Dejme volný prostor působení tržních sil, ekonomika rozkvete sama, a s ní i společnost. Tato teze, kolovrátkově omílaná „ekonomickými experty“ i novinářskými „komentátory“ tvrdila muziku po celou dobu naší transformace. Je pravda, že po vypuknutí globální krize trochu vyšla z módy. Stále ale ovlivňuje myšlení mnoha lidí a rozhodování mnoha politiků.

Globální krize se nás dotýká a bude dotýkat více, než jsme si až doposud byli ochotni připustit. Generální ředitel investiční skupiny Blackstone Stephen Schwarzmann soudí, že za méně než 1,5 roku vymazala 40-45 % světového majetku. Australský premiér Kevin Rudd uvádí, že v jejím důsledku poklesla hodnota akcií o 32 triliónů dolarů, což se rovná hrubému domácímu produktu všech zemí G7 v roce 2008. Počet nezaměstnaných se v zemích OECD zvýšil o osm miliónů. Nezaměstnanost roste všude na světě. Světová organizace práce odhaduje, že krize uvrhla do bídy v rozvojových zemích na sto miliónů lidí.

Vlády nejbohatších zemí světa uvolňují astronomické částky z veřejných rozpočtů na sanaci privátního bankovního a podnikatelského sektoru. Deficit v USA se letos dostane na hladinu 12,5 % HDP a celkové závazky amerického státu k privátním institucím překročí 13 triliónů dolarů. To je víc, než dosud stály všechny války, které tato země vedla. To vše přitom představuje sice velmi nákladné a veřejné rozpočty dlouhodobě zatěžující, ale stále jen pouze první hašení propuknuvšího požáru. Odpovědným politikům je dnes už jasné, že řešení tkví v lepší veřejné regulaci ekonomických aktivit na globální úrovni.

Na úrovni OSN, skupiny G20 i z iniciativy jednotlivých politiků a vlád (nejaktivnější je francouzský prezident Sarkozy) se promýšlejí zásadní proměny globální architektury vládnutí: odpoutání světové ekonomiky od závislosti na americkém dolaru zavedením nové světové rezervní měny; zdanění globálních finančních transakcí (známé jako Tobinova daň); likvidace daňových rájů; koordinovaná regulace finančních institucí v globálním měřítku; prolamování bankovních tajemství k odhalení daňových úniků; regulace platů vrcholných manažerů soukromých i veřejných korporací.

Logickým požadavkem je i posílení regulačních funkcí institucí Evropské unie. Už i britský ministr zahraničí David Miliband vyzývá euroskeptiky, aby přestali útočit na fiktivního strašáka federálního eurostátu. Nemohou mít obojí – chtít jednotný trh a současně být proti institucím, které dbají na dodržování pravidel hry.

Zůstal zde vůbec prostor pro malé státy, jako je ten náš? Můžeme se stát aktivními aktéry tohoto úsilí, nebo jsme odsouzeni jen čekat, zda a jak se nakonec dohodnou ti silnější?

Řekl bych, že nejvíce můžeme tomuto úsilí na globální úrovni prospět (nebo mu naopak uškodit) právě tím, jakou roli sehrajeme při schvalování Lisabonské smlouvy. Ta je nutným, byť nikoli postačujícím, předpokladem účinnější regulace ekonomiky členských zemí. Ne náhodou tomu stojí v cestě hrozba nepodepsání této smlouvy čnící z Hradu, i když jí sekunduje skupina senátorů napadající ji u Ústavního soudu. Stojí za ní muž, který se významnou měrou podepsal i na vzniku domácí ekonomické krize z konce 90. let minulého století, prezident Václav Klaus. Nebude bez zajímavosti si tuto historii krátce připomenout.

Dnes víme, že způsob privatizace z počátku 90. let, vycházející z neoliberální teze o osvobození trhu z pout státu, vedl k neefektivnímu výkonu vlastnických práv rozptýlených mezi milióny drobných vlastníků; zbytek vlastnických práv vložil do rukou investičních fondů propojených s polostátními bankami. Efektivní nakládání s tímto majetkem bylo oddalováno propojením podniků s bankami, a leckdy i s politickou mocí, což vedlo k nevratným ztrátám mnoha produkčních kapacit. Chabá regulace investičních fondů, kapitálového trhu a pojišťovnictví, nedostatky zákonů o konkursu a vyrovnání a pomalé soudnictví přispěly k neproduktivnímu obohacování jedněch na úkor zbytku celé společnosti. Kolaps nedostatečně kontrolovaných bank vedl k jejich následné mimořádně nákladné sanaci z veřejných zdrojů. Ztráty, které vznikly v důsledku uplatňování uvedených myšlenkových schémat, jsou odhadovány na více než bilión korun. To vše bylo v Česku jasné už na konci 90. let minulého století, kdy země vyvodila závěry z hospodářské a následně politické krize a začala se poněkud více věnovat institucionální regulaci hospodářského života. Jako bychom si vše, co se dnes děje ve světě, odehráli už ve více než desetiletém předstihu u nás doma.

Docházelo-li tehdy u nás, a dochází-li dnes za našimi hranicemi k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát, jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly v minulosti nikdy k dispozici, naopak se omezovaly, a stále větší břímě v uspokojování potřeb se přesouvalo na jednotlivce a rodiny? Vysvětlení je nutno opět hledat v úzkých ekonomických zájmech těch, kteří chtěli přesunem těchto služeb z veřejného do komerčního sektoru získat další podíl na zisku. Troufám si dokonce tvrdit, že veřejný sektor může být, a to i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního paradigmatu, ohrožen probíhající krizí ještě více než v minulosti tímto paradigmatem samotným: jak naznačuje lítá diskuse kolem tzv. úsporného balíku ministra financí Janoty, prostředků bude za jinak stejných okolností méně a veřejných úloh a nároků více.

Bez strategicky pojaté sociální a hospodářské politiky, bez silného a efektivního státu, bez elementární míry důvěry mezi politickou reprezentací a občany, bez vynutitelnosti práva a bez účinného boje s korupcí a klientelismem bude náš příspěvek k ozdravění institucionálního rámce české ekonomiky jen plácnutím do vody. Budeme jen ještě více závislí na turbulencích vnějšího prostředí, se všemi negativními průvodními jevy s tím spojenými.

Za tím vším se však skrývá ještě jedno čertovo kopýtko: nadnárodní společnosti a finanční instituce se už emancipovaly natolik, že mají všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, ale do značné míry i orgánů EU v hrsti, mohou je vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejných funkcí (především na poli nabídky pracovních příležitostí a dostupných úvěrů), a také tak docela bezostyšně činí.


Článek na toto téma vyšel v Literáráních novinách č. 40 z 28.9. 2009 na str. 3. http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1398:strategicke-kiovatky-piti-vlady-4-&catid=81:domaci&Itemid=197