Před rokem si nikdo ani nevzpomněl, že uběhlo kulaté výročí tak zvaného brestlitevského míru. A vzpomenout bychom si měli.

V záplavě loňských osmičkových výročí jedno úplně zapadlo a nebyla o něm nikde řeč. Zdálo by se, že právem – příslušná událost se neudála v naší zemi a zdánlivě se nás netýkala. Jenomže ona se týkala a dodnes týká. O co se jedná?

V březnu 1918 byl uzavřen tak zvaný brestlitevský mír (Brest Litevský dnes leží v Bělorusku, tehdy spadal do zrovna obnovovaného Polska). Rusko, už několik měsíců vedené bolševiky, v něm oficiálně uznalo vítězství Německa (a Rakouska) na východní frontě a vzdalo se dost velké části svého území (to zájmeno „svého“ nezapomeňte – dodnes se v této souvislosti, kdoví proč, používá). Boje skončily, Německo mohlo přesunout divize na západní frontu (kde už na situaci nic moc nezměnily) a ruská komunistická vláda se mohla v klidu věnovat upevnění vlastní moci (což na budoucnost vliv mělo).

Území, kterého se Rusko vzdalo se sice dá jen těžko nazývat Ruskem, ale ve vědomí ruské veřejnosti bylo za neoddělitelnou část Ruska běžně považováno. Většinou ho tvořily pobaltské státy, část Finska, velká část Ukrajiny, Besarábie a některé menší části vlastního Ruska. Dohromady to všechno pokrývalo asi milion kilometrů plošných. Jen kvůli názornější představě, dnešní Francie by se do toho vešla dvakrát, dnešní Německo dokonce třikrát, dnešní Ruská federace má i se Sibiří 17 milionů km plošných a jenom její evropská část 3,9 milionů. Šlo tedy o velký kus území.

Pro dnešek je poučné něco jiného. Jakkoli se většinou nejednalo o samotné tradiční Rusko, byla to kořist ruských carů a už tehdy bylo pro ruské vlastence nepředstavitelné, že by se jejich vláda mohla vzdát sebemenšího území, které jednou dobyla. V dějepise se o tom moc neučilo a ani dnes neučí, ale ústupky z Brestu Litevského těžce traumatizovaly vzdělanou (i nevzdělanou) ruskou veřejnost, jak se dnes říká „napříč politickým spektrem“.

Popravdě řečeno, na jaře 1918 se bolševická moc teprve ujímala vlády nad širokými prostorami Ruska. O Gulagu ještě nebyla řeč a občanská válka měla teprve podobu drobných šarvátek. Ne, že by Lenin a jeho souputníci byli vlídnější než později, ale neměli ještě tak absolutní moc. Hesla o míru, o pozemkové reformě, o osvobození pracujících, … zněla přitažlivě intelektuálům i příslušníkům středního stavu, kteří se dosud nezdržovali Marxem ani Leninem, ale snaha o „povznesení prostého lidu v Rusku“ patřila k jejich mentální výbavě od poloviny 19. století. K tomu patřil exaltovaný patriotismus a víra v jakési předurčení Ruska. Takové lidi brestlitevský mír těžce ranil a spisovatel Alexej K. Tolstoj nebyl jediný, u kterého byl pocit „zrady spáchané na ruském národě“ významným důvodem k emigraci.

Trauma ale prožívali i sami bolševici a jejich vedení. I pro ně byla „posvátná matka Rus“ skutečně posvátná a vzdát se její části, bylo hodně těžké i pro ně. Tam bychom měli hledat jeden ze zdrojů propagandy, mířící do Ruska (později do Sovětského svazu) i za hranice do komunistického hnutí všude po světě. Hesla o „vedoucí úloze ruských soudruhů“, o „předvoji světové (!) revoluce“ o „nutnosti, chodit se do Sovětského svazu učit“, to byly především náhražky za pocit velikosti, síly a velmocenského vlivu, které ruští komunisté v Brestu Litevském ztratili.

Sovětští vůdci se s takovým pocitem nesmířili už před druhou světovou válkou. Hned jak to pakt Ribbentrop-Molotov umožnil, zabrali „svou“ část Polska (spíš o něco víc). Obsadili Pobaltí a zkusili si poradit s Finskem – jen tam neuspěli. Vojensky to, snad až na část Polska, nebyl nijak významný zisk. Šlo ale o něco jiného – ukázat, že komunisté nepovažují územní ústupky z konce první světové války za něco definitivního, že se jednalo jen o dočasný taktický krok, že „velikost Ruska“ je nedotknutelná a že všechno, co na čas odevzdali „nepřátelům“ zase zajistí – i s úroky.

