Po návratu k občanským svobodám a ústavně demokratickému politickému systému bylo v našem státě již dávno na místě, aby se čeští občané a jejich politická reprezentace jak slovem, tak skutkem trvale a důrazně přihlásili k zakládající moderní tradici české demokratické politiky. Zde nelze vedle otce zakladatele rozhodujícího pojetí samostatné české demokratické politiky Františka Palackého pominout jeho nejvýznamnějšího, neméně vlivného žáka, jímž se stal Karel Havlíček. Tuto politickou nezbytnost českého politického myšlení podtrhuje nepopiratelná skutečnost, že stále žijeme v obtížném a zdaleka neukončeném období dlouhodobého kulturního a politického uzdravování ze čtyřicetiletého, slušnou úroveň obecné, a právě tak autenticky české vzdělanosti doslova likvidujícího panství komunistického totalitního režimu.

V březnu roku 1848, kdy se Rakousko dostalo pod silný tlak mezinárodní evropské situace a bylo v zásadě donuceno alespoň dočasně zavést liberálnější ústavní poměry, poprvé vstoupila na českou a rakouskou politickou scénu moderní, autenticky česká demokratická politika. Její vůdčí autoritou byl historik a filosof František Palacký a s ním na prvním místě Karel Havlíček. Jako politicky značně vzdělaná osobnost vešel Havlíček již před březnem 1848 do veřejného povědomí svým soustavným, pozoruhodně kvalitním žurnalistickým působením. Na jaře r. 1848 se stal spoluzakladatelem tehdejšího rozhodujícího politického seskupení českých demokratů vedeného Františkem Palackým, Liberálně národní strany. Od Palackého Havlíček rovněž převzal hlavní zásady českého, reformně zaměřeného státoprávního programu. Jeho vůdčím politickým záměrem byla přeměna Rakouska v demokraticky založenou konstituční monarchii jako federaci rovnoprávných národních celků. Havlíček, tak jako Palacký, pojímal stát obdobně jako např. Edmund Burke ve své pozoruhodné polemice s liberalismem francouzské revoluce.

Karel Havlíček uznával stát jako nutný mocenský útvar, ale jeho moc vyvozoval typicky konzervativním způsobem z národnosti, náboženství, a to zejména z jejich mravního a ideálního úsilí. Tím se oba otcové zakladatelé moderní české demokratické politiky nápadně odlišovali od tehdejšího německého, a dnes již zdaleka nejen pouze německého liberalismu, jenž pokládá na jedné straně stát, resp. politiku a na druhé straně náboženství, resp. mravnost za protikladné oblasti. Havlíčkův liberalismus se tedy od kontinentálního evropského liberalismu lišil hlavně tím, že odmítal pojetí státu jako instituce původně vycházející z násilí, která teprve svým dalším vývojem převzala jisté mravní poslání. Podle Havlíčka a Palackého měl stát naopak tuto funkci již od svých dějinných počátků. Proto se Havlíček, obdobně jako Palacký, zejména ve srovnání s německými, a to v první řadě německo-rakouskými politiky, důsledně stavěli proti centralistické povaze rakouské mnohonárodní monarchie. (1)

Havlíčkovo liberálně-konzervativní pojetí státu a politiky, jeho silně individualistický, mravně-liberální ráz, je v souladu jak s tradicí české státní ideje, tak i s jí charakteristicky blízkou tradicí lockovského, anglosaského, resp. angloamerického typu. Havlíček zdůrazňuje, že „každá dobře zřízená obec musí být ale jen založena na užitku, a sice na užitku všeobecném. To jest každý jednotlivec musí z toho užitek míti, že v obci žije, sice je tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení svobody jednotlivců, člověk právě tím, že do obce vstupuje, k rozličným povinnostem se zavazuje, které by sic jinak (jako pouhý člověk osamělý nebo v rodině živoucí) neměl, a k těmto povinnostem zavazuje se dobrovolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to větší užitek očekává. (Nebereme však zde užitek ve smyslu nejhrubším.)...účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý účel svůj, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. Má-li se pak zevrubněji udati oučel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kteréž jsou jistota, pokrok a svoboda občanů... Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru obce jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí... Svoboda není snad bezuzdná nevázanost, nýbrž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů svých nemíchala překážejíc jim ve volném obcování.“ (2) Vládní zasahování do občanského života se proto musí omezit na nejnutnější míru.

V duchu takto formulovaného liberálně-konzervativního principu, jenž politicky upřesňuje tradici české státní ideje v moderním demokratickém duchu, Havlíček v první řadě nelpí na státních institucích a jeho politické stanovisko blíží jak současnému neo-liberalismu, tak i s ním slučitelným směrům tzv. komunitarismu. Havlíček v zásadě podává českou politickou filosofii liberální demokracie:

„Každý poctivý a spolu rozumný člověk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a za demokrata nevydával; mnohý dobře smýšlející, ale přitom nerozumný člověk, ačkoli se domnívá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často demokracii a liberalismu nevědomky škodí a překáží...Býti a nazývati se radikálním jest zrovna takový nerozum jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč ? Protože rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokracii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (konservovati) a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné musí hledět vypleniti a vyhubiti a v tom je buď radikální neb moderados, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali a člověk, jenž hlavou zeďˇproraziti chce, může být sice nejpoctivější, ale je jistě - nerozumný.

Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti.

...Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti, než úplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to není možné, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a poraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali. - Takovým způsobem musíme hleděti na politické snažení našich časů.“ (3) V této souvislosti Havlíček výslovně akceptuje politické označení „liberálně-konservativní“, protože „samo v sobě připouští velmi dobrý smysl“, neboť označuje ty, „kteří sice svobodě a pokroku jsou zcela oddaní, přitom ale všechno, co dobré jest, zachovati chtějí (4).“

U Karla Havlíčka můžeme rovněž nalézt přiměřené poučení o skutečném významu nyní v České republice donedávna politicky soustavně zneužívaného termínu nepolitická politika, jenž se u nás od devadesátých let politicky účelově dezinterpretoval chybným výkladem a užíváním v naprosto nevhodných souvislostech. To mimo jiné dokládá i Masarykovo původní užití pojmu nepolitická politika v pojednání o nepochybně prakticky a činorodě zaměřeném českém politiku Karlu Havlíčkovi (v České otázce z r. 1895 Masaryk tento pojem ještě neužívá, přestože stručně podává jeho obsah (5) ). Předposlední obsáhlá kapitola Masarykovy monografie o Karlu Havlíčkovi z r. 1896 totiž nese titul „Havlíčkova politika nepolitická.“ (6)

Masaryk ve svém dnes příznačně opomíjeném výkladu Havlíčkovy nepolitické politiky vychází z Havlíčkova pojmu vnitřní síly národa, jenž označuje Havlíčkovo stanovisko v polemice s českým politickým extremismem, jak jej v letech 1848-9 ztělesňoval např. Frič, Arnold, Gauč a Sabina, kteří nekriticky přejali Bakuninovu a Ledru-Rollinovu značně primitivní koncepci svévolného, extremisticky pojatého revolucionářství. Havlíček se ze zásady odmítal podřizovat jejich koncepci revoluce jako samospasitelného jednání, jež má údajně automaticky vést ke svobodnějšímu a demokratičtějšímu uspořádání společnosti a státu. Jako nezbytný předpoklad dosažení takového cíle viděl Havlíček v souladu s rozhodujícím humanitním proudem českého obrození mravnost a vzdělání občanů, jež nelze nahradit žádnou politickou revolucí. Úvahy o uskutečnění revoluce mají u Havlíčka smysl jedině na tomto základě, tj. za takto stanoveného, zcela základního, a proto nezbytného předpokladu, jenž jak Havlíček připomínal svým českým čtenářům, způsobil úspěšné ústavně-demokratické završení anglické Slavné revoluce v r. 1688 a o necelých sto let později revoluce americké z r. 1776. (7)

V době bachovského absolutismu, kdy byly v Praze r. 1849 po vyzrazení chystaného májového povstání českých revolučních extrémistů, prokazatelně řízených ze zahraničí M. Bakuninem a Ledru-Rollinem, zrušeny občanské svobody včetně svobody tisku, pokládal Havlíček za nutné obrátit se k činnosti, kterou později T. G. Masaryk označil jako nepolitickou politiku. Její východiska Havlíček vysvětluje v úvaze o vytrvalosti opozice, uveřejněné v kutnohorském Slovanu 28. června 1851: „Kdosi pravil velmi trefně a pravdivě, že lidé a občané pražádných revoluc, pražádných bojů, pražádných nesnází nepotřebují k tomu, aby byli úplně svobodní a aby měli právní a dobrou vládu, že k tomu nic jiného zapotřebí není, nežli aby každý řekl jen: to chci, to nechci. Aby ale toto bylo možné, musí ještě všeobecné vzdělání mnohem dále pokročiti než nyní jest, kdežto pozorujeme, že lidé ze zaslepenosti buď sami proti svému prospěchu jednají neb dokonce nic nečiníce a o své veřejné záležitosti se ani dost málo nestarajíce, podrobují se každému, kdo s nimi strká.

Jisto jest sice, že strana protiliberální, která bez libovolné vlády obstáti nemůže, všechno nasazuje, aby zamezila vydatné vzdělání všeobecného lidu, že její první péče všude jest omeziti a do své moci přivésti všechny nejhlavnější a nejrychlejší prostředky vzdělání lidu, jako jsou školy, knihy, časopisy, schůzky, porady atd... Přece ale jeden velmi důležitý a velmi vydatný prostředek není jí nikde do moci dán, totiž společenské obcování, a kdyby dovedla reakce z knih, z časopisů, ze škol, ze schůzek veřejných vyloučit každou liberální myšlénku, není přece v stavu zameziti jednotlivým občanům soukromé mluvení a obcování mezi sebou a tím rozšiřování poznenáhlu moudřejšího a liberálnějšího smýšlení. To zajisté zůstane vždy straně naší (tj. liberálně národní - MB) co jistý prostředek k rozšiřování svých zásad a ke konečnému vítězství, budeme-li jenom míti dosti vytrvalosti a obezřetnosti v užívání tohoto prostředku.“ (8)

Jinými slovy, takto Havlíčkem chápaná nepolitická politika je prostředkem k zajištění předpokladů trvalé změny ve prospěch liberální, demokratické politiky v neliberálním prostředí, ať již by k takové změně došlo revolucí, nebo jinak, a přitom je velmi účinným, pozitivním způsobem jednání, jenž zamezuje politický extremismus.

Hlavním pravidlem správně prováděné liberálně demokratické politiky, jež musí takovou zůstat i v případě revoluce, je u Havlíčka „chladná, vší náruživosti prázdná rozvaha. Rozčilení jest dobrý pomocník, nástroj k provedení každé důležitější věci, ale vždy skoro jest neštěstí tam, kde říditi chce. Příklady na to máme všude okolo sebe: náruživost, nadšení, dodává sice síly a vytrvalosti, ale zaslepuje a proto obyčejně přemoženo bývá od chladné mysli, která dobře vidí okolo sebe prostředky a použíti umí každé od náruživosti nepozorované okolnosti.“ (9)

Havlíček se proto zásadně postavil proti českým, nerealisticky a nezodpovědně uvažujícím a jednajícím zastáncům revoluce z r. 1848-9 : „Každý, kdo lituje, že jsme v r. 1848 neb 1849 neučinili povstání, jeví tím jenom převahu pouhého neurčitého citu nad chladným rozumem. On v mrzutosti, že jsme mnoho nedosáhli z toho, nač jsme si naději dělali, co jsme již téměř v rukou míti se domnívali, myslí takto: ´Neučinili jsme povstání a na pokojné zákonní cestě nezdařily se všechny zámysly naše: kdybychom se tedy uchopili zbraně, byli bychom všeho dosáhli.´ Mylnost takového uzavírání bije do očí. Jest to asi tak, jako by někdo řekl: ´Pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul !´ Ovšem, příteli, ale k lítání jest především zapotřebí dobrých křídel a kdo nemá křídel neb má špatná křídla, pro toho bude vždy nejlépe jen choditi.

Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a v srdcích. Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobýti svou svobodu. Také se neštítím povstání se zbraní z nějakého snad nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonného odporu a zjevné nepřízni proti této vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům, bujným na svou okamžitou moc vydal, že, pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnému povstání.

Naopak vidíme, že skoro při všech nezdařených revolucích obyčejně vůdcové a původcové jejich mají dobrou příležitost ještě v pravý čas se odstraniti a někde v cizí zemi všem následkům nemilým pro osoby své se vyhnouti, jako toho právě v našich dobách na Vlaších, Maďařích, Němcích atd. příklady máme. Revoluce se zbraní nejsou nikdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro národy, jest to hra v loterii s budoucností národu a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde.“ (10)

Havlíčkovy úvahy o revoluci jsou trvalým základem moderního českého politického myšlení. Východiskem Havlíčkova pojetí revoluce je zjištění, že „revoluce jest jenom prostředek ke zbavení se špatné nenáviděné vlády, ale ona ještě není sama v sobě prostředek k založení a udržení dobré vlády. Tu věc musíme mít především na zřeteli. Revoluce každá jest sama v sobě neštěstí, ale tenkrát, když toto nevyhnutelné neštěstí udělá možnou cestu k budoucímu většímu štěstí, tenkráte musí každý moudrý tuto nehodu snésti trpělivě v naději onoho po ní následujícího blaha, tak asi jako se nepříjemnému rozlousknutí ořecha pro jádro, které obsahuje, rádi podrobujeme.

Také tak nebude nikdo moudrý dělati revoluce pro revoluce samé, nýbrž jen proto, aby na ně následovati mohla dobrá vláda a kde nemám jistotu neb pevnou naději, že by po provedené revoluci se mohla zaříditi a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národem raditi neb působiti k revoluci, neboť uvalují se na národ jenom nehody revoluce, aniž mu mohou pojistiti jakých výhod z toho. Neštěstí, ztráty revolucí způsobené trpí národ, ale užitek z toho nemá nikdo jiný než ti, kteří se skrze revoluci k vládě dostali a nyní místo předešlé, revolucí zrušené vlády, zase mohou kořistiti z národu.

Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie…Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, neboť zase se dříve nebo později všechno zlé navrátí třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády.“ (11)

Zde dává Karel Havlíček svým čtenářů a české politice za vzor americký příklad, když porovnává revoluce v Severní a Střední, resp. Jižní Americe : „Oboje udělaly revoluci a zvítězily proti svým předešlým vládám. Přece ale panuje jen v Sev. Americkém soustátí pravá svoboda, jinde v osvobozené Americe ale jen nepořádek, střídající se despotie stran, chudoba a libovůle. A přece jest tu i tam republika ! Poněvadž ale obyvatelstvo v Sev. Americe jest vzdělané a zachovalé, naproti tomu obyvatelstvo v zemích od Španělů kolonizovaných nevědomé, líné, pověrou zkažené, proto mají onino obyvatelé Sev. Americ. Soustátí pravou svobodu a tito nepořádky a despotie navzdor jménu republiky.

Pošetilý byl by ale každý, kdo by nenahlížel prospěšnost a vznešenost té revoluce, kterou Sev. Amerikánští proti anglické vládě provedli a kdo by chtěl tvrdit, že ji neměli dělat, že si tím uškodili ? Na druhé straně ale mohl by leckdo dokázati, že by se ku př.obyvatelům některé jiho- neb středoamerické republiky o nic hůř nebylo vedlo pod španělskou vládou, jako se jim vede v republice, tj. že se jim po revoluci a v republice vede zrovna tak zle jako za španělské vlády, neb jen formu proměnili a stará nezákonnost zůstala.

Kdo tedy chce dělati revoluce, musí dvě věci napřed povážit: předně má-li pevnou naději vyhrát, za druhé má-li pevnou naději po výhře zavésti lepší svobodu a lepší vládu, než byla ta, proti které revoluci způsobil. Když tedy jest národ utištěn, buď pod vládou cizího národu, buď pod vládou libovolně jednající s osobami a s jměním občanů, nemá ještě zásluhy ten, kdo národ k povstání přivede, neboť není nic snadnějšího, než způsobiti revoluci u národu utlačeného; ale ten má zásluhu, kdo jej přivede do takového stavu, ve kterém schopen jest cizí libovůle se sprostiti a svobodu pravou si zaříditi. Jakým způsobem se pak toto osvobození stane, to je věc lhostejná, nejlépe a nejzáslužněji ovšem, když to jde beze všeho boje a beze krve.

Jest patrno, že utiskovatelů jest proti velikému počtu utlačených tak málo, že boj mezi nimi byl by asi jako boj mezi kočkou a lvem a že by vlastně jen veliký počet utiskovaných jen vůli svou důrazně projeviti potřeboval a hned by přestati musela všeliká libovůle a útisky. K tomu ale bylo by zapotřebí takové vzdělanosti a svornosti všech utiskovaných, která se zřídka kde najde, pověnadž je vždy hlavní péče utiskovatelů, udržeti své poddané v nevědomosti, v pověrách, v nesvornosti, zameziti jim všelikou příležitost k srozumění a ke sjednocení. Proto také zřídka kde se svoboda vydobude zcela bez boje hmotného a bez krveprolití: neboť většina lidu zůstane neutrální a nedbá o nic a straně národu- a svobobumilovné nepodaří se sebrati takovou moc, aby již při pouhém vystoupení její upustili utiskovatelé od svého utiskování, nýbrž zapotřebí jest obyčejně ve skutečném hmotném boji poraziti je a přinutiti k upuštění od nespravedlivé vlády.“ (12)

Byl to poslanec a profesor Tomáš Garrigue Masaryk, kdo důsledně a nakonec úspěšně jednal podle těchto Havlíčkových politických zásad. Proto jako předpoklad úspěchu takto rozvržené české demokratické politiky v r. 1896 souhrnně vymezil Havlíčkovu myšlenku nepolitické politiky na základě Havlíčkova návrhu nového spolku nepolitického ve Slovanu z července 1850 následujícím způsobem: „organizovat celý národ k promyšlené a účelné práci všekulturní, dáti jednotlivým částím a údům národního tělesa oči, rozum, vědomí, ducha - ducha jednotného, celého, živého“, aby se naplnila Havlíčkem zdůrazňovaná zásada, že „..rozum a převaha duševní musí konečně všude zvítěziti.“ (13)

Nepolitická politika v zásadě vytváří vzdělanostní, a to v první řadě filosofickou a etickou součinnostní podmínku věrohodné politické kultury politické demokracie. To konkrétně znamená, že pro demokratickou politickou kulturu ustavuje nezastupitelný, neboť životně důležitý, horizontálně vznikající a utvářený konsensus filosoficko-mravní povahy, který ale nemůže nahrazovat demokratický politický systém.

Masaryk takový konsensus vymezuje takto: „vzdělaní a pozorující jednotlivci jednotlivých tříd společenských nebo celých národů mohou beze všeho tajnůstkářství, bez tajných spolků, bez odznaků a znaků se dohodnout o společném postupování. Lidé vzdělaní, lidé pozorující stejné poměry, lidé vědomí svých cílů musejí se moci dohodnout veřejně - ovšem jestliže jim nepřekáží egoism. Takový tacitus consensus je velmi cennou a účinnou společenskou silou - násilí fysické a duchovní, slepá oddanost a nápodoba jsou ovšem síly veliké, ale nevyrovnají se konec konců uvědomělosti a promyšlenému, soustavnému a nepřetržitému usilování k jasnému cíli lidí vzdělaných a rozumných.“ (14)

Zde ovšem jak Havlíček, tak Kollár, Palacký a Masaryk vidí nezbytnost zřetelného filosofického základu a celkového smyslu konsensu přesvědčených demokratů. Masaryk ji vyjadřuje takto: „V každém národě, jenž žít chce uvědoměle, musí se o podstatě národního bytu a smyslu národního konání a vývoje přemyšlovat, musí se politicky filosofovat. Přemýšlení to může se dít formou různou, ale dít se musí....Pokolení nynější na tuto práci politickou zapomíná, jsouc příliš ztraceno v jednotlivostech a okamžiku.

K čemu filosofického politizování, k čemu politiky sub specie aeternitatis ? K čemu ? Je-li vůbec nějakého myšlení a konání sub specie aeternitatis, tedy k tomu ! Copak je politika maličkostí ? Právě ti tzv. političtí praktikové ji snižují, jestliže praxi svou od národního myšlení odtrhují....nemůže být národní politiky bez národního myšlení - myšlení ovšem co nejpřesnějšího a nejopravdovějšího; a pokud filosofie národní je soustavným myšlením národním, pravím, že není národní politiky bez národní filosofie. Není vůbec politiky bez filosofie. Že by myšlení a filosofie sama společnosti stačila, ovšem nikdo by nechtěl tvrdit; nejméně ve spise o Havlíčkovi, jenž si již v mládí napsal napomenutí: „Často opakovat: že nelze žádnou velikost provést bez politické svobodnosti národa. Často a velmi často.!“ Masarykův právě o Havlíčka opřený soud o vztahu filosofie a politiky, a to v první řadě politiky demokratické, je zcela jednoznačný: „politika ve svých základech spočívat musí na hlubší filosofii, než kterou podává tzv. zdravý smysl“ (15)

Zamyslíme-li se nyní nad vzdělanostním a mravním stavem české politiky, která v současnosti zcela zřejmě prochází závažnou krizí, je zřejmé, že se v Havlíčkově terminologii pravá svoboda a její dva nutné předpoklady dostaly pod soustředěný nápor zjevných odpůrců. Udělejme jako občané vše proto, abychom po desetiletích totalitní diktatury v dnešní náročné zkoušce naší dosud stále ještě mladé a nezralé svobody a demokracie obstáli se ctí!


1) Srv. T.G. Masaryk, Karel Havlíček, Jan Laichter, Praha 1920, s. 81-82
2) Pražské noviny, listopad-prosinec 1846
3) Národní noviny, srpen 1848
4) Politické spisy Karla Havlíčka Borovského, Slovan, Část I, Laichter, Praha 1903, s. 369
5) Srv. T.G. Masaryk, Česká otázka, Naše nynější krise, Čin, Praha 1948, s. 230
6) Srv. T.G. Masaryk, Karel Havlíček, Jan Laichter, Praha 1920, s. 452-504
7) Srv. Politické spisy Karla Havlčka Borovského, Slovan, část I.,vyd. Dr. Zdeněk Tobolka, Jan Laichter, Praha 1903, s. 152, 589-603, 633-644
8) Tamtéž, Slovan, část II, 757-758
9) Tamtéž, Slovan, část I, s. 590
10) Tamtéž, s. 593-594
11) Tamtéž, s. 595 – 597
12) Tamtéž, s. 601-602
13) T.G. Masaryk, Karel Havlíček, s. 456, 457
14) Tamtéž, s. 467
15) Tamtéž, s. 501 -503