Připomněli jsme si výročí okupace v srpnu 68 a zase bylo všude vidět tanky. Před dvěma lety v jubilejním roce jsme si dokonce znovu postavili bolševický tank před Národní muzeum a hlavní výstava věnovaná osmašedesátému roku se „přirozeně“ jmenovala „A přijely tanky“. Není to divné vzpomínat na okupaci? Pokud nejsme masochistický národ, jakože nejsme, tak bude zřejmě ještě něco jiného ve hře. Co ještě? Převažující odpověď podává současná ideologie totalitarismu, jejíž výklad přičinlivě opakujeme.

Vždycky mi připadalo poněkud zvrácené, že Srbové tolik vzpomínají na bitvu na Kosově poli ve 14. století, ve které osudově podlehli osmanské říši a stali se jejími vazaly. Pro ně tím ale příběh nekončil. Vedle porážky bylo ve hře ještě něco, co jí dávalo „vyšší“ smysl. V daném případě to byla ideologie nacionalismu z 19. století, která středověké srbské knížectví opředla velkosrbskými mýty, prohranné bitvě dala hrdinský náboj, a stala se zdrojem energie pro další boje za národní emancipaci. Porážka a ponížení, jak vidno, nemohou být posledním slovem vzpomínek na minulost, musí se nějak pozitivně přetavit, kulturně transformovat, nabít energií a smyslem pro současnost a budoucnost.
Jak jsme na tom v tomto ohledu se srpnem 68? Předně se dá říci, že naši okupaci s pomocí nacionálních ideologií z 19. století netransformujeme, nikoli proto, že by nacionální ideologie ve 20. století již uvadly anebo že by národní vlajka nehrála v srpnu 68 žádnou roli, naopak. Historie se ale posunula. Historickým kontextem srpna 68 byla studená válka a pokus Československa o socialismus s lidskou tváří - tedy nikoli formování národa, ale reforma komunismu za studené války. Okupační tanky, všechna prohlášení a usnesení, nápisy a petice, vlajky nad hlavou vzdorujících občanů i socha sv. Václava před muzeem získávaly tehdy smysl v daném historickém kontextu.
Není divu, že v nových poměrech onu významovou transformaci srpna 68 poskytuje ideologie totalitarismu, neboť právě ona nyní s převahou vysvětluje, co byla studená válka a co znamenal náš pokus o reformu komunismu – ostatně oficiální platnost a vykonavatelnost této ideologie je stanovena zákonem č. 181/2007 Sb.
Jádrem této ideologie jsou dvě teze: 1) komunismus = fašismus a 2) oba tyto režimy jsou nepřítelem západní demokracie na život a na smrt - tertium non datur. Z uvedeného pro naše téma plynou také dva závěry: 1) okupační tanky ztělesňují komunismus alias fašismus, a tak okupace v srpnu 1968 se nemůže významově lišit od okupace v březnu 1939 a 2) pražské jaro, jež zjevně nelze zařadit pod hlavičku západní demokracie, tedy nemůže být nic jiného než komunismus coby smrtelný nepřítel – případné nuance komunismu leží mimo rozlišovací schopnost západních demokracií.
V této ideologické transformaci srpna 68 je proto význam pražského jara (= marný pokus o reformu nereformovatelného) zcela eliminován. Důsledkem je, že před tím, než v srpnu přijely tanky, byla jen temnota komunismu. (Jedinou nadějí pro pražské jaro by potom bylo, že by z něj tato ideologie mohla udělat občanskou vzpouru proti komunismu, ale tak daleko ještě nejsme). Jak potom může vypadat ona kulturní transformace, jež z ponížení okupace udělá naději pro budoucnost? Ideologie totalitarismu v tom má jasno: minulosti zbavení občané se ocitli na bojové linii studené války tváří v tvář smrtelnému nepříteli, nicméně v tomto osudovém konfliktu se staví na stranu západních přátel, a to je zdrojem jejich naděje.
A tak nám z osmašedesátého zůstaly jenom tanky a antikomunističtí hrdinové. Před tím temnota, potom temnota, jak se sluší na teorii totalitarismu, která je výkladovým vzorem těchto vzpomínek. Kde se ale vzaly ty tanky? Na to je prostá odpověď: spadly z nebe. Dobře je to vidět v Renčově filmu Rebelové, který je významově vystavěn na stejné ideologii. Několik mládenců uteče z vojny a namíří si to za kopečky. Důvod: touží po svobodě a tady jsou ve vězení. Cestou se však zastaví na diskotéce a seznámí se s několika dívkami, jež je okouzlí, a tak se zdržují a zdržují (písničky jsou pěkné), až přijde srpen 68 – a tehdy přijely tanky. Na této scéně si dal režisér zvláště záležet – je to šok, brutalita vstupu spřátelených armád je očividná. Čemu lze ale sotva rozumět, je smutek, pláč a skřípění zubů, které se najednou všech zmocní. Před tím se ani slovem nemluvilo o vlasti, domácích hodnotách, i s tím lidských štěstím to bylo nahnuté. Jenomže ty tanky nespadly z nebe. Přijely, aby potlačily pražské jaro. O pražském jaru se dozvíme jen to, co odpovídá ideologii totalitarismu, tedy nic kromě variací na vězení. Před tím to byli vězni a najednou jsou z nich vlastenci, ještě jsem ale neviděl vězně, kteří by takhle nesobecky lamentovali nad tím, že zavřeli velitele věznice a vyměnili dozorce.
Naopak můžeme tvrdit, že kulturní rozměr občanského vzdoru proti okupaci se nedá věrohodně pochopit bez pozitivního vztahu k pražskému jaru. Srpen 68 s tanky je svým způsobem vrcholem československého pokusu o socialismus s lidskou tváří - spíše však jeho labutí písní. Proto se občané stavěli za své komunistické představitele a připomínali spíše národ oddaný reformnímu komunismu než bojovníky proti komunismu. Přes všechen existenciální patos odporu vůči agresi měl vzdor proti okupantům tuto jarní pečeť a jeho heslem nebyl odboj, ale diskuse.
S okupanty na tancích se ovšem těžko vede diskuse. Nyní se hlavně mluví o krvi a počítají se oběti, avšak to bylo děsivé pozadí troufalých a bezmocných pokusů o přesvědčení okupanta, že je okupant. Na fotkách vidíme podivnou diskusi v mnoha podobách. Našinci jsou zaujatí, rozčilení, rozhazují rukama, nebo jen bezmocně zírají. Jejich slova a gesta se vždy rozbíjejí o mlčenlivé tváře vojáků, nejčastěji chladné, někdy nechápavé, jen málokdy mají nějaký osobní výraz. Nenajdeme fotku, která by se podobala těm z okupace Prahy nacisty v březnu 1939, jak by tomu ovšem chtěla ideologie totalitarismu. Březen 1939 to je mlčení, zarytý vzdor, který se projevuje jen stisknutými zuby a zoufalými gesty. Okupanti se na lidi ani nedívají, jedou na mašinách svou cestou vzhůru k moci. Březen 39 znamená rozklad politické jednoty národa, srpen 68 naopak výsostné potvrzení této jednoty a její politické elity.
Tato politická jednota národa nicméně nevydržela dlouho. Když reformně komunistická elita podepsala moskevské protokoly, zradila vzdorují lid doma, a tak se otevřela cesta k antikomunistické interpretaci srpna 68, teprve tehdy se občanská společnost rozešla nejen s komunistickou, ale postupně i s reformně komunistickou elitou.
Než se slova chytila ideologie totalitarismu, proběhlo několik pokusů, jak tuto proměnu srpna 68 ideologicky formulovat. Prvním byla asi polemika mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou, v níž V.H. označil pokračování v reformním komunismu za útěšnou iluzi – typicky (malo)českou, zatímco M.K. to nepovažoval za ztracený podnik a tehdejší pošramocenou naději opíral o energii celoevropské levice. Češi měli „jen“ vydržet. V reformu ruského komunismu zřejmě příliš nevěřil a manicheismus studené války mu nic neříkal. Dalším byla polemika Petra Pitharta s osmašedesátníky, v níž se nesmlouvavě postavil proti pokračujícím nadějím reformního komunismu v disidentských kruzích, kde zřejmě přežívaly, neboť se mohly sytit z filozofie dějin, v níž bylo místo i pro naděje v reformu ruského komunismu. Především ale Charta 77, jež vystoupila na obranu občanských práv, pak umožnila dát nový smysl srpnu 68. Václav Havel v Moci bezmocných v tomto ideovém rámci dokonce nastínil specifickou teorii posttotalitarismu.
Ideologie totalitarismu je až pozdní import. U nás se ke slovu dostala po pádu komunismu, je to ale verze politicky vítězná. Neshoduje se s žádnou z předchozích interpretací, nakonec nicméně všechny přetrumfla. Nastává zřejmě nová éra porozumění minulosti. Hrozí tak bohužel, že nám ze srpna 68 zbudou jen ty ruské tanky, prolitá krev a počty obětí. Někdo by řekl, že je to málo na tak významné výročí.