Před deseti lety pustošily zemi povodně. Jak si na ně pamatujete?
Před deseti lety touto dobou se na jihu Čech vylily z břehů některé řeky, říčky a potoky, zvedly se hladiny rybníků a přehradních nádrží. O týden později se pod vodou ocitly celé části řady českých měst, obcí i nespočet usedlostí.
Jih, západ, sever a střed Čech zasáhla největší povodeň od roku 1845 (Moravu, Slezsko a východní část Čech velká voda podobně pustošila v roce 1997). O život přišlo sedmnáct lidí, 225 tisíc se muselo dočasně či trvale vystěhovat ze svých domovů, vyčíslitelné škody přesáhly sedmdesát miliard korun.
Řada z nás má tuto dobu spojenou s celou řadou vzpomínek, silných zážitků, zajímavých příběhů, rodinná alba a disky počítačů skrývají nepřeberné množství fotografií, unikátních dokumentů z té doby.
Máte-li chuť a čas, podělte se o ně s ostatními. Pošlete nám své vzpomínky, příběhy, fotografie na adresu blogy(zavináč)aktuálne.cz a my je otiskneme na těchto stránkách (i když nemůžeme slíbit, že se dostane na všechny, záleží na tom, kolik vašich příspěvků dorazí).
Sám toho moc nabídnout nemohu. Trávil jsem ty dny v redakci deníku, kde jsem tehdy pracoval jako šéfeditor (tedy člověk, v jehož počítači se scházejí nejrůznější zprávy a další materiály ze všech stran a on z nich pak sestavuje titulní stranu listu). Četl o všech těch lidských neštěstích, dohadoval se, jaká další budou ještě následovat, obával se o osud srdci blízkých míst (a vlastně měl jedinou osobní starost: zda se večer ještě dostanu přes řeku domů či zda budu muset přespat v redakci).
Neznám ani osobně nikoho, komu šlo o život či střechu nad hlavou. Ale vzpomněl jsem si na kamarády, jimž voda zničila něco, co mají rádi (a navíc je to i živí). A co převážně svýma rukama opět vybudavali.
A tak jsem se obrátil na svoji bývalou kolegyni novinářku Karolu Štěpánovou, která dnes působí jako tisková mluvčí pražského Divadla v Dlouhé.
Poslala mi několik fotografií (unikátních záběrů vesměs pořízených mobilním telefonem), text, který ředitelka divadla Daniela Šálková napsala nedlouho po povodni, a krátké vzpomínky dvou lidí, kteří u toho tehdy též byli – herce Miroslava Hanuše a tehdejší mluvčí Aleny Hrádkové.
Třeba vás inspirují k napsání toho, co jste před deseti lety prožili vy. A když ne, tak vám tu dobu aspoň připomenou…
***
Sláva, pasáž je suchá…
Daniela Šálková
Druhý srpnový týden roku 2002 jsem trávila s kamarádkou, dětmi a zvířaty v idylickém prostředí šumavské samoty kousek za Vimperkem. V pondělí 12. srpna hlásily sdělovací prostředky dvacetiletou vodu a část Starého Města, kde které se nachází Divadlo v Dlouhé, nebyla mezi ohroženými zónami. Zůstala jsem klidná až do odpoledne, kdy jsem se šla projít k nedaleké Volyňce, protékající krajem coby malý potůček. Kamenný mostek na příjezdové cestě zmizel pod hučícím proudem vzedmuté vody. V tu chvíli jsem si uvědomila, co všechno se může stát, až se Volyňka spojí se všemi dalšími toky a zamíří korytem Vltavy na Prahu. Rozhodla jsem se ihned vrátit, což se ukázalo jako dost velký problém. Nakonec jsme se různými oklikami a zadními cestami dostaly až do Prahy, což dodnes považuji trochu za zázrak.
V úterý 13. srpna ráno se předpověď mění na stoletou vodu. Vyhlašuji pohotovost, svolávám jevištní techniky a další lidi na stěhování. Zatímco tlampače na nárožích nepřetržitě vyzývají k opuštění prostor, vynášíme z divadla hudební nástroje, vlásenky, elektroniku. V 11.30 vypínají proud, právě ve chvíli, kdy nakládáme na jevištní výtah křídlo Steinway… Divadlo se ocitá v naprosté tmě, nouzové osvětlení funguje 20 minut. Jsme bezmocní, rozcházíme se.
