Po delší době mediálního nezájmu se první program České televize rozhodl dát opět prostor debatě na téma Kaplického návrhu nové budovy Národní knihovny na pražské Letné (ČT 1, Máte slovo, 3. dubna 2008, 22.00. A to právem, neboť veřejnost dychtivě očekává výsledky několikaměsíční práce odborných týmů sestavených z iniciativy pražského primátora Béma.

Samozřejmě poznamenala průběh televizní diskuse nepřítomnost hlavního aktéra architekta Kaplického, jenž údajně krátce před vysíláním účast odřekl, jak na úvod snad až zbytečně sugestivně připomněla Michaela Jílková. Stejně se ovšem odmítl zúčastnit i kdokoliv ze zodpovědných úředníků Magistrátu hl. města Prahy. Za neúčasti architekta a příslušné územní administrativy byl tak z hlavních protagonistů přítomen pouze zástupce stavebníka/investora, generální ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek. Pohled tvůrčího architekta obhajovala Eva Jiřičná, za občanskou společnost hovořil Jiří Dědeček. Kompetenční mezeru na straně pražského magistrátu nedokázal zacelit ani pražský zastupitel a starosta Prahy 13 David Vodrážka, mediálně proslavený svým fyziologickým přístupem k architektonickému návrhu, který označil za „chrchel“. Ministerstvo kultury zastupoval náměstek František Mikeš (ODS), roli nezávislého příznivce ODS s nevelkým talentem sehrál předseda Úřadu pro hospodářskou soutěž Martin Pecina, jednoaktovku pro závislého příznivce ODS pak generální ředitel Národní galerie Milan Knížák.

Shrnuto a podtrženo se tedy ani vlastně nedivím Janu Kaplickému, že se této debaty odmítl zúčastnit. Po kolikáté by to bylo a proč vlastně? Má jistě plné právo na to být poměry v českém rybníčku otráven. Opravdu se totiž zdá, že již zdaleka nejde o knihovnu samu, jak trefně poznamenal Jiří Dědeček, ale o nalezení způsobu, jak pokrytecky – schováni za obstrukcemi – její stavbě zabránit, protože si to prostě (někteří) politici přejí.

Veřejnost se tedy bohužel z debaty nové informace nedozvěděla a diskuse jen odhalila, do jaké míry je celá kauza zpolitizována, jakkoliv se tomu někteří brání. To však neznamená, že by celá záležitost nebyla politická! Vždyť každé rozhodování zasahující do života veřejnosti má i svůj nezanedbatelný rozměr politický, jak ostatně dokazuje původ tohoto slova odvozeného od řeckého pólis, které v antice znamenalo městský stát a politika pak byla označením způsobu jeho veřejné správy. A jak to vypadá u nás? To výmluvně ukázaly reakce zúčastněných na poslední otázku moderátorky, zda bude knihovna stát. Odpověď měla znít ano či ne. Optimisty podle očekávání hájila Jiřičná a Dědeček. Na druhé straně Pecina vyslovil nejdříve kategorické „ne“ (jako občanovi by mu ale stavba nevadila), poté však, co zjistil, že Mikeš to „nedokáže odhadnout“ a Vodrážka zase „nedokáže odpovědět“, se zalekl své unáhlené jednoznačnosti a přidal se k mlžícím kolegům.

A tak jediný, kdo si veřejně stál za svým negativním přístupem k umístění Kaplického knihovny na Letné, byl Milan Knížák. Jistě chvályhodná otevřenost a názorová jednota, která však u něj nepřekvapí. Stejně jako nepřekvapuje jeho osobitý způsob vedení veřejné debaty, do níž vstupoval osobními invektivami na adresu Kaplického a řadou nepodložených, zkreslujících polopravd. Je vůbec zarážející, že mediální bublina zvaná „nezávisle a objektivně smýšlející“ Knížák již dávno nesplaskla. Knížák, který všude prohlašuje, že knihovna má být „Kaplického pomník uprostřed Prahy za veřejné peníze“ si totiž vlastní smutný pomník udělal z instituce, kterou od roku 1999 autokraticky řídí.

Za Knížákova vedení opustila Národní galerii z donucení řada kvalitních odborných pracovníků; jistě mi teď může být vyčteno, že se namyšleně považuji za jednoho z nich – není to pravda, neboť jsem z Národní galerie odešel zcela dobrovolně krátce poté, co Knížák do ní nastoupil. Z mezinárodně uznávané instituce s pestrou paletou výstavních a vědeckých aktivit se stal uzavřený úřad nekomunikující s internacionální muzejní scénou, jak vím z nesčetných reakcí kolegů ze zahraničí. Absence veřejně diskutované a obhájené strategie dlouho- a střednědobého rozvoje naší přední muzejní instituce způsobuje nekoncepčnost sbírkové činnosti a forem její prezentace, s jejímiž výsledky se veřejnost má možnost průběžně seznamovat.

Hovoří o tom nejen úroveň v galerii připravovaných krátkodobých výstavních projektů, z nichž jen minimální část přesáhne provinční horizont, nemluvě o ztrátě kontaktu s velkými muzei připravujícími prestižní výstavní podniky, které se takto Praze pravidelně vyhýbají. A právě tady by se měla veřejnost ptát, proč musí za každou podobnou výstavou jezdit do Vídně nebo Berlína a proč jejich zastávkou nemůže být také Praha. O zjevném markentingovém a ekonomickém přínosu podobných kulturních projektů pro Prahu, potažmo naší republiku, se jistě nemusím dalece rozepisovat.

Se stejným znaménkem však můžeme hodnotit i Knížákovy rošády se sbírkovým fondem. V tichosti – a bez široké diskuse, po níž Knížák tak rád jinde volá – získala galerie Schwarzenberský a od prezidenta Klause i sousední Salmovský palác na Hradčanech. Od samého začátku bylo zjevné, jak problematické jsou tyto památkové objekty pro vystavení sbírek starého umění z hlediska klimatického i prostorového, a jak náročný bude jejich provoz pro kapsu daňových poplatníků – opět tedy aspekt, který tak rád Knížák připomíná jiným. Přesto byla v minulém týdnu otevřena expozice barokního umění ve Schwarzenberském paláci, kterou Právo nazvalo „pohřbem baroka v Čechách“ (Petr Kováč pro Právo, 5. dubna 2008. Chtěl-li bych použít Knížákovy populistické rétoriky musel bych se na tomto místě ptát, kolik to vše stálo? I když samozřejmě vím, že za kvalitu se platí. Na tuto otázku bych ale nenašel odpověď ani ve výročních zprávách Národní galerie, v nichž je právě pasáž ekonomika zpracována formálně sice podle účetních rozpisů, výpovědní hodnota je pro neekonoma ale takřka nulová; rok 2007 navíc nebyl ještě zveřejněn (zprávy najdete ZDE).

Jen v jedné větě se z galerijních webových stránek lze dozvědět, že se v květnu tohoto roku chystá k otevření další nová dlouhodobá expozice, a to 19. století v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Ten je však dlouhodobě ve stavebně nevyhovujícím stavu, takže přenesení tohoto sbírkového fondu může být jen dočasným řešením. Navíc Jiřský klášter trpěl nízkou návštěvností již za mého působení v galerii, kdy v něm byla vystavena na svou dobu velkolepá prezentace českého gotického a barokního umění. Kolik návštěvníků pak malířství a sochařství 19. století získá ve stínu katedrály a královského paláce opravdu nevím, zvláště když jeho nejatraktivnější část po roce 1850 zůstane ve Veletržním paláci jako předvoj pro moderní umění. Knížák tak překvapivě bourá jeden z pozitivních rysů galerijního sbírkového uspořádání spočívající právě v možnosti výstavního propojení umění 19. a 20. století. Že by se tak za peníze daňových poplatníků chystal další pohřeb, tentokrát 19. století?

Na závěr bych panu Knížákovi připomněl biblické rčení „Kdo meč béře, ten odmeče schází“ (Mt 26, 52), které se v českém prostředí stalo základem pro přísloví „Čím kdo zachází, tím také schází“. A ke kauze Kaplického Národní knihovny? V Berlíně proběhlo tuto sobotu referendum o politiky léta živě diskutovaném osudu známého letiště Tempelhof – a 74 procent Berlíňanů se vyslovilo pro jeho záchranu. Nejsem stoupencem referend za každou cenu, nicméně v určitých případech to je zcela legitimní nástroj veřejné správy a důležitý korektiv pro rozhodování politiků.