05.11.2009: Zavádí HDP na scestí?
Nejčastěji užívaný indikátor hospodářského a sociálního pokroku, hrubý domácí produkt (HDP), je pro hodnocení úspěšnosti jednotlivých zemí v mezinárodní soutěži nevhodný. Shodla se na tom komise odborníků, vedená Josephem Stiglitzem a jmenovaná Enfant terrible evropské politiky, francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Komise, v níž najdeme i další světově proslulá jména z oblasti sociálních věd, například Kennetha Arrowa, Anthony Atkinsona či Roberta Putnama, vydala nedávno zprávu, bořící některé mýty a nutící revidovat tradiční přístupy k měření ekonomického rozvoje a sociálního pokroku.
Tito odborníci tvrdí, že dosavadní způsoby řízení hospodářství a sociálního rozvoje, založené na tradičních ukazatelích, nedokázaly čelit globální krizi a připomínaly pilota, snažícího se nalézt nejlepší kurs bez spolehlivého kompasu. Nabízejí způsob, jak jej nahradit v nelehkém rozhodování o směřování společnosti výrazně lepším vodítkem.
I když uznávají, že hrubý domácí produkt vypovídá o hospodářské prosperitě, ukazují, že tak činí skutečně jen hrubě. Jsou-li v zemi chronické dopravní zácpy, zvyšuje to spotřebu paliva a tím i HDP dané země, nicméně nikoliv kvalitu života jejích obyvatel – a negativně se to promítá do životního prostředí. Souvislost HDP se skutečnou výší zemí spotřebovávaných zdrojů není jednoznačná. Ukazuje to případ Irska, které se v růstu a úrovni HDP vyšplhalo na špici evropských zemí, nicméně v zemi samotné z něj například v roce 2007 zůstalo jen 75 %, zatímco ve Francii 86 % a v USA 89 %. Zbytek, rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem, odešel jako zisk nadnárodních firem do zahraničí. Důležitá je tedy informace o skutečně dostupných zdrojích. Podstatné je i to, jak se o vyprodukované zdroje nakonec podělí jednotlivé domácnosti – jinými slovy, jak velké jsou rozdíly v jejich majetku, příjmech a spotřebě.
Joseph Stiglitz a kol. vidí jednu z příčin současné krize v tom, že jak politici, tak byznysmeni se nesoustřeďovali na správnou množinu statistických ukazatelů: zatímco HDP v letech 2004-2007 utěšeně rostl, za lesklou fasádou tohoto „růstu“ zrála nejhorší poválečná hospodářská krize, jejíž konec je zatím v nedohlednu.
V návrzích dospěla Sarkozyho komise k závěrům, které se naše Centrum pro sociální a ekonomické strategie snaží uplatňovat ve veřejném prostoru. V našich pracích totiž už od roku 2002 důsledně uplatňujeme kritérium kvality a udržitelnosti života jako hodnotovou kotvu rozhodování politiků i veřejnosti o alternativách budoucího vývoje Země. Přiznám se, že jsem tuto zprávu, která dospěla k identickému doporučení, tudíž studoval s pocitem velkého zadostiučinění.
Jaká jsou tedy zásadní doporučení Stiglitzovy komise?
• Posun důrazu z měření produkce k měření kvality života současné a budoucích generací, to jest k širšímu konceptu sociálního pokroku.
• Odlišení kvality života současné generace na jedné straně (čerpající zdroje tady a teď) a udržitelnosti života generací příštích (vitálně závislé na zásobách budoucích zdrojů) na straně druhé.
• V měření materiálního životního standardu se přeorientovat z měření produkce na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů jednotlivců a domácností. Ty jsou úzce vázány na čistý domácí produkt a reálný příjem a spotřebu domácností. Sledovat přitom nejenom průměry a mediány, ale také situaci na dně a na vrcholu žebříčku příjmů a spotřeby. Nerovnosti v podmínkách lidského života ovlivňují jeho kvalitu u všech sociálních skupin.
• Kvalita života závisí jak na ekonomických zdrojích, tak na dalších zdrojích dobrého života: co lidé dělají a co mohou dělat, jak se cítí, v jakém životním prostředí žijí. Zde vystupují do popředí ty aspekty dobrého života, které zprostředkovává především veřejný sektor: vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení málo majetným spoluobčanům. Podstatným prvkem je také možnost vydělat si na živobytí prací.
• Ve sledování udržitelnosti je nutné měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu.
• I u takových komplexních jevů, jako je kvalita života a jeho udržitelnost, je nutno usilovat o jejich vyjádření v souhrnných indexech. Zároveň je nutno sledovat jejich jednotlivé složky, které jsou návodné při formování specificky zaměřených veřejných politik.
V závěru komise doporučuje, aby jednotlivé země ustavily kulaté stoly, které by měly diskutovat a posléze doporučit indikátory hospodářského a sociálního pokroku vhodně vypovídající o kvalitě života a jeho udržitelnosti, a iniciovat doplnění stávajícího statistického sledování o ty položky, které z hlediska strategických potřeb a strategického řízení země doposud scházejí. Ustaví dnešní premiér, bývalý (a asi i budoucí) předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, takový orgán i u nás?