Ještě v době, kdy jsme vynášeli z divadla nejcennější majetek, jsme příliš nevěřili, že by nás povodeň zasáhla. Všude visely plánky možného rozsahu záplav, hranice končily před divadlem. Přesto jsme se rozhodli evakuovat, co se dalo. Když jsme vyneseným majetkem zcela zaplnili nadzemní kanceláře, začali jsme přenášet věci z druhého podzemního podlaží do prvního. Zcela zbytečně, voda nakonec vystoupala na úroveň přízemí. Zkáza byla téměř úplná.
Ve středu 14. srpna jsou prostory v okolí divadla neproniknutelně uzavřené policií. Pozorujeme oblast zpoza zátarasů a radujeme se, že v ulicích nevidíme žádné stopy vody.
Ve čtvrtek 15. srpna se několika odvážlivcům podařilo přemluvit hlídky a někteří z nás obešli tajnými cestičkami policejní zátarasy. Pasáž byla zcela suchá, přilehlé ulice také. Hlouček zaměstnanců divadla se za mihotání baterek vydal do podzemí. Chvíli trvalo, než jsme uvěřili tomu, co jsme viděli. Po pár schodech baterky osvítily souvislou vodní plochu. Stáli jsme na podestě nad šatnou pro diváky. Pod námi bylo osm metrů vody. Voda šplíchala o mramorové schody, jinak bylo absolutní ticho. Když jsme nabyli ztracenou rozvahu, začali jsme jednat. Jeden ze zaměstnanců přivezl z domova nafukovací člun a pár odvážlivců vyplulo zachraňovat drahé reflektory umístěné u stropu. Pohodlně na ně ze člunu dosáhli. Podařilo se přesvědčit hasiče, kteří projížděli Dlouhou ulicí, aby začali odčerpávat vodu. Po několika hodinách práci vzdali, neboť voda stále stoupala. Pak nastaly nejhorší dny. Téměř všichni zaměstnanci přerušili dovolenou a čekali na zahájení záchranných prací, ale nebylo možné nic dělat. Voda stále stoupala. Kolem divadla se začaly propadat silnice. Teprve v pondělí 19. srpna začali hasiči čerpat vodu a my jsme mohli začít vynášet zničený majetek.
Z divadla bylo postupně vyvezeno více než 70 kontejnerů znehodnocených věcí, do čistírny jsme odvezli asi tisíc kusů kostýmů.
Škody na majetku divadla spolu s dalšími náklady vzniklými v souvislosti s povodní dosáhly výše 32 783 00 Kč.
***
Praktika z fyziky
Miroslav Hanuš
Hezký slunečný den. Vltava se naštěstí nepřelila přes nábřeží do Starého Města pražského a začala klesat. Uf, bylo to natěsno. Poprvé vstupujeme do divadla, je v oblasti, kam se nesmělo. Dveře drží, nic není vyrabováno. Divadlo je v podzemí, sestupujeme. Bohužel jen na první schodišťovou podestu. Další schod mizí v kalné vodě. Vrchem to nepřeteklo, čili spodem. Hladiny se vyrovnaly! Praktický důkaz, že spojené nádoby ve fyzikální třídě Gymnázia Jana Keplera tehdy při pokusu nekecaly. Akorát se tentokrát zvětšily do velikosti kanalizační sítě. Uvědomil jsem si, jak těsně u hrany nábřeží byla Vltava, když jsme ji přecházeli. Obešli jsme divadlo a vešli hlavním vchodem pro diváky. Ve světle baterky jsme uviděli v hledišti balkon, který seděl přímo na vodě. Připadal mi jako tribuna pro veslařské závody. Však jsme tam pak také jezdili na nafukovacím člunu a sundavali ze stropu reflektory, které se ještě nenamočily. Hladina byla stejně vysoko, fyzika fungovala. Byla spravedlivá, zatopila stejně nás, banku naproti, která měla v podzemí sejfy plné číchsi prachů, sklepy okolních řadových občanů plné bezcenného harampádí, i sousední domek, kde sídlí ODS a možná někde úplně dole skrýval zbytky dávných ideálů, které tímto asi shnily úplně. Fyzika kašlala na rozdíly politické, ekonomické, sociální a spravedlivě nám všem nadělila stejně. Bohužel po odčerpání vody a ukončení pokusu se z něho v okolních budovách moc nepoučili, akorát v kanalizaci přibyly zpětné klapky.
