vybrán před listopadem 1989 k likvidaci pod záminkou černých fondů, bez nichž tehdy nefungovala ani okresní kopaná. Oslaben stal se v nových poměrech snadnou obětí ambicí neschopných podnikatelů a kořistí chamtivců a tunelářů. I jeho jméno uloupili vlastníci okrajového týmu z pražského předměstí. Nadšení bohemáci se sešli v Družstvu fanoušků Bohemians, sehnali peníze, dojednali s věřiteli oddlužení – někteří bývalí fotbalisté Bohemky se vzdali části nebo celého nároku – získali sponzory a dnes už vlastní i svůj stadion, který si museli donedávna pronajímat. Bez státní podpory a navzdory intrikám. Bohemka je viditelným úspěchem toho, čemu se v politickém žargonu říká občanská společnost a argumentem proti pesimismu a úniku do soukromí všech, kteří nevěří, že mohou sami cokoli dokázat.
Sbírku na Národní divadlo si už stěží pamatujeme. Pražské jaro, celonárodní vzepětí proti sovětské okupaci, Charta 77 a desítky dalších iniciativ, do nichž se spojili občané nebo rok 1989 jsou až přiliš velké historické události, aby občany přesvědčily o možnostech toho, čemu Masaryk říkal „práce drobná“ nebo aspoň k tomu, aby v Chomutově přišlo k volbám více než 10 procent voličů.
Mravenčí píle stovek sdružených nadšenců pomohla vynést za tři roky téměř zrušený klub před bránu první ligy. Dokazuje, že občanská společnost není chimérou. Maskot klokana potulující se po tribunách a kolem nich a objímající před kamerami střelce branky Pavla Haška za jásotu diváků je proto symbolem občanské vůle, píle, zaujetí a radosti, nezbytných pro jakýkoli úspěch.
I dnešní fotbal může být pěkný. Asi se zase půjdu podívat.
Den před zeleným čtvrtkem zábavní pořady soutěžily na televizních kanálech se mšemi a kázáními. Dávného příběhu o ukřižování a vzkříšení se zmocnil elektronický věk. Kostely zaplavovaly davy zahraničních turistů a velikonoce připomínaly jen reklamy, obchody se suvenýry a programy svátečních mší. Před Caravaggiovým svatým Matoušem v chrámu svatého Ludvíka francouzského se tísnili Američané. Ve skvěle vybaveném francouzském knihkupectví vedle chrámu bylo prázdno. Objevil jsem tam Stendhalovy životopisné Souvenirs d´égotisme, které jsem dlouho sháněl.
Na universitě ROMA TRE profesoři a odborníci z celé Itálie debatovali před aulou plnou studentů v několika panelech o Chartě 77. Zaujalo mne, že na jihu Evropy studují návaznost Pražského jara, Charty a listopadu 1989 a souvislosti této historie s vývojem v Evropě a ve světě možná lépe než u nás. Zajímaly je motivy a zvraty v přístupech a jednání protagonistů těchto událostí a zejména vývoj od celonárodního vzepětí Pražského jara a odporu k okupaci k celospolečenské depresi, její překonávání od individuálních činů k Chartě 77 a její role při rozvoji nezávislých aktivit, vrcholících opět celonárodním vzepětím od Palachova týdne do listopadu 1989. Účastníci velmi kriticky posuzovali italskou politiku, politiky a strany ve vztahu k sovětskému imperiu a k podpoře opozice v těchto zemích. Dva profesoři se málem poprali o postoje Enrico Berlinguera, generálního tajemníka Italské komunistické strany. Rozhodnout mezi nimi bychom neuměli. Nám prospělo, že odmítl sovětskou invazi Československa a že italští komunisté odsoudili naše zatčení v roce 1979. Diskutující k italským plusům započítali podporu aktivit Jiřího Pelikána a jeho Listů, které publikovaly naše texty a které by bez výrazné finanční pomoci nemohl vydávat. Jeden z účastníků připravuje knihu na základě prostudování soukromého Pelikánova archivu v Římě. O hloubce a šíři zájmu svědčí i účast mladého doktora filozofie, který studuje tento úsek našich dějin a než sežene místo v oboru živí se jako noční hlídač a uklizeč nádobí po hostech v hotelu nedaleko Luccy. S humorem říká, že si připadá jako český intelektuál před rokem 1989.
Debata k třicátému výročí Charty proběhla také na americké univerzitě Johna Cabota. Protože sídlí v Trastevere, česky bychom mohli říci Zatibeří, ubytovali mne za rohem v hotelu svatého Josefa v centru málo známé části středověkého Říma. Mnozí turisté, vyčerpaní honičkou od Colossea přes Forum Romanum po Fontanu di Trevi a Španělské schody ji ještě neobjevili. Přitom stačí přejít Tiberu od Marcellova divadla nebo po mostě nedaleko Campo de Fiori, kde socha Giordana Bruna stojí na místě, kde byl jako disident upálen.
Bez podrobné mapky lze snadno zabloudit v úzkých uličkách s tavernami, galeriemi, malými obchůdky, knihkupectvími a pouličními prodavači. Mladý doktor práv z Dakaru prodával senegalské batiky svého otce. Rodilou francouzštinou vysvětloval, že doma je práce pro absolventy vysokých škol ještě méně než v Itálii. Zdi domů počmárané spreji potvrzují odlehlost této čtvrti, kde vilu Farnesina zdobí Rafelovy fresky. A Pietro Cavalli na freskách v průčelí chrámu Santa Maria in Trastevere ve 13. století nezapomněl na svatého Václava. Odborníci se hádají, je-li první mariánskou katedrálou právě tento chrám nebo Santa Maria Maggiore, o níž se ví aspoň to, že papež rozhodl o její stavbě 5. srpna 356. Tak náročný spor o dějiny jim mnohé národy mohou závidět ještě dnes.
Hotel Casa San Guiseppe – tedy svatého Josefa - nenapodobuje stále stejné Hiltony, Marioty a Four Seasony. Při modernizaci uchoval nejen fasádu. Hygienická zařízení, výtah a další úpravy odpovídající nárokům dnešního návštěvníka zabudovali stavitelé celkem úspěšně do původního půdorysu. Personál diskretně, nevtíravě nabízí všechno, co host potřebuje. Nenapadlo je stavět bazén, posilovnu nebo masážní salón, nesmyslná zařízení pro lidi na pracovní návštěvě nebo pro obdivovatele památek a zákoutí Říma. Sešitek v hotelovém pokoji informuje, že řád Dcer svatého Josefa se specializuje na oenologii. Sestry vyrábějí speciální Mescato, původně jako mešní víno. Dnes druhy jejich bílých nasládlých vín podle antických receptů, jejichž tajemství si předávají z generace na generaci ústně, patří k špičkovým nabídkám na recepcích a lze je koupit ve specializovaných vinotékách.
Pokojové informace v Casa San Guiseppe sdělují, že Stendhal, snad největší francouzský milovník Itálie, si při svém šestém pobytu v Římě zapsal: „znovu překonán Římem, jsem téměř zahanben tím, co píšu“. Co potom těchto mých pár útržků z věčného města. Při návratu domů se mi v letadle nad českými novinami honila hlavou jiná poznámka velkého diplomata a spisovatele. O svém slavném šéfovi si poznamenal: „Pan de Talleyrand nás naučil pohrdat malými ničemnostmi, které nemají vůbec žádný užitek.“
Učesaný text Deklarace k padesátému výročí Římských smluv potvrzuje, že Evropská unie se na dalším rozcestí svých úspěšných dějin ještě neshodla, kterým směrem vykročí.