Stalo se, že vláda, když zrovna pilovala poslední odstavce svého programu, přerušila jednání a její představitelé odjeli na pohřeb mašínovce Paumera, aby zde uctili památku tohoto bojovníka proti komunismu. Lídři koalice nezaváhali a doplnili vládní program o závazek, že se zasadí o uznání třetího alias protikomunistického odboje. Koalice rozpočtové odpovědnosti tak dostala další rozměr. Staré známé neoliberální dogma o škrtání veřejných výdajů bylo doplněno o nový neznámý antikomunismus. Tentokráte ani antikomunismus kverulantů, ani vedlejší hra ODS, zato nový profil pravice, která tak našla ideový deštník, pod nímž se může držet za ruce. Mýlí se ti, kdo prorokují této koalici rychlý konec. Naopak, před očima nám roste nové politické souručenství české pravice.

Tato proměna byla vidět přímo na pohřbu. Nejprve čestná salva, kterou vypálila dobrovolnická rota samorostlých ctitelů amerických vojenských džípů, pak ale přišla vláda a slyšeli jsme vážná a nesmlouvavá slova skoro-premiéra Petra Nečase: „Za svobodu se musí bojovat všemi prostředky“. Sekundovat mu přišel nachystaný prezident, takto předseda senátu Přemysl Sobotka, aby bylo zřejmé, že ODS chce být hybnou silou této nové pravice.
To není liberalismus, který říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, tady svoboda je podřízena morální hodnotě, která ospravedlňuje jakékoli násilí. Nakonec jsme se tedy dočkali. Již delší čas bylo slyšet, že ODS poztrácela cestou ve vládě ideje, že se stala stranou lobbistů a velrybářů, až ODS docela znejistěla. Našlo se tedy řešení. Petr Nečas se stal před volbami novou tváří ODS a už se nám pod jeho vedením rýsuje nová ideová tvář pravice v Česku.
Radno ovšem přiznat, že tato nová pravice v Česku není úplně nová ve středoevropském prostoru. Poznávací znamení té středoevropské je echtovní konzervatismus, nikoli konzervatismus deklarovaný, doprovodný a pobočný, jaký znala ODS od svého počátku, když se tehdejší její předseda Václav Klaus přihlásil k hayekovskému neoliberalismu (a odstátňování a privatizaci), ale polemicky tento neoliberalismus doplnil výkladem „Proč jsem konzervativcem“. Důvod byl srozumitelný a svým způsobem opičí. Naše pravice hodlala souznít s tehdejší novou pravicí na Západě, která v odporu proti letité dominaci levice přišla s neokonzervatismem, v němž své tradiční konzervativní sklony propojila s neoliberální kritikou sociálního státu. U nás to také mělo něco do sebe. Po pádu komunismu byl neoliberalismus na pořadu dne. Pravda tradiční konzervativní sklony se obtížně hledaly, daly se najít nanejvýš tak s lupou na stránkách zašlých knih, ale značka to byla dobrá a zavedená, jak tehdy rád říkával V.K., byla „standardní“. Nicméně se svým deklarovaným konzervatismem si ODS nějak nevěděla rady.
Mezitím se ale objevila nová pravice ve střední Evropě a to byla vskutku ideologická inovace. V Maďarsku zprvu občanský a liberální Fidesz záhy zjistil, že bez nacionalismu domácí socialisty neporazí, a tak vzal antikomunistický nacionalismus z gruntu vážně. Vítězství maďarské nové pravice pak bylo drtivé. Maďaři tento nacionalismus zřejmě mají hluboko pod kůží. Jejich vládní konzervatismus se nicméně zatím obešel bez obdoby Svatoplukových gard, ale tamní krajní pravice si už své příslušné gardisty našla. V Polsku drtivého vítězství nad socialisty dosáhla nová pravice v podání bratrů Kaczynských. Polský nacionalismus je rovněž příslovečný, ovšem má katolické kořeny, a tak se polská nová pravice naštěstí obejde bez gardistů všeho druhu, spíše potřebuje bojovníky a mučedníky.
Česká pravice se tedy vydala na podobnou cestu jako Fidesz v Maďarsku a Právo a spravedlnost v Polsku. Jenomže naše pravice má zase smůlu. Mašínovce na národní gardisty sotva předěláš, na mučedníky se také nehodí, zůstává zase jenom jejich antikomunismus. Zdá se, že na novou pravici je to málo. Ale není všem dnům konec. ODS je kreativní strana a dokázala se dostat už z lecjaké šlamastiky. Středoevropská nová pravice v českém podání určitě není ztracená varta.