Tímto pozdravuji svou profesorku fyziky pí Marii Vokůrkovou z Bílé hory. FUNGUJE TO! Alespoň v Divadle v Dlouhé a okolí určitě.
***
A hodně holinek, hadrů a dezinfekce…
Alena Hrádková
Nikdy nezapomenu na první vstup do zatopeného divadla: odemkneš a za obyčejnými dveřmi stojíš najednou v úplně jiném světě. Ke špičkám bot ti dosahuje jezero, tichá šerá hladina pohltila hlediště, jeviště, rampu, lóže i většinu reflektorů.
A nad tím vším slavnostní lustr, který dává najevo, že nejsi v zatopeném lomu, ale někde, kde to bývalo krásné. A v tom šeru po hladině pluje v loďce správce a sundává reflektory z nejvyšších míst. Stěží odolávám touze skočit dovnitř. Kdo kdy plaval osm metrů nad hledištěm a šlo by to vůbec?
A pak přišla ta další fáze, kdy se z tiché hladiny stalo kaliště, jak byla voda odčerpávána, vynořovaly se obrysy, všude plavaly věci, věci, věci, některé reálné, jiné neskutečné, části dekorací, kostýmy, rekvizity. Prostě divadlo odplouvalo obalené smradlavým bahnem.
A spousta dobrovolníků, herců, zaměstnanců, diváků. Hodně solidarity, soucitu, pomoci.
A hodně holinek, hadrů a dezinfekce.
A za pár dnů už kapela herců vyráží na zájezdy s koncertem Mokré písně z Dlouhé vydělávat na obnovu divadla. Jako by se nic nestalo.
Ale všichni věděli, že už nic nebude jako dřív…
Všechna fota v textu - Ladislav Hrádek
Jih, západ, sever a střed Čech zasáhla největší povodeň od roku 1845 (Moravu, Slezsko a východní část Čech velká voda podobně pustošila v roce 1997). O život přišlo sedmnáct lidí, 225 tisíc se muselo dočasně či trvale vystěhovat ze svých domovů, vyčíslitelné škody přesáhly sedmdesát miliard korun.
Řada z nás má tuto dobu spojenou s celou řadou vzpomínek, silných zážitků, zajímavých příběhů, rodinná alba a disky počítačů skrývají nepřeberné množství fotografií, unikátních dokumentů z té doby.
Máte-li chuť a čas, podělte se o ně s ostatními. Pošlete nám své vzpomínky, příběhy, fotografie na adresu blogy(zavináč)aktuálne.cz a my je otiskneme na těchto stránkách (i když nemůžeme slíbit, že se dostane na všechny, záleží na tom, kolik vašich příspěvků dorazí).
Sám toho moc nabídnout nemohu. Trávil jsem ty dny v redakci deníku, kde jsem tehdy pracoval jako šéfeditor (tedy člověk, v jehož počítači se scházejí nejrůznější zprávy a další materiály ze všech stran a on z nich pak sestavuje titulní stranu listu). Četl o všech těch lidských neštěstích, dohadoval se, jaká další budou ještě následovat, obával se o osud srdci blízkých míst (a vlastně měl jedinou osobní starost: zda se večer ještě dostanu přes řeku domů či zda budu muset přespat v redakci).
Neznám ani osobně nikoho, komu šlo o život či střechu nad hlavou. Ale vzpomněl jsem si na kamarády, jimž voda zničila něco, co mají rádi (a navíc je to i živí). A co převážně svýma rukama opět vybudavali.
A tak jsem se obrátil na svoji bývalou kolegyni novinářku Karolu Štěpánovou, která dnes působí jako tisková mluvčí pražského Divadla v Dlouhé.
