Kam směřuje ODS? Není to poprvé, co je pozice stávajícího předsedy po volebním debaklu nejistá. Za připomenutí stojí situace, do které se před deseti lety dostal jiný šéf ODS - Václav Klaus.

Základní otázka, kterou tehdy Klaus a špičky občanských demokratů řešili po oznámení výsledků sněmovních voleb 2002, zněla, co dál. Bylo jasné, že strana skončí v opozici a sestavování vlády bude mít zcela ve svých rukou lídr ČSSD Vladimír Špidla. Zůstávalo ale otevřené, jaký dopad bude mít volební debakl na vedení strany. Zpočátku se projevovala nechuť okamžitě reagovat. Povolební jednání výkonné rady ODS debatu o odpovědnosti za neúspěch odložilo s poukazem na potřebu provést analýzu jeho příčin. Klaus se přes svůj předvolební osobní závazek dovést stranu k vítězství zdráhal udělat nějaké „ukvapené“ rozhodnutí. Na výkonné radě neprošel ani návrh místopředsedy Senátu a šéfa liberecké krajské organizace Přemysla Sobotky svolat ještě na září mimořádný kongres strany. Sobotka si tento razantní návrh mohl dovolit, ODS v jeho kraji jako v jednom z mála těsně porazila ČSSD.

Roztrpčený Sobotka reagoval rezignací na členství ve výkonné radě. Uvolnil tím lavinu nespokojenosti nižších stranických pater, která začala nahlas kritizovat řízení volební kampaně, a zvláště jejího závěru postaveného čistě na Klausovi.

Šéf strany, pod nímž se zjevně kymácela židle, pod tímto tlakem oznámil, že on i místopředsedové nabídnou svou rezignaci. Hodlali to ovšem udělat až na řádném kongresu koncem roku, tedy de facto až téměř za půl roku. Klaus navíc nevylučoval opětovnou předsednickou kandidaturu. Taktické „nespěchání“ s kongresem dávalo šanci na vylepšení otřesené pozice. Blížily se říjnové komunální a senátní volby a jejich dobrý výsledek mohl zafungovat jako hojivý balzám na utrpěnou porážku. Základní argument Klausovy strategie nespěchat přitom zněl, že kongresové praní špinavého prádla by ODS před volbami mohlo poškodit. Kus pravdy v tom nepochybně byl.

Mlžení a váhání
Klaus až do podzimu o své budoucnosti mlžil. Ve svých odpovědích zvědavým novinářům nechával „ve hře“ jak obhajobu postu předsedy ODS, tak i prezidentskou kandidaturu. Sice naznačoval i možnost jít do voleb do Evropského parlamentu v roce 2004, to ovšem působilo jako vysloveně nouzová varianta, byť na první pohled racionálně odůvodnitelná zájmem o integrační tematiku. Evropský parlament by představoval strmý politický sešup a faktický, i když finančně lukrativní „výminek“. Ve hře zůstávala také varianta definitivního konce v politice spojená s nabídkami přednášet na některé zahraniční univerzitě. Klaus byl ovšem homo politicus a taková předčasná politická smrt se při jeho výborné duševní i fyzické kondici dala těžko předpokládat.

Mlžení skončilo na začátku října pod dojmem zážitku z pardubického regionálního sněmu. Dřívější vřelá přijetí byla tatam a šéf strany si prostřednictvím vlažných reakcí delegátů bolestně uvědomil úpadek své autority. V důsledku toho se Klaus rozhodl ještě před podzimními volbami. Ve čtvrtek 10. října 2002 na narychlo svolané tiskové konferenci oznámil svůj konec v čele ODS a odhodlání jít do prezidentských voleb. Sice si ponechal pootevřená „zadní vrátka“, když připouštěl možnost návratu do předsednického křesla v případě krize, ale Rubikon už byl překročen.

