Spory a debaty o tom, jak řídit naši vědu pomalu přerůstají do otázky, co to ta věda vlastně je a co od ní chtít. Nejautoritativnější odpovědi většinou hlásají ti, kdo nejsou omezováni znalostí problematiky. Tak se na to zkusme podívat.

V posledních měsících se toho občas dost namluví o vědě, lhostejno zda na vysokých školách či v Akademii věd, a čím autoritativněji jsou soudy vyslovovány, tím nesmyslnější jsou. V poslední době jim vlídně popřála sluchu i pani ministryně školství a také se jí nejvíc líbily hlavně nesmysly. Dovolil bych si proto uvést na o něco pravější míru tři tvrzení, která v poslední době slýcháme od kritiků naší vědy nejčastěji a dodat jednu poznámku o metodě diskuse, jejímiž jsme svědky. Tak nějak si myslím, že o tom něco vím.

Nuže, nejčastější námitky vznášené proti naší vědě jsou:

1) Příliš ztrácí čas základním výzkumem, místo toho, aby na sebe vydělávala vývojem nových výrobků (nebo ještě raději příštipkářskými inovacemi těch starých), nejlépe na zakázku firem (neplacenou, samozřejmě, platil by to stát).

2) Stejná tématika výzkumu je řešena na několika pracovištích paralelně, čímž se tříští síly.

3) Tématika výzkumu pokrývá celé spektrum věd a jejich oborů a na to nemůžeme v naší malé zemi stačit.

Takže se na to podívejme.

K bodu 1. Ve světě panuje všeobecná shoda, že právě základní výzkum přispívá k pokroku nejúčinněji. Nejen k tomu intelektuálsky odtažitému, ale hlavně k tomu každodennímu, který vytváří kvalitu života. A světe div se, nepřišli s tím vědci, ale kapitáni ekonomiky, špičkoví výrobci, tvůrci prakticky používaných věcí, kterým by mohly být nějaké abstraktní teorie klidně ukradené. Je to jednoduché. Praktický vývoj, neřkuli inovace, pokud mají opravdu za něco stát, se neobejdou bez nových poznatků. Bez nich by dost brzy mlely jen prázdnou slámu.

Jistě, můžeme si myslet, že klidně vystačíme s tím, co vyčteme v nejnovějších učebnicích a co tam nevyčteme, to nakoupíme v licencích. Věda je jen zbytečná a drahá parádička – podívejte se třeba na takovou Ugandu, vědou se tam nezdržují a jaká je to kvetoucí a bohatá země. Ono to tak ale není (vynechejme tu Ugandu, to byla uštěpačnost). Do učebnic se znalosti musí odněkud dostat – ze základního výzkumu. Licence musí být na něco, co by bez základního výzkumu nevzniklo.

A to „levné“ nakupování v zahraničí? Nejen že levné ani zdaleka není a nedá se koupit právě to nejnovější, co teprve uzrává. Ale především, ve světě se moc dobře ví, který stát je součástí světové vědy a přichází do ní s něčím novým, a kdo se jen veze. Do vědy a do výzkumu teče, celosvětově vzato, poměrně hodně peněz a kohouty, které je regulují, vedou přes výzkumné programy a projekty – ty nejatraktivnější jsou mezinárodní. Každý vypisovatel i každý hlavní řešitel si moc pečlivě vybírá, koho do projektu přibere, jestli někoho, kdo se pravidelně osvědčuje jako tvůrce hodnotných poznatků, nebo někoho, o kom se v nejlepším případě tuší, že by asi zdatně přidržoval dveře od laboratoře. Je na nás, jestli chceme být součástí mezinárodního vědeckého dění (se všemi výhodami, které to hned i v budoucnu přináší), nebo jestli chceme jen zpovzdálí zvědavě přihlížet. Bude to možná znít nadneseně, ale je to doslova tak – bez základního výzkumu budou naše inovace zanedlouho řešit významný výzkumný problém, jestli se mají válečky na nudle vyrábět bleděmodré nebo z plexiskla.

Aby nedošlo k nedorozumění. Tohle není mířeno proti aplikovanému výzkumu – ten ke vědě patří a některé obory by bez něj byly, i v základním výzkumu, chromé. To, co dnes ohrožuje základní výzkum ohrožuje současně i kvalitní aplikovaný. Ve prospěch hodně krátkozrakého výdělku „hned zítra“.

K bodu 2. Ano, opravdu je to tak. A je to tak v každé zemi, která ve vědě něco znamená. Je pro to totiž velmi dobrý důvod. Monopol nesvědčí ničemu a pluralita je výhodná ve všem – od mobilních operátorů, přes krámky se zeleninou až po výběr z několika (v podstatě skoro stejných) značek aut. Ve výzkumu to platí tím spíš. Téma výzkumu, to je jiné jméno pro problém, který je třeba vyřešit. Že nějaké téma přitahuje hodně týmů, to znamená, že ten problém je hodně palčivý (nejen pro vědce, ale pro nás všechny). A vůbec nevadí, když na něm bude pracovat třeba patnáct týmů. Nemysleme si, že to bude výzkum nekoordinovaný – ty týmy o sobě budou zpropadeně dobře vědět a ti nejlepší se budou vzájemně koordinovat a komunikovat, ať už přímo nebo nepřímo. To za éry vyspělé socialistické společnosti platilo, že nejlépe fungují věci, které jsou pod společným velením, pěkně seřazené do vyrovnaných šiků a ovládané jedním povelem. Nenechme si vnutit, že pluralita je chyba. To se učilo ve VUMLu, spolu s tím, že „slučování“ je nejúčinnější kontrolní mechanismus, jak si zajistit, aby nikdo nepřerostl kýžený podprůměr. Ostatně, paní ministryně má v resortu také sport. Co kdyby zkusila sloučit (například) všechnu kopanou do jednoho klubu – ať se síly netříští.
K bodu 3. Zatímco předchozí dva body mají kořeny spíš v přičinlivě rozšiřovaných pověrách o tom, jak funguje věda, ten poslední je čistokrevná pomluva.

Ano, naše věda a náš výzkum, hlavně ten základní, zasahuje do velké většiny vědních oborů. Ale nepokrývá je. Vybírá si z nich témata a problémy, které naší vědě „padnou“. Třeba proto, že na ně máme světoznámé odborníky, že v nich máme osvědčené a uznávané zkušenosti, že pro ně máme vybavení či přírodní podmínky a také, že „to potřebujeme umět“. Některé z nich vypadají na pohled trochu exoticky a pro nás nepatřičně – no a? Myslíte, že třeba světová autorita našich egyptologů je na škodu? Pokud takové „odlehlé“ obory mají vynikající světové výsledky, tak se nám bohatě zúročí – třeba právě účastí na výzkumech, které jsou nám blíž. Je na zodpovědnosti těch, kdo takový výzkum zakládají a dál ho udržují, aby opravdu kriticky hodnotili, jestli přináší výsledky, odpovídající vloženým prostředkům. Od toho existuje propracovaný systém oponentur a hodnocení, zpravidla s mezinárodní účastí. Ono, upřímně řečeno, i bez něj by se dobře vědělo, kdo na mezinárodní úrovni obor vede a kdo přicmrduje. Administrativní omezování kvetoucího výzkumu by nadělalo víc škody než užitku.

Ještě slíbená poznámka na konec. V různých debatách o vědě a výzkumu slýcháme hodně často, že je co zlepšovat, že na to se máme soustředit a neplést se pod nohy těm, kdo si to s výzkumem chtějí jednou pro vždy rázně vyřídit. Ano, je co zlepšovat. Vždy je totiž co zlepšovat. Demagogové všech barev praporu mají stále v rukávu několik univerzálních frází, kterými se dá smést ze stolu cokoliv. „Vázne komunikace“, „Návrh není dostatečné dopracován“, „Problém vyžaduje širokou zasvěcenou diskusi“, „Dnes není v našich silách vyloučit nečekané důsledky v budoucnosti“, a také to slavné „Ještě je na stavu věcí co zlepšovat“. Nejzákeřnější na takových univerzálních větách je to, že vždy je na nich něco pravdy (a proto také nikdy nenesou žádnou informaci – věřte mi to, na to jsou v teorii informace dokonce matematické věty). Opravdu by komunikace mohla být vždy o něco pohotovější (a ještě pohotovější, a ještě pohotovější, …). Každý návrh, každý rozbor se dá udělat ještě podrobněji, přidat ještě další a odtažitější hlediska. Jistě by se mělo o věcech zasvěceně diskutovat a vyslechnout hlasy těch, kterých se týkají – ale kdo všechno to ještě je? Opravdu nevíme, co všechno se může nečekaně stát – v tom je podstata nečekanosti. A samozřejmě, vždy se dá ještě něco zlepšit. Ti, kdo takové soudy nebo námitky vynášejí, tím nic neriskují – vždy mají pravdu. A ti, kdo jimi byli napadeni, nemají účinnou obranu. Buď uznají, že svým způsobem pravdivé jsou (a dají tím příslušnému demagogovi za pravdu – nepochybujte, že to využije), nebo je popřou a pak ze sebe udělají blázny (a zase nepochybujte, že toho příslušný demagog využije).

Z téhle pasti je jenom jedno východisko. Je co zlepšovat? Jistě že je. A my se tím už dávno řídíme. Naši vědci (v Akademii i na vysokých školách) procházejí hodnoceními tak často a tak pravidelně jako málokdo v této zemi. Od vědeckých článků nebo malých grantů po celé instituce a velké programy. Od každého výsledku po každou vynaloženou korunku. Jsou hodnoceni svými kolegy, nadřízenými úředníky, vyzvanými zahraničními specialisty, i mezinárodní vědeckou komunitou (která, mimochodem, dovede být k těm nekvalitním pořádně nesmlouvavá). Jistě, budeme se hodnotit dál – je to v našem zájmu, jestli chceme něčeho dosáhnout. Ale tak, aby nás to od vědy neodvádělo.

Na závěr už jen dvě věty. V předchozích odstavcích se často vyskytuje slovo věda a jen málokdy slovo výzkum. Je to proto, abych podtrhl, že něco takového existuje, přestože instituce, která má v naší zemi badatelství na starosti, se jmenuje Rada vlády pro výzkum (vývoj, inovace a já nevím pro co ještě – jen pro vědu ne).