Poslala mi několik fotografií (unikátních záběrů vesměs pořízených mobilním telefonem), text, který ředitelka divadla Daniela Šálková napsala nedlouho po povodni, a krátké vzpomínky dvou lidí, kteří u toho tehdy též byli – herce Miroslava Hanuše a tehdejší mluvčí Aleny Hrádkové.
Třeba vás inspirují k napsání toho, co jste před deseti lety prožili vy. A když ne, tak vám tu dobu aspoň připomenou…
***
Sláva, pasáž je suchá…
Daniela Šálková
Druhý srpnový týden roku 2002 jsem trávila s kamarádkou, dětmi a zvířaty v idylickém prostředí šumavské samoty kousek za Vimperkem. V pondělí 12. srpna hlásily sdělovací prostředky dvacetiletou vodu a část Starého Města, kde které se nachází Divadlo v Dlouhé, nebyla mezi ohroženými zónami. Zůstala jsem klidná až do odpoledne, kdy jsem se šla projít k nedaleké Volyňce, protékající krajem coby malý potůček. Kamenný mostek na příjezdové cestě zmizel pod hučícím proudem vzedmuté vody. V tu chvíli jsem si uvědomila, co všechno se může stát, až se Volyňka spojí se všemi dalšími toky a zamíří korytem Vltavy na Prahu. Rozhodla jsem se ihned vrátit, což se ukázalo jako dost velký problém. Nakonec jsme se různými oklikami a zadními cestami dostaly až do Prahy, což dodnes považuji trochu za zázrak.
V úterý 13. srpna ráno se předpověď mění na stoletou vodu. Vyhlašuji pohotovost, svolávám jevištní techniky a další lidi na stěhování. Zatímco tlampače na nárožích nepřetržitě vyzývají k opuštění prostor, vynášíme z divadla hudební nástroje, vlásenky, elektroniku. V 11.30 vypínají proud, právě ve chvíli, kdy nakládáme na jevištní výtah křídlo Steinway… Divadlo se ocitá v naprosté tmě, nouzové osvětlení funguje 20 minut. Jsme bezmocní, rozcházíme se.
Ještě v době, kdy jsme vynášeli z divadla nejcennější majetek, jsme příliš nevěřili, že by nás povodeň zasáhla. Všude visely plánky možného rozsahu záplav, hranice končily před divadlem. Přesto jsme se rozhodli evakuovat, co se dalo. Když jsme vyneseným majetkem zcela zaplnili nadzemní kanceláře, začali jsme přenášet věci z druhého podzemního podlaží do prvního. Zcela zbytečně, voda nakonec vystoupala na úroveň přízemí. Zkáza byla téměř úplná.
Ve středu 14. srpna jsou prostory v okolí divadla neproniknutelně uzavřené policií. Pozorujeme oblast zpoza zátarasů a radujeme se, že v ulicích nevidíme žádné stopy vody.
Ve čtvrtek 15. srpna se několika odvážlivcům podařilo přemluvit hlídky a někteří z nás obešli tajnými cestičkami policejní zátarasy. Pasáž byla zcela suchá, přilehlé ulice také. Hlouček zaměstnanců divadla se za mihotání baterek vydal do podzemí. Chvíli trvalo, než jsme uvěřili tomu, co jsme viděli. Po pár schodech baterky osvítily souvislou vodní plochu. Stáli jsme na podestě nad šatnou pro diváky. Pod námi bylo osm metrů vody. Voda šplíchala o mramorové schody, jinak bylo absolutní ticho. Když jsme nabyli ztracenou rozvahu, začali jsme jednat. Jeden ze zaměstnanců přivezl z domova nafukovací člun a pár odvážlivců vyplulo zachraňovat drahé reflektory umístěné u stropu. Pohodlně na ně ze člunu dosáhli. Podařilo se přesvědčit hasiče, kteří projížděli Dlouhou ulicí, aby začali odčerpávat vodu. Po několika hodinách práci vzdali, neboť voda stále stoupala. Pak nastaly nejhorší dny. Téměř všichni zaměstnanci přerušili dovolenou a čekali na zahájení záchranných prací, ale nebylo možné nic dělat. Voda stále stoupala. Kolem divadla se začaly propadat silnice. Teprve v pondělí 19. srpna začali hasiči čerpat vodu a my jsme mohli začít vynášet zničený majetek.
