O sociální demokracii se nyní často mluví cizími slovy: Je málo aktivní. Neudělala sebereflexi. Co se ale pod těmito pojmy skrývá? Jakou aktivitu a sebereflexi můžeme od sociální demokracie očekávat? Měla vybojovat pro sebe lepší posty ve sněmovně? Soudím, že to by bylo málo.

Zdá se, že na pravici je vystaráno. Ministři trojkoalice se už rozesedli po úřadech a jenom o náměstky se hraje politický poker, aby veřejnost viděla, zač je toho loket. Levice jako by pokulhávala, říkal to i Jiří Paroubek. Pravda, komunisté mají své jisté, třešně už dozrály a do švestek je času dost, ovšem sociální demokracie by měla být aktivnější, ale ona jenom sekunduje. Teď dala dohromady stínovou vládu, nicméně do novinových titulků se stejně dostala hlavně kvůli doprovodnému hašteření, když přitom vyšlo najevo, že Davida Ratha, takto aspiranta na ministra, ve vedení sociální demokracie moc v lásce nemají. Ten v zápětí vše uvedl na pravou míru a vysvětlil, že odpor vůči němu je vlastně namířen proti Bohuslavu Sobotkovi, a vše ze zákulisí řídí Tvrdík a spol., který na špagátku jako loutku vodí Haška a spol. Od Davida Ratha je to osvědčená řeč. Když jej před volbami chtěli někteří z vedení sociální demokracie sundat z kandidátky a tlačili v tom na předsedu Jiřího Paroubka, tak David Rath rovněž vyrukoval s tím, že jde o spiknutí proti předsedovi Paroubkovi, kterému on naopak zůstává věrný. Rétorická figura „přese mě se střílí na tebe“ je vděčná, protože umožňuje kalit vody, spolehlivě rozloží kdejaké spojenectví a z politiky strany udělá partajnictví, neboť místo o programu se začne mluvit o vlivu.
Od „vyhraných“ voleb se sociální demokracie pohybuje na hraně této pro-pasti. Všechny ty dobré rady senátora Drymla a spol. o nezbytnosti očisty ve vedení sociální demokracie po „prohraných“ volbách mají jedno společné. Pod heslem sebereflexe se pracuje na příležitosti, aby rohovníci Drymlova a Rathova typu mohli vrátit všechny ty rány, které od stávajícího vedení sociální demokracie „nespravedlivě“ utrpěli. Přitom teprve nyní má sociální demokracie novou generaci politických vůdců, kteří mají zkušenosti parlamentní i exekutivní a mohou dobře obstát v nejvyšších politických pozicích. Heslo pryč s dinosaury má totiž u sociální demokracie poněkud historičtější vyznění. Znamená to, že sociální demokracie se nyní již obejde bez narcistických despotů Zemanova rodu, kteří se k moci drali rovnou přes spáleniště. Ale minula již také doba, kdy sociální demokracie byla na kolenou a musel ji stavět na nohy borec s hroší kůží Paroubkova ražení. Vskutku nastává čas sebereflexe a ve hře je nová generace – a to by měla být jiná káva než hašteření a jiné půtky.
Sociální demokracie nemá vládu, ale má čas na to, aby si ujasnila věci, o které vlastně v politice běží – a to nejsou kupodivu ministerské posty, ale schopnost politické elity reprezentovat zájmy občanů, kteří je volí. Poučení se nabízí. Parlamentní volby zvednuly přílivovou vlnu občanské nespokojenosti, která bez rozdílu pravolevé orientace pořádně zacloumala politickým establishmentem. Lidovce a stranu zelených tato vlna potopila. ODS a ČSSD poklesly v kolenou. Na politické scéně se objevily populistické strany fedrované politickým marketingem. Na pravici se dostaly do parlamentu a ODS bude mít co dělat sama se sebou, aby vedle nich obstála a dokázala se vůči nim prosadit. Sociální demokracie má situaci mnohem lehčí, protože její populističtí vyzyvatelé Zemanovci a Suverenita Jany Bobošíkové zůstali stát před branou do parlamentu, a nebudou tak sociální demokracii ohrožovat. A komunisté jsou na svých, znají své pappenheimské a vůči přílivovým vlnám jsou zřejmě imunní.
V české politice nastává třetí období – snad období reflexivní politizace. První období bylo ve znamení politické i kulturní vlády pravice. Budovali jsme tehdy kapitalismus a vehementně jsme privatizovali a odstátňovali. Tato fáze skončila s rozpadem pravicové koalice v listopadu 1997. Příčinou tehdejšího dramatu nebyl nějaký sarajevský atentát na český způsob, ale pevné politické břehy podemlelo rozčarování občanů z toho, kam jsme to dopracovali. Druhé období bylo stále ve znamení kulturní vlády pravice, takže se politická rétorika a zavedený slovník příliš nezměnily, ale politicky to byl pat mezi pravicí a levicí. Řešením byla na pravici opoziční smlouva a později vláda postavená na přeběhlících. Na levici zase neslaný a nemastný pokus o pravo-středo-levou uměřenou koalici za premiérství Vladimíra Špidly, různě pak rozloženou a vyspravovanou za dalších sociálně demokratických premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Nyní ve třetím období by se tedy měla rozleptat i pravicová kulturní hegemonie, a tak ideový souboj mezi pravicí a levicí o podobu sociálního státu v podmínkách globálního kapitalismu by se tedy konečně mohl veřejně rozjet i v našich domácích poměrech. Kde jsou ale ti rytíři bez bázně a hany, kteří osedlají koně, vezmou do rukou své dřevce? No, možná bude stačit, když se přitom nebudou mydlit hlava nehlava.