Článek na toto téma byl - ve zkrácené podobě, pod názvem Jak měřit blahobyt - publikován v č. 45 Literárních novin na str. 4. Viz http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/1568-strategicke-kiovatky-piti-vlady-9
Tito odborníci tvrdí, že dosavadní způsoby řízení hospodářství a sociálního rozvoje, založené na tradičních ukazatelích, nedokázaly čelit globální krizi a připomínaly pilota, snažícího se nalézt nejlepší kurs bez spolehlivého kompasu. Nabízejí způsob, jak jej nahradit v nelehkém rozhodování o směřování společnosti výrazně lepším vodítkem.
I když uznávají, že hrubý domácí produkt vypovídá o hospodářské prosperitě, ukazují, že tak činí skutečně jen hrubě. Jsou-li v zemi chronické dopravní zácpy, zvyšuje to spotřebu paliva a tím i HDP dané země, nicméně nikoliv kvalitu života jejích obyvatel – a negativně se to promítá do životního prostředí. Souvislost HDP se skutečnou výší zemí spotřebovávaných zdrojů není jednoznačná. Ukazuje to případ Irska, které se v růstu a úrovni HDP vyšplhalo na špici evropských zemí, nicméně v zemi samotné z něj například v roce 2007 zůstalo jen 75 %, zatímco ve Francii 86 % a v USA 89 %. Zbytek, rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem, odešel jako zisk nadnárodních firem do zahraničí. Důležitá je tedy informace o skutečně dostupných zdrojích. Podstatné je i to, jak se o vyprodukované zdroje nakonec podělí jednotlivé domácnosti – jinými slovy, jak velké jsou rozdíly v jejich majetku, příjmech a spotřebě.
Joseph Stiglitz a kol. vidí jednu z příčin současné krize v tom, že jak politici, tak byznysmeni se nesoustřeďovali na správnou množinu statistických ukazatelů: zatímco HDP v letech 2004-2007 utěšeně rostl, za lesklou fasádou tohoto „růstu“ zrála nejhorší poválečná hospodářská krize, jejíž konec je zatím v nedohlednu.
V návrzích dospěla Sarkozyho komise k závěrům, které se naše Centrum pro sociální a ekonomické strategie snaží uplatňovat ve veřejném prostoru. V našich pracích totiž už od roku 2002 důsledně uplatňujeme kritérium kvality a udržitelnosti života jako hodnotovou kotvu rozhodování politiků i veřejnosti o alternativách budoucího vývoje Země. Přiznám se, že jsem tuto zprávu, která dospěla k identickému doporučení, tudíž studoval s pocitem velkého zadostiučinění.
Jaká jsou tedy zásadní doporučení Stiglitzovy komise?
• Posun důrazu z měření produkce k měření kvality života současné a budoucích generací, to jest k širšímu konceptu sociálního pokroku.
• Odlišení kvality života současné generace na jedné straně (čerpající zdroje tady a teď) a udržitelnosti života generací příštích (vitálně závislé na zásobách budoucích zdrojů) na straně druhé.
• V měření materiálního životního standardu se přeorientovat z měření produkce na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů jednotlivců a domácností. Ty jsou úzce vázány na čistý domácí produkt a reálný příjem a spotřebu domácností. Sledovat přitom nejenom průměry a mediány, ale také situaci na dně a na vrcholu žebříčku příjmů a spotřeby. Nerovnosti v podmínkách lidského života ovlivňují jeho kvalitu u všech sociálních skupin.
• Kvalita života závisí jak na ekonomických zdrojích, tak na dalších zdrojích dobrého života: co lidé dělají a co mohou dělat, jak se cítí, v jakém životním prostředí žijí. Zde vystupují do popředí ty aspekty dobrého života, které zprostředkovává především veřejný sektor: vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení málo majetným spoluobčanům. Podstatným prvkem je také možnost vydělat si na živobytí prací.
• Ve sledování udržitelnosti je nutné měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu.
• I u takových komplexních jevů, jako je kvalita života a jeho udržitelnost, je nutno usilovat o jejich vyjádření v souhrnných indexech. Zároveň je nutno sledovat jejich jednotlivé složky, které jsou návodné při formování specificky zaměřených veřejných politik.
V závěru komise doporučuje, aby jednotlivé země ustavily kulaté stoly, které by měly diskutovat a posléze doporučit indikátory hospodářského a sociálního pokroku vhodně vypovídající o kvalitě života a jeho udržitelnosti, a iniciovat doplnění stávajícího statistického sledování o ty položky, které z hlediska strategických potřeb a strategického řízení země doposud scházejí. Ustaví dnešní premiér, bývalý (a asi i budoucí) předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, takový orgán i u nás?
Článek na toto téma byl - ve zkrácené podobě, pod názvem Jak měřit blahobyt - publikován v č. 45 Literárních novin na str. 4. Viz http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/1568-strategicke-kiovatky-piti-vlady-9
vlk napsal(a):
zajímavý článek! díky. ¨leč okud byl psán náhodou jako replika na dnešní blog Michlův, míjí jej.
Michl nezpochybňuje HDP jako měřítko, ani netvrdí že je či není dokonalý jako měřítko pro porovnívání mezi jednotlivými státy. Michl pojal,a z mého hlediska skvěle, HDP jako indikátor opravdového oživení ekonomiky v současné krizi.