Žijeme v době, v níž důležitější než samotná politická agenda je mediální obraz, který kolem ní vzniká. Žijeme v době, která zpochybňuje představu politické strany jako nejdůležitějšího aktéra demokratické politiky. Žijeme v době, kdy národní demokratický stát zvolna pod tlakem různých vlivů eroduje.

Tato tři silná tvrzení je dobré jednak nahlédnout prizmatem nejenom české, ale i širší reality, jednak se zamyslet, co to vlastně pro podstatu demokratické politiky znamená.

Strany bez straníků

Piotr Legutko ve svém eseji Politika a média píše, že se strany změnily v uskupení zcela závislá na mediální pozici svého lídra. Spojuje to s polskými poměry, kde "dnes neexistuje Občanská platforma, Právo a spravedlnost nebo Svaz demokratické levice. Jsou uskupení soustředěná kolem Donalda Tuska, Jarosława Kaczyńského či Leszka Millera." Rozvedeme-li tento názor do důsledků, vlastně to znamená, že strany pozbyly většinu své původní podstaty a staly se jen prázdnými nádobami, které je možné naplnit takřka libovolným obsahem podle potřeby jejich lídra.

Tato teze je v politické vědě už delší dobu předmětem debaty. Na její podporu jsou uváděny některé zjevné a těžko zpochybnitelné trendy. Tím nejviditelnějším je pokles členů politických stran. Pro názornost lze uvést několik čísel z rozsáhlého srovnávacího výzkumu Ingrid van Biezen, Petera Maira a Thomase Poguntkeho. Například v Rakousku se mezi lety 1980-2008 snížil celkový počet členů stran o více než čtvrtinu, v Dánsku za stejné období o dvě pětiny a ve Francii za mírně delší období došlo k poklesu dokonce o více než polovinu. "Nové" demokracie ve střední Evropě na tom nejsou o nic lépe: třeba na Slovensku ubyla mezi lety 1994 a 2007 téměř třetina straníků a v českých poměrech to jsou dokonce více jak dvě třetiny.

Rozdíl mezi "starými" a "novými" demokraciemi je v podstatě jen v tom, že ty první počtem členů stran obvykle "padají" z vyšších čísel, a lidí se stranickou legitimací je proto u nich stále více. Zatímco v České republice na konci minulé dekády tvořili straníci asi dvě procenta z celkového počtu voličů, ve zmíněném Dánsku to byla čtyři procenta a v Rakousku stále vysokých sedmnáct procent. Nicméně ani tento rozdíl rozhodně neplatí absolutně. Třeba Francie nebo Velká Británie jsou na tom procentem straníků ještě o "fous" hůře než Česká republika.

Samozřejmě jsou země, které se z tohoto trendu úbytku vymykají, a celkový počet členů v nich mírně roste. Příkladem budiž Španělsko či Portugalsko. Nicméně jde opravdu o výjimky potvrzující pravidlo.

Časy videopolitiky

Signálů dlouhodobě probíhající změny na lince mezi stranami a společností se dá najít mnohem více. Spíše namátkou lze zmínit klesající identifikaci voličů se stranami potvrzovanou nejrůznějšími výzkumy či už naznačený fenomén personalizace, kdy zjevně roste význam populárního lídra pro úspěch strany.

Příčin, proč se vztah lidí ke stranám mění, se dá opět vyjmenovat dlouhá řada. Ve většině vysvětlení ale na prvních místech figuruje proměna současných společností i politiky. Strany už dávno nejsou tolik potřebné pro úspěšnou kariéru a uplatnění vlastních ambicí, jako tomu bylo ještě před pár desetiletími. Tím nejsou míněny jen bývalé diktatury ve střední a východní Evropě se svými komunistickými stranami s mocenským monopolem, ale i "staré" demokracie. I tam totiž strany tradičně plnily funkci důležitého podpůrného "výtahu" či jakési "ochranné náruče" usnadňující existenci v sociálně silně stratifikované společnosti. Dnes nejsou strany v sociálně mnohem prostupnějším prostředí pro "cestu vzhůru" či "pouze" pro aktivní "výboje" ve veřejném prostoru potřeba, nebo alespoň zdaleka ne tolik jako dříve. Možností angažovat se jinými cestami než prostřednictvím "svazujícího" pojiva s nějakou stranou je dnes přehršel. Mnohé jsou z hlediska investice času i energie velmi nenáročné. Vždyť možnost podepsat na internetu nějakou petici, psát si vlastní blog či připojit se ke skupině protestující proti čemukoliv téměř nic nestojí. Při malé oblibě stran ve většině evropských zemí se dokonce spojení s tímto typem subjektu může jevit jako nežádoucí.

