Při sledování nedávno skončeného mistrovství světa ve fotbale mě opakovaně napadlo, jak sportovní výsledky mnohdy souzní s ekonomickým vývojem různých částí světa. A když ne, tak si takový obraz můžeme vykreslit.

Po základní části to totiž vypadalo tak, že africké týmy zcela propadnou, asijské reprezentace ukážou kvalitu, ale do nejvyšších pater nepůjdou, Evropa zůstane daleko za očekáváním a šampionátu jednoznačně budou dominovat týmy z jižní Ameriky. (USA ponechme stranou, fotbal tam sice je na vzestupu, ale pořád je to spíše sport z nižších pater žebříčku popularity.)

Kdo by v tom chtěl hledat paralelu s vývojem během ekonomické krize, našel by ji. Afrika je až na JAR – kde je ovšem bohatství rozděleno hodně nerovnoměrně – pořád nejchudší částí světa. Nahoru šli tamní týmy v době celosvětové prosperity a teď, kdy klesla poptávka po surovinách, přišel zase útlum.

Také z Asie přijeli spíše zástupci zemí s vyšší životní úrovní (a KLDR – že by se opravdu něco dělo?) na úkor mužstev z arabských států.

A Evropa? Ta je na tom se životní úrovní samozřejmě lépe, ale potýká se s obrovskými problémy. Francie prožívá stávky, Itálie – to je permanentně bublající kotel. Obě země vyhořely stejně jako Řecko. Portugalsko potácející se na pokraji propasti sice postoupilo ze skupiny, ale mělo by mít na víc.

Jen Španělé, Němci a Nizozemci vypadali, že snad aspoň trochu zachrání čest starého kontinentu.

To jižní Amerika vypadala mnohem lépe. Stejně jako na ekonomické mapě světa. Akcie zemí této části světa se těší oblibě. Se surovinami tam pracují mnohem efektivněji než Afričané a každá známka oživení je požene nahoru. Podle řady analýz mladé ekonomiky krizi zvládnou lépe než ty vyspělé země. Tak není divu, že vyhrávali.

Ovšem jen do času, nakonec je Evropa převálcovala. Výjimkou byla jen Uruguay, s níž se přitom moc nepočítalo. Mladé ekonomiky nevyhrály – a co je třeba poznamenat, ani ty evropské tentokrát nezářily.

Kdybychom zase chtěli hledat nějakou paralelu, dalo by se říct, že nakonec se nad momentální konjunkturou prosadila dlouhodobá prosperita, pevné základy a tradice. Ono totiž na všechno lze najít nějaký zrcadlový odraz. A mnozí řečníci je občas rádi používají jako doklad toho, že jejich pravda je neuvěřitelně obecná. Nakonec se do toho mohou zamotat tak, že neví, zda příkladem z přírody dokládají vývoj ve společnosti nebo naopak.

Lze tedy vymyslet ještě jiný pohled na to, co ukázalo mistrovství? Vítězství síly, vytrvalosti, taktiky, struktury a tradice. Ale také ne moc záživný fotbal. Jak dlouho s tou nezáživnou silou vydržíme?