To, co pak udělal Stalin s východní a střední Evropou, to byly právě ony „úroky“ a byly opravdu tučné. Část území získal „naplno“, z části udělal vazalské státy s jenom folklorní samostatností. Hlavně tím Rusům (všem, od kolchozníků po akademiky) ukázal, že komunisté jsou také rozmnožiteli ruské moci, jako carové a asi i víc. To je mentální odkaz, který žije dodnes.

Bylo by jednoduché, kdyby běžní ruští občané nenáviděli ostatní národy. Většinou tonak ale není, oni se jim jen diví, jak to, že nechápou, kdo to s nimi „myslí nejlépe“, koho mají žádat o radu a čí rady mají pozorně respektovat i když o ně nepožádali. Vždyť přeci Rusko je tak velké, tak mocné, nikdy definitivně neporazitelné, takže má ve všem pravdu – prostě proto, že má moc a sílu ji mít i kdyby ji nemělo.

A tenhle pocit žije v Rusku pořád, žije a převládá. Co na tom, že Stalin povraždil miliony svých spoluobčanů. Nu vot, nas mnogo. Podstatné je, že zvětšil moc Ruska a vrátil ho mezi velmoci. Gorbačov sice mimo jiné otevřel cestu k relativní svobodě a to bylo nezvyklé, ale co naděláš, vládci se občas chovají nesrozumitelně. Důležité je, že oslabil „svatou matičku Rus“ a to se mu nikdy nedá odpustit.

A teď jsme konečně u toho, proč tenhle blog píšu. Historie se prý neopakuje a když, tak jako fraška. Inu, někdy asi ano, ale občas ne. Rusové prožili v devadesátých letech druhé mocenské trauma, bez nadsázky srovnatelné s brestlitevským mírem a asi ještě větší. Rozpadl se užší koloniální systém, nazývaný Sovětský svaz, poslušní vazalové v Evropě (a před tím už v Asii) se vydali vlastní cestou a co nejrychleji po ní spěchali do západních politických a vojenských struktur. Přímý vliv NATO a EU se posunul až těsně k už tak posunutým hranicím Ruska.

S tím se Rusové, ani ti ve vládních strukturách, ani ti na ulici, nikdy nesmíří. Mohou na čas ustoupit a čekat – ne zas tak moc dlouho. Mohou předstírat, že chtějí spolupracovat a tak trochu to i myslet vážně – pokud to ale bude spolupráce jednostranných ústupků v jejich prospěch. Pořád ale je současné ruské vedení v jistém smyslu dědicem Gorbačovovy perestrojky a Jelcinovy uvolněné kázně. A v tom smyslu nese své „brestlitevské“ trauma. Vědomí povinnosti, vrátit všechno do starých sovětských kolejí a raději ještě o kus dál. (Vždyť ten trapný poloostrov vedle Ruska, nazývaný Západní Evropa, si o pořádnou kázeň ruských generálů skoro říká).

Tím víc mne udivuje (no, spíš děsí), jak naivně skáčou západoevropští politici na špek rádoby „vstřícným“ gestům ruských politiků. Vždy se vyplácejí především (často jedině) právě ruské touze po moci. Ještě víc žasnu, jak urputně se i u nás derou k moci hlasatelé názorů, podle kterých „byl ruský lid vždy náš přítel“, „Rusko nás už mnohokrát v historii ochránilo“, „nové demokratické rusko chce upřímně spolupracovat“, … . Vždyť z toho si dělal legraci už Karel Havlíček Borovský, a to za sebou neměl naše zkušenosti.

Každá hrozba odvetnými opatřeními, ať už za radar v Brdech, za připojení k NATO, nebo za cokoli jiného, není žádná „výměna stanovisek“. Je to přesně a doslova hrozba – s vyceněnými zuby a klackem v ruce. Každé verbální zařazení naší republiky do Východní Evropy, pronesené ruským diplomatem nebo politikem, není žádné zkratkovité přeřeknutí, ale znamená přesně to, co říká – „jste náš majetek, jednou už u vás naši vojáci byli a počítejte s tím, že tam zase budou“. Jestli tohle neslyší bývalí vojenští politrukové v Brdech, je to jejich profesionální deformace. Ale mladí lidé, kteří svobodu ctí a už si na ni zvykli jako na samozřejmost, ti by to slyšet měli. A dávat si zpropadeně pozor. Z ruské náruče se neutíká snadno.