Z divadla bylo postupně vyvezeno více než 70 kontejnerů znehodnocených věcí, do čistírny jsme odvezli asi tisíc kusů kostýmů.
Škody na majetku divadla spolu s dalšími náklady vzniklými v souvislosti s povodní dosáhly výše 32 783 00 Kč.
***
Praktika z fyziky
Miroslav Hanuš
Hezký slunečný den. Vltava se naštěstí nepřelila přes nábřeží do Starého Města pražského a začala klesat. Uf, bylo to natěsno. Poprvé vstupujeme do divadla, je v oblasti, kam se nesmělo. Dveře drží, nic není vyrabováno. Divadlo je v podzemí, sestupujeme. Bohužel jen na první schodišťovou podestu. Další schod mizí v kalné vodě. Vrchem to nepřeteklo, čili spodem. Hladiny se vyrovnaly! Praktický důkaz, že spojené nádoby ve fyzikální třídě Gymnázia Jana Keplera tehdy při pokusu nekecaly. Akorát se tentokrát zvětšily do velikosti kanalizační sítě. Uvědomil jsem si, jak těsně u hrany nábřeží byla Vltava, když jsme ji přecházeli. Obešli jsme divadlo a vešli hlavním vchodem pro diváky. Ve světle baterky jsme uviděli v hledišti balkon, který seděl přímo na vodě. Připadal mi jako tribuna pro veslařské závody. Však jsme tam pak také jezdili na nafukovacím člunu a sundavali ze stropu reflektory, které se ještě nenamočily. Hladina byla stejně vysoko, fyzika fungovala. Byla spravedlivá, zatopila stejně nás, banku naproti, která měla v podzemí sejfy plné číchsi prachů, sklepy okolních řadových občanů plné bezcenného harampádí, i sousední domek, kde sídlí ODS a možná někde úplně dole skrýval zbytky dávných ideálů, které tímto asi shnily úplně. Fyzika kašlala na rozdíly politické, ekonomické, sociální a spravedlivě nám všem nadělila stejně. Bohužel po odčerpání vody a ukončení pokusu se z něho v okolních budovách moc nepoučili, akorát v kanalizaci přibyly zpětné klapky.
Tímto pozdravuji svou profesorku fyziky pí Marii Vokůrkovou z Bílé hory. FUNGUJE TO! Alespoň v Divadle v Dlouhé a okolí určitě.
***
A hodně holinek, hadrů a dezinfekce…
Alena Hrádková
Nikdy nezapomenu na první vstup do zatopeného divadla: odemkneš a za obyčejnými dveřmi stojíš najednou v úplně jiném světě. Ke špičkám bot ti dosahuje jezero, tichá šerá hladina pohltila hlediště, jeviště, rampu, lóže i většinu reflektorů.
A nad tím vším slavnostní lustr, který dává najevo, že nejsi v zatopeném lomu, ale někde, kde to bývalo krásné. A v tom šeru po hladině pluje v loďce správce a sundává reflektory z nejvyšších míst. Stěží odolávám touze skočit dovnitř. Kdo kdy plaval osm metrů nad hledištěm a šlo by to vůbec?
A pak přišla ta další fáze, kdy se z tiché hladiny stalo kaliště, jak byla voda odčerpávána, vynořovaly se obrysy, všude plavaly věci, věci, věci, některé reálné, jiné neskutečné, části dekorací, kostýmy, rekvizity. Prostě divadlo odplouvalo obalené smradlavým bahnem.
A spousta dobrovolníků, herců, zaměstnanců, diváků. Hodně solidarity, soucitu, pomoci.
A hodně holinek, hadrů a dezinfekce.
A za pár dnů už kapela herců vyráží na zájezdy s koncertem Mokré písně z Dlouhé vydělávat na obnovu divadla. Jako by se nic nestalo.
Ale všichni věděli, že už nic nebude jako dřív…
Všechna fota v textu - Ladislav Hrádek
diskutérka napsal(a):