Asi nejnázorněji změnu charakteru současné politiky vystihují slova politologického klasika Giovanniho Sartoriho o videopolitice a videodemokracii. Homo sapiens se kdysi vyvinul v čtoucího živočicha schopného abstrakce, jehož chápání dalece překračuje jeho vidění. Tohoto živočicha ale začíná nahrazovat homo videns, živočich utvářený televizí, jehož myšlení už neformují pojmy, nýbrž obrazy, které jsou mu k vidění nabídnuty. Videoobčan je ovšem mnohdy sycen zpovrchňujícími informacemi, které jsou kvůli vyšší sledovanosti emocionálně podbarvené, a tím svou podstatou silně zkreslující. Tato přelétavá a zprimitivňující podoba politické komunikace pochopitelně přetváří i politiky, kteří se musí přizpůsobit, pokud chtějí přežít. Nikdy v minulosti například nebyly kroky vrcholných politiků vystaveny tak intenzivní debatě.

Má to samozřejmě i své pozitivní stránky, třeba v podobě mnohem snadnějšího vyvinutí tlaku na zkorumpovaného politika, aby odstoupil. Ovšem negativa jsou mnohem větší. Svět politiky se mění v jakousi novou reality show pro diváky-voliče a stává se součástí světa zábavy.

Sartori o videopolitice a videodemokracii psal ještě před technologickou revolucí okolo přelomu minulého a tohoto století, před velkým nástupem internetu a expanzí takových komunikačních nástrojů, jako jsou Facebook nebo Twitter. Rizika zploštění či zpovrchnění, která jsou s nimi spjata, jsou ovšem podobná. Na druhou stranu tato technologická revoluce vede k nárůstu pestrosti politické komunikace a vytváří nové možnosti a příležitosti. I proto nemůže být závěr o dobovém trendu a priori jednoznačně negativní.

Zkusme nyní stručně zmapovat specifika české cesty, tedy toho, jak se vytvářel vztah stranické a mediální "krajiny" v podmínkách demokracie po roce 1989. Tento pohled je z povahy vymezeného prostoru nutně hodně zhutnělý a trochu zkratkovitý, nicméně pro vystižení toho nejpodstatnějšího postačí.

Specifika české zkušenosti

Vztah Čechů ke stranám byl na prahu nové demokratické éry kritický. Neovlivňovala ho jen čerstvá a s averzí vnímaná zkušenost státostrany, tedy komunistické partaje prostupující stát a vlastně téměř všechny společenské sféry, ale i starší vzpomínky. Vždyť konec demokratické etapy první československé republiky v roce 1938 provázel nejenom odvrat od demokracie, ale i průvodní, téměř všeobecná deziluze z politického stranictví. První republika byla vnímaná, nikoliv bezdůvodně, jako „partajnický stát". Efekt v podobě tendence k "zjednodušení", tedy umělé redukci počtu stran, se naplno projevil po roce 1945, kdy usnadnil cestu komunistů k moci.

Averze ke stranám našla své silné vyjádření i v demokratickém disentu před rokem 1989. Dominovala mu Havlova představa o překonanosti a anachroničnosti politických stran. Demokracie měla stát na něčem jiném - na spontánnosti, participaci všech a mravnosti.

Tato vize byla svou podstatou utopická, nicméně spolu s dalšími zmíněnými resentimenty zásadně ovlivnila prvotní podobu Občanského fóra (OF) coby hlavního "nosiče" demokratizační změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Toto politicky téměř bezbřehé a organizačně velmi vágní hnutí je nejlepším dokladem antistranických nálad, které ovládaly dobu. Výrazně se to změnilo až po volbách roku 1990 v souvislosti s potřebou strukturovanější podoby fóra. Nedá se nezmínit Václav Klaus a jeho ovládnutí OF spojené s prosazováním proměny fóra v pravicovou politickou stranu. Výsledkem se stal na jaře 1991 vznik Občanské demokratické strany (ODS). Vytvořil se tím základ české pravice a současně důležitý bod formování fungující soutěživé politiky postavené na pravolevé ose.

Dobový mediální i intelektuální hlavní proud se vychýlil. Při pohledu na tehdejší komentáře je silně vidět vliv étosu radikální ekonomické reformy spojený s podporou české pravice. Mělo to mimochodem i ten důsledek, že cokoliv označované jako levicové se ocitlo načas na opovrhované periferii. Averze ke stranám se tehdy oslabila, což neplatilo jen pro elity, ale pro celou společnost. Jak dokumentují výzkumy z poloviny devadesátých let, výrazně nadpoloviční většina lidí se považovala za přesvědčeného přívržence nějaké formace či s ní alespoň většinově souhlasila.

