Lhaní politiků zkoumají i vědci. Nejen těch českých; volnější přístup k faktům je zřejmě vlastní politikům po celém světě. Asi to patří k popisu práce.

Britský populárně vědecký časopis New Scientist popsal, že se vědci dokonce snaží vyvinout technické zařízení, které by automaticky poznalo, kdy zrovna politik neříká pravdu. Nejde teď o detektor lži. Ten jednak není stoprocentně spolehlivý, ale navíc se politik dá stěží přinutit, aby se na něj dobrovolně posadil.

Vědci tedy zkoumají jiné metody. Postup, který rozvíjí například Paul Ekman, emeritní profesor psychologie na Kalifornské univerzitě v San Francisku, je založen na vyhodnocování výrazu tváře. Zjednodušeně se dá říci, že psycholog dlouhodobě sleduje, jak se příslušný politik tváří v různých situacích, upřímných i neupřímných. A pak dokáže určit, zda v konkrétní situaci něco předstírá, nebo ne.

Faktem je, že Ekmanovo vyhodnocování je hodně založeno na zkušenosti pozorovatele, a je tudíž hodně subjektivní. Nicméně Pawan Sinha s kolegy z Massachusettského technologického institutu v americké Cambridgi už pracují na tom, jak tyto postřehy objektivizovat a zpracovat do počítačového programu, který výrazy na tváři člověka, i když se jen kratičce mihnou, vyhodnotí bez jakýchkoli osobních sympatií či antipatií.

Slova a jejich souvislosti
Matematik a počítačový expert David Skillicorn z univerzity v kanadském městě Kingstonu se zase pokouší k rozpoznání lhářů sestavit počítačový program, který vyhodnocuje používaná slova a slovní obraty.

Skillicorn vychází z předpokladu, že politik obvykle nelže zcela přímo, ale "tančí" kolem nepříznivé skutečnosti, aby ji zamlžil. Při tom používá trochu jiný slovník, než když sděluje něco, co je pro něj výhodné. Mlžicí slova nazval Skillicorn "falší" a jeho program by je měl najít.

Takže například když politik v některé části svého slovního projevu začne častěji používat osobní zájmeno "my" a méně zájmeno "já", než je u něj obvyklé, je pravděpodobné, že mlží, protože označení "my" je méně adresné a více se za ním skryje osobní odpovědnost mluvčího.

Podobně se faleš skrývá za expresivními výrazy (třeba označování protivníků za nepřátele). Naznačují ji také obecná prohlášení, k nimž chybějí věty doplňující zdroj prohlášení, a podobně.

O kombinaci více postupů zase usiluje Branka Zei Pollermannová z ústavu Vox v Ženevě, která se zase snaží porovnávat modulaci řeči s výrazem tváře, aby našla faleš.

Obchodníci s ojetými auty
Již zmiňovaný profesor Ekman přirovnává, že lidé věří politikům podobně jako obchodníkům s ojetými auty – počítají s tím, že ne každé jejich slovo platí. Teď jde o to, které to je.

Badatelé tvrdí, že už brzy to jejich počítačové programy poznají. A přesněji a spolehlivěji než živí psychologové určí, kdy politik mluví upřímně.

Uvidíme. Optimisté mohou jen doufat, že výsledkem nebude poznání, že žádné sofistikované psychologické a počítačově analytické postupy nejsou vůbec zapotřebí. Že prostě platí vousatá anekdota, podle níž na rozpoznání nepravdivého výroku u politika stačí obyčejné vizuální pozorování. Pečlivě sledujete jeho rty. A když se pohnou, víte: Lže.