V polovině šestnáctého století vyslovil papež Julius III památnou větu: “Ani netušíš, můj synu, s jak chatrnými znalostmi se vládne světu.“ Co se od té doby změnilo?

Podpora společnosti vědění, rodiny a sociální soudržnosti; péče o bezpečnost; zvýšení zaměstnanosti; zdokonalování institucionálního rámce ekonomiky; plné uplatnění země v EU; omezování dluhů vůči přírodě a budoucím generacím. To jsou jen některé ze strategických úloh popsaných v předchozích deseti příspěvcích seriálu "Strategické křižovatky budoucí vlády", které vyšly na stránkách Literárnéch novin. Nemůže je řešit jeden úřad, nemohou zůstat výlučně na stole jediného ministra nebo předsedy jedné politické strany, ba ani celé jedné vládnoucí koalice. Mohou však být řešeny až na koaličních jednáních či na zasedáních vlády? Který z členů vlády, byť i s účinnou podporou svého sekretariátu, je schopen se seznámit a zaujmout odpovědně stanovisko ke každé ze stovek agend, které se mu či jí dostávají každý týden na stůl?

Tvrdím, že na centrální úrovni veřejné politiky a správy země existují tři akutní bolavá místa.

Prvním z nich je nízká schopnost a připravenost politických stran dohodnout se na společném věcném řešení důležitých problémů. Bez ohledu na to, která z nich je právě u moci. Příkladem budiž důchodová reforma, kterou nelze bez takové principiální dohody realizovat, ale kde se stanoviska různých politických stran ani po letech nesblížila.

Druhým bolavým místem je disproporce mezi potřebou řešit výše zmíněné strategické úlohy průřezové povahy a dosavadní podobou ústřední státní správy. Ta je řízena stále postaru, po linii jednotlivých resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci nadresortních agend, mají malou prestiž a jen velmi omezené pravomoci. Řešení není třeba vynalézat, osvědčuje se v mnoha zemích, kde funguje svodný strategický a koordinační orgán s dostatečným analytickým zázemím a autoritou na to, aby mohl připravovat účinná řešení zmíněných úloh. Premiér potom užívá svého formálního i neformálního postavení k tomu, aby tato řešení vzali za své i šéfové jednotlivých resortů. Taková jednotka při úřadu britského premiéra výrazně přispěla k vnitropolitickým úspěchům Blairovy vlády.

Do třetice bych se rád zmínil o tom, že se teprve učíme vést produktivní veřejný dialog o životně důležitých tématech této země. Ani nejosvícenější politik nebo úředník nepostihne všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí. Proto je před jejich přijetím stále nezbytnější konzultace s občanskou veřejností a s odborníky. Vést takový dialog je ale těžší, než když si své dokumenty uplácávají úředníci v zátiší svých kanceláří. Proto se k němu odhodlávají jen zřídka. A když už, tak ani odborníci ani občané nenacházejí dostatek vůle a času na to, aby se chopili příležitosti a pustili se do díla.

My Češi máme stále blíže, než jsme si ochotni sami připustit, k tomu, spoléhat na moudrého vladaře a ponechat věcem volný průběh. To se ale ukrutně nevyplácí. Ostatně je-li vladař skutečně osvícený, ví sám nejlépe, že nejúčinnější strategií je přenést spoluodpovědnost za správu země na všechny, kteří se ní mohou a chtějí podílet také.

Ćlánek na dané téma vyšel 16.11. 2009 v čísle 47 Literáráních novin na str. 4.