Zlom se začíná rýsovat zhruba od let 1997 a 1998. Podepsalo se na něm vícero momentů. Na prvním místě to bylo ekonomické zklamání; právě do této doby spadá měnová krize a upadnutí Česka do recese. Pro společnost, která měla velká, vybuzená očekávání rychlého růstu životní úrovně, to byl nepříjemný šok. Téměř automatická reakce vůči "poslům špatných zpráv" - stranickým politikům, na prvním místě tehdejšímu premiéru Klausovi - byla svým způsobem přirozená. Dalším prakticky vzápětí následujícím momentem bylo rozštěpení ODS provázené skandály okolo jejího financování. Podobné problémy se stranickými financemi přitom postihly většinu tehdejších stran. Vypálilo jim to cejch neprůhledných aktérů, které mají ve skříních finanční kostlivce.

Třetím momentem se stalo uzavření opoziční smlouvy v červenci 1998. Tato dohoda mezi dvěma největšími českými stranami - ODS a sociálními demokraty -, kdy se první z nich zavázala tolerovat vládu druhé, zapůsobila v kontrastu předchozího silného soupeření jako šok. Což ještě utužilo trvání opoziční smlouvy celé následující čtyři roky.

Sociolog Lukáš Linek výstižně hovoří o "zrazení snu". Kumulace zmíněného zafungovala jako studená sprcha vůči křehké důvěře ke stranám jako politické instituci. Úzce se s tím propojil "zpětný pohyb kyvadla" hlavního mediálního a intelektuálního proudu. Ve vztahu ke stranám se toto kyvadlo posunulo do polohy, jež je v lepším případě rezervovaná, v horším negativní.

Doba opoziční smlouvy je také dobou silné mobilizace mířící proti nejviditelnějším symbolům a aktérům tehdejší stranické politiky - Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Iniciativy "Děkujeme, odejděte" nebo "Česká televize, věc veřejná", které dokázaly získat podporu většiny ikon české kultury a přivést na náměstí desetitisíce lidí, krom jiného viditelně reprezentovaly odstup od stranicky chápané politiky. Stereotypy až reflexivního odmítání stran utlumené na začátku devadesátých let naplno ožily a už v českém veřejném prostoru zůstaly. A provázelo je postupem času zesilující znechucení politikou.

Současná česká videodemokratická realita

Jak dnes ukazují výzkumy, strany jsou nejenom nepopulární, ale stále méně Čechů je také považuje za potřebné pro demokracii. Mírně nadpoloviční většina lidí si také myslí, že je žádná strana nereprezentuje. Naprosto alarmující pak je přesvědčení pouhé čtvrtiny lidí, že vstupem do strany lze něco změnit. Neatraktivita politické kariéry je zjevná, což se podepisuje na kvalitě politické třídy.

Negativní vnímání stran - a podobné je to s nedůvěrou ve většinu dalších demokratických institucí - utvrdily v posledních letech rozmanité faktory, které je v tomto textu možné jen stručně načrtnout. Asi nejviditelnější je téměř permanentní vládní nestabilita. Vytváří to obraz nepříliš čitelného chaosu, o to více však odpuzujícího. Při vysoké frekvenci výměn českých vlád, případně médii v dramatických barvách líčených "vládních krizí", prostě nemůže být obraz politiků a jejich stranických "nosičů" dobrý.

Dalším úzce souvisejícím faktorem je vyprazdňování české politiky. Politolog Petr Fiala vytvořil velmi komplexní katalog příčin tohoto jevu. Na prvním místě zmiňuje vedle vysoké četnosti nejrůznějších voleb podřízenost politiků průzkumům veřejného mínění a mediálnímu tlaku. Provází to rezignace na ideově podložené cíle. Souvislost se Sartoriho vymezením videopolitiky je zjevná. Podobně do tohoto vnímání zapadají i některé další Fialou uváděné jevy jako proměna politiky v zábavu.

Asi nejlepším dokladem je bývalý šéf sociální demokracie a premiér Jiří Paroubek, který ze svého druhého manželství udělal dlouhou PR ságu na pokračování protkanou jako u správné telenovely motivy romantiky. Po tomto politickém využití soukromí vděčně sáhla nejenom bulvární, ale i seriózní média.

Z výčtu Fialou uváděných příčin vyprazdňování politiky stojí za zvláštní pozornost mizející přehledný prostor, kterému by společnost rozuměla. Značná část klíčových politických norem a rozhodnutí vzniká mimo český politický prostor. Jejich smysl je mnohdy pro domácí publikum nejasný a nemá srozumitelnou vazbu na konkrétní domácí zájmy. Produktem je pochopitelně posilování odcizení, lhostejnosti i rozšiřování propasti mezi veřejností a českou politickou třídou. Neodehrálo se tak jen mediální "přeorání" politické krajiny, ale i destrukce srozumitelného suverénního pole, které je pro demokratickou politiku nezbytné.