Bezprostředně po tomto oznámení následoval pozoruhodný názorový přemet. Končící šéf ODS přesvědčil výkonnou radu strany, aby podpořila zavedení přímé volby prezidenta. Šlo o pravý opak toho, co do té doby občanští demokraté hlásali. Cesta „volby lidem“ ovšem vypadala mnohem schůdněji než parlamentní volba, v níž Klaus vzhledem k rozložení sil na první pohled neměl velkou šanci. V daném kontextu nápad s přímou volbou vyzněl jako „poslední přání“ otce zakladatele ODS, které nešlo odmítnout, i když s ním většina straníků zjevně nesouhlasila. Kuriózně o necelou dekádu později, když se zavedení přímé volby skutečně přiblížilo, se o ní Václav Klaus vyjadřoval jako o „fatálním omylu a populismu politiků“, jehož se děsí. Přímá volba podle něj měla smysl pouze v prezidentských systémech typu USA.

Je dobré zmínit, že Klausův utilitární postoj k přímé volbě nebyl nijak výjimečný. Zdánlivá bezproblémovost prosazení „svého“ prezidenta vedla k tomu, že Špidlova vládní koalice oficiálně preferované zavedení přímé volby naopak tiše pohřbila. U menších vládních stran, lidovců a unionistů, byl paradox o to větší, že se jednalo o vlajkový bod jejich programu pro sněmovní volby.

Falešný, prázdný a užitečný Topol
Kongres občanských demokratů ve Františkových Lázních v polovině prosince 2002 se tak stal místem souboje o nástupnictví po Klausovi. Překvapivě v něm ve druhém kole volby těsně zvítězil šéf senátního klubu ODS Mirek Topolánek, který porazil favorizovaného místopředsedu Petra Nečase. Do českého politického folklóru tehdy vstoupila Klausova esemeska vyfocená na jeho mobilním telefonu novinářem Blesku, která kandidátský projev vítěze hodnotila tvrdými slovy o „falešném a prázdném Topolovi“.

Samorostlý Topolánek neboli chlap s gulama, jak se tento ostravský politik sám označil v jednom rozhovoru, rozhodně nebyl typem lídra podle Klausova gusta. Otec zakladatel ve svém rozlučkovém projevu na kongresu naléhavě hovořil o potřebě jasně profilované strany, která se netlačí do „pomyslného středu spektra“ a ideologicky se nevyprazdňuje.

Už tehdy viditelný intelektuální, názorový i povahový nesoulad mezi Klausem a Topolánkem ale zatím nevyvřel naplno. Klaus si dobře uvědomoval, jak moc bude podporu nového šéfa strany v prezidentských volbách potřebovat. I proto se snažil vystříhat jakéhokoliv náznaku kritiky. V rozhovorech zdůrazňoval, že čestný předseda, kterým byl na Topolánkův návrh kongresem zvolen, není funkce, ale „jen“ titul. Stejně opatrně formuloval názory na nového předsedu. Topolánek byl podle něj „typově trošku jiný člověk než já“, neměl „intelektuálské rysy typu Nečase, Zahradila“, disponoval však „takovou jistou přímostí v chování (...) a toto je docela pozitivní rys“.

Podobně opatrně vůči Klausovi vystupoval nový předseda ODS, který jinak udělal maximum pro Klausův úspěch v prezidentské volbě. Na Klausově zvolení totiž měli zájem oba. Posílilo by sebevědomí ODS po prohraných sněmovních volbách a prezidentské křeslo by uspokojilo ambice expředsedy strany. Politicky nesaturovaný a mezi straníky stále vlivný Klaus mohl Topolánkovo křehké postavení snadno podkopat. Důležitost saturace bývalého předsedy záhy na vlastní kůži pocítila ČSSD, pro kterou se volba prezidenta změnila v politickou katastrofu.

Text je s výjimkou úvodního odstavce úryvkem z autorovy knihy „Fenomén Václav Klaus. Politická biografie“, která vyšla v nakladatelství Barrister & Principal. Úryvek byl publikován v Lidových novinách.