Přestože je ve spotřebitelské veřejnosti hlavním tématem v souvislosti s ptačí chřipkou celkem logicky cena a dostupnost vajec, pro chovatele nosnic a zejména pro vědu a výzkum je důležitější otázkou, jak v budoucnosti riziku šíření (nejen) ptačí chřipky do chovů hospodářských zvířat předcházet.

Je totiž vysoce pravděpodobné, že riziko nakažení chovů drůbeže touto nemocí v následujících letech poroste, a možná i docela významně. Nejde přitom jen o situaci u nás, ale v celé EU, a stejně tak v například v USA. Důvodů k šíření ptačí chřipky přibývá, mimo jiné rostoucími požadavky na zlepšení podmínek chovů drůbeže, což v praxi znamená buď chovy na podestýlce, případně chov drůbeže mimo uzavřené haly, a to zase znamená intenzivnější, prakticky on-line kontakt s prostředím, v němž se chovy drůbeže mohou nakazit. Zdrojem nákazy jsou totiž volně žijící ptáci, především pak vodní ptáci, jako jsou kachny nebo labutě, a řada dalších. Podstatné přitom je, že zatímco drtivou většinu volně žijících ptáků ptačí chřipka nezahubí, drtivou většinu chované drůbeže naopak nemoc zahubí. Výzvou doby je tak zjistit, co je příčinou odolnosti volně žijících ptáků, a tuto jejich schopnost přenést do chovů drůbeže.

Jednou z příčin vysoké úmrtnosti drůbeže na ptačí chřipku je také skutečnost, že jde o dlouhodobě a cíleně šlechtěná plemena, která šlechtěním ztratila rezistenci vůči této nemoci. Právě „přešlechtěnost“ (nejen) hospodářských zvířat je prokazatelně důvodem rostoucího počtu nemocí ptáků a zvířat, které přirozeným plemenům zdaleka tolik neškodí, což se týká třeba i speciálních plemen psů, nebo koček. V určité míře se ostatně míra odolnosti vůči různým „breberkám“ týká i lidí – z celé řady výzkumů v minulosti vyplynulo, že odolnost vůči různým nemocem snižuje mimo jiné právě prostředí, ve kterém žijí, což platí zejména pro děti z úzkostlivě uklízených domácností snižující míru kontaktu dětí s řadou mikroorganismů, s nimiž pak bez potřebné rezistence neumí organismus efektivně bojovat. Důvodů k dalšímu šíření ptačí chřipky je ale mnohem více. Mimo jiné také probíhající klimatické změny, které zlepšují prostředí pro šíření nemoci po delší období kalendářního roku, změny tras migrujících ptáků, a další.

To vše v praxi znamená, že stávající taktika prevence – zabránit kontaktu chované drůbeže s vnějším prostředím není již do budoucnosti udržitelná, nehledě na to, že například v malochovech není ani v praxi realizovatelná. A pokud se týká chovů v halách na podestýlce, pak je třeba vědět, že i podestýlka pochází z vnějšího prostředí, které může být, například trusem volně žijících ptáků, zdrojem nákazy. Jako jediná systémová cesta se tak jeví cíleