Učení v „romské“ škole
Nejdříve bych se ráda omluvila za své dočasné odmlčení, které bylo způsobeno náporem pracovních školních povinností. Jak napsal jeden z vás „dělám za vaše daně, tak bych měla svou práci dělat pořádně“. Odpovídám, „snažím se“!
Pokusím se dnes nejdříve splatit dluh odpověďmi na diskusní připomínky, které jsem dříve z důvodu přívalu práce nestihla.
Jako první bych chtěla reagovat na připomínky ohledně různých zpestření výuky, aby byla nefádní. Uváděla jsem canisterapii, která na škole probíhala. Těm kdo jste měli starost, zda je tato canisterapie na úkor vašich daní, vzkazuji, že opravdu není. Není tím ani žádná jiná aktivita, která na škole probíhá. Jedná se o projekty, kterých se škola úspěšně zúčastňuje, a v rámci těchto projektů může škola žákům a pedagogům pomoci zpestřit a také zkvalitnit výuku, v rámci tématu „EU peníze školám“. Do těchto projektů jsou zapojeni vesměs všichni pedagogové školy.
Tím také zodpovídám na další diskusní připomínku, která se týkala zdání, že naše škola je nadstandardní, soukromá škola. Jsem ráda, že z fotek v mých předchozích článcích vyzařuje pohoda, to dokládá význam projektů, jichž se účastníme. Také bych ráda zdůraznila, že možnosti zapojení se do projektů není podmíněno tím, že škola je „romská“.
Dalším dotazem bylo, jak nám chodí děti do školy. Většina dětí chodí do školy ráda, ale záškoláky máme také. Záškoláctví se řeší předepsaným postupem dle zákona. Bohužel, dle mého názoru je tento zákon příliš tolerantní, a tím je umožněno skryté záškoláctví.
A jak se mi v takové škole učí? Já jsem spokojená. Kdybych nebyla, určitě bych v ní neučila. Práce je to ale opravdu velmi odlišná od výuky na běžné škole. Pro úspěšnou výuku na škole s výhradně romskými žáky musíte učit „celá“, a ne, jak je někdy zvykem na běžné škole, jen napůl. Jedná se o velmi kreativní přístup ve výuce, což vás nutí k stálé připravenosti. Musíte mít v sobě duševně „uklizeno“ a znát zvyky a temperament romských dětí (tím nechci říct, že jsem všeznalec – učím se pořád). Především je nutné být bez předsudků.
Co ze své práce získávám? Velké duševní obohacení a zkušenosti pro svůj život. I když vím, že většina lidí nad tím možná kroutí hlavou, ale je to tak. Poznávám upřímnost a otevřenost těchto dětí. Pokud vycítí, že jste s nimi rádi, a ony jsou opravdu barometrem, pak vám to vracejí. To samé mohu vypovědět o jejich rodičích. Ano, mezi Romy se najdou lumpové, ale proč o nich tak mnoho hovořit? Negativa jsou přece všude kam se podíváme, v celé naší společnosti, nejen mezi Romy.
Nyní se vám pokusím přiblížit svou práci dalším popisem zpestření výuky mé třídy, která zahájila v září výuku přírodopisu přímo v terénu, na farmě:
„Ve čtvrtek čekalo naší třídu IV. B trochu jiné vyučování. Jaké? Ten den jsme se neučili v lavicích ve třídě, ale seznamovali jsme s přírodovědou přímo v praxi, a to jak jinak než v přírodě, na farmě v Bystřanech. Poznávali jsme zde živou a neživou přírodu, vyhledávali a určovali její znaky. Také jsme se dověděli, co zvířata potřebují ke svému životu – poznali jsme například, že koník musí mít stejně jako my „botky“ v pořádku, aby mohl spokojeně pobíhat a také sloužit člověku. Dnes již také víme, že musíme zvířatům pravidelně poklízet v jejich stájích a chlívcích. Takovéhle praktické učení se nám moc líbilo, určitě bylo pro nás záživnější, než kdybychom vše poznávali jen prostřednictvím obrázků v lavicích naší třídy.“
Proč bychom se měli o světě dozvídat jen ve školních lavicích? Vždyť člověk je přece součástí přírody.
Pokusím se dnes nejdříve splatit dluh odpověďmi na diskusní připomínky, které jsem dříve z důvodu přívalu práce nestihla.
Jako první bych chtěla reagovat na připomínky ohledně různých zpestření výuky, aby byla nefádní. Uváděla jsem canisterapii, která na škole probíhala. Těm kdo jste měli starost, zda je tato canisterapie na úkor vašich daní, vzkazuji, že opravdu není. Není tím ani žádná jiná aktivita, která na škole probíhá. Jedná se o projekty, kterých se škola úspěšně zúčastňuje, a v rámci těchto projektů může škola žákům a pedagogům pomoci zpestřit a také zkvalitnit výuku, v rámci tématu „EU peníze školám“. Do těchto projektů jsou zapojeni vesměs všichni pedagogové školy.
Tím také zodpovídám na další diskusní připomínku, která se týkala zdání, že naše škola je nadstandardní, soukromá škola. Jsem ráda, že z fotek v mých předchozích článcích vyzařuje pohoda, to dokládá význam projektů, jichž se účastníme. Také bych ráda zdůraznila, že možnosti zapojení se do projektů není podmíněno tím, že škola je „romská“.
Dalším dotazem bylo, jak nám chodí děti do školy. Většina dětí chodí do školy ráda, ale záškoláky máme také. Záškoláctví se řeší předepsaným postupem dle zákona. Bohužel, dle mého názoru je tento zákon příliš tolerantní, a tím je umožněno skryté záškoláctví.
A jak se mi v takové škole učí? Já jsem spokojená. Kdybych nebyla, určitě bych v ní neučila. Práce je to ale opravdu velmi odlišná od výuky na běžné škole. Pro úspěšnou výuku na škole s výhradně romskými žáky musíte učit „celá“, a ne, jak je někdy zvykem na běžné škole, jen napůl. Jedná se o velmi kreativní přístup ve výuce, což vás nutí k stálé připravenosti. Musíte mít v sobě duševně „uklizeno“ a znát zvyky a temperament romských dětí (tím nechci říct, že jsem všeznalec – učím se pořád). Především je nutné být bez předsudků.
Co ze své práce získávám? Velké duševní obohacení a zkušenosti pro svůj život. I když vím, že většina lidí nad tím možná kroutí hlavou, ale je to tak. Poznávám upřímnost a otevřenost těchto dětí. Pokud vycítí, že jste s nimi rádi, a ony jsou opravdu barometrem, pak vám to vracejí. To samé mohu vypovědět o jejich rodičích. Ano, mezi Romy se najdou lumpové, ale proč o nich tak mnoho hovořit? Negativa jsou přece všude kam se podíváme, v celé naší společnosti, nejen mezi Romy.
Nyní se vám pokusím přiblížit svou práci dalším popisem zpestření výuky mé třídy, která zahájila v září výuku přírodopisu přímo v terénu, na farmě:
„Ve čtvrtek čekalo naší třídu IV. B trochu jiné vyučování. Jaké? Ten den jsme se neučili v lavicích ve třídě, ale seznamovali jsme s přírodovědou přímo v praxi, a to jak jinak než v přírodě, na farmě v Bystřanech. Poznávali jsme zde živou a neživou přírodu, vyhledávali a určovali její znaky. Také jsme se dověděli, co zvířata potřebují ke svému životu – poznali jsme například, že koník musí mít stejně jako my „botky“ v pořádku, aby mohl spokojeně pobíhat a také sloužit člověku. Dnes již také víme, že musíme zvířatům pravidelně poklízet v jejich stájích a chlívcích. Takovéhle praktické učení se nám moc líbilo, určitě bylo pro nás záživnější, než kdybychom vše poznávali jen prostřednictvím obrázků v lavicích naší třídy.“
Proč bychom se měli o světě dozvídat jen ve školních lavicích? Vždyť člověk je přece součástí přírody.