Neuzavřená perspektiva stran a demokratické politiky

Tento text začal citací pohledu Piotra Legutka na polské strany coby uskupení soustředěná okolo svého lídra a závislá na jeho mediální pozici. Česká realita alespoň v některých aspektech vypadá dost odlišně. Současní lídři obou největších českých stran - Petr Nečas i Bohuslav Sobotka - mají k podobné pozici dost daleko. Občanští i sociální demokraté dnes představují poměrně heterogenní seskupení a jejich předsedové nejsou jejich "neomezenými vládci", ale spíše politiky, kteří neustále bojují o svou pozici a vlastně i politické přežití. Není přitom až tak velký rozdíl v tom, že jeden je premiér a druhý "jen" lídr největší opoziční strany. Ani jeden z nich se nedá považovat za mediálně mimořádně úspěšného, i když je mezi nimi v tomto směru viditelný rozdíl. Nemálo to souvisí s popsaným společenským klimatem. Lze doplnit, že dnešní hlavní mediální a v podstatě i intelektuální proud je nejenom převážně nepřátelský ke stranám, ale i kulturně velmi liberální a občas propadá stádovitým vzplanutím, které časem přecházejí ve stejně prudkou deziluzi.

Fenomén uskupení okolo "neomezeného vládce strany", který dokáže zajistit trvalou nebo alespoň dlouhodobou příchylnost důležité části médií, se v českých poměrech hledá těžko. Relativně nejvíce se mu před volbami 2010 přiblížily dvě nové strany - Věci veřejné a TOP 09, i když každá jiným způsobem. Ta první se zrodila coby pobočka soukromé bezpečností agentury "vysazená" do politiky a řízená metodami firmy. Voličsky šikovně operovala s chytlavými slogany o přímé demokracii a boji proti "politickým dinosaurům". Reálně ovšem tento politický projekt skončil rychlou sebedestrukcí. TOP 09 vznikla jako profesionálně dobře zvládnutý projekt opřený o tandem mozku Miroslava Kalouska a tváře populárního Karla Schwarzenberga. Na rozdíl od Věcí veřejných to vypadá, že TOP 09 má slušnou šanci se v politice etablovat i se svým liberálně-konzervativním nádechem. Její úspěšné naplnění se ovšem hodně pojí právě s tím, zda se zbaví příliš velké závislosti na své mediálně mimořádně důležité hlavní tváři. Při vší úctě k předsedovi strany je zjevné, že jeho kariéra stranického politika se kvůli věku blíží k závěru.

Srovnání Věcí veřejných a TOP 09 současně umožňuje navodit širší perspektivu. Je zjevné, že už se nikdy nevrátí éra masových politických stran. Strany zůstanou personálně velmi omezené se všemi nevýhodami, které z toho plynou. Stejně tak v Česku patrně zůstane bez větší změny prostředí v mnohém se podobající videodemokracii. To ale samo o sobě nezavírá možnost existence politicky profilovaných formací, které se budou opírat o určité hodnoty.

Strany rozhodně nemusí být ani v dnešní době nádoby, které lze naplnit libovolným obsahem. Pokud se budou pohybovat v demokratickém rámci, zůstává tady otevřená perspektiva. Strany jsou tvorem ze své povahy velmi adaptabilním. Prvek politické konkurence silně ovlivňující obnovu a vytváření česká demokracie po roce 1989 tady stále je, i když se politické hřiště stalo mnohem hůře čitelným a reprezentace různých zájmů problematičtější. Každopádně to představuje šanci pro zvýšení dnešní enormně nízké důvěry vůči politickým stranám a demokratické politice. Pořád nezmizela ona pověstná špetka naděje na pozitivní změnu.

Citovaná literatura

Biezen, Ingrid van, Mair, Peter, Poguntke, Thomas: Going, going, ... gone? The decline of party membership in contemporary Europe. European Journal of Political Research, Vol 51, No 1, pp. 24-56.

Fiala, Petr: Politika, jaká nemá být. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2010.

Kunštát, Daniel: Strany a voliči. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav, Praha, listopad 2005.

Linek, Lukáš: Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledků. Sociologické nakladatelství, Praha 2010.

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Sociologické nakladatelství, Praha 2001.

Šamanová, Gabriela: Postoje k politickým stranám. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav, Praha, září 2011.

Text byl publikován v Revue Politika coby reakce na článek Piotra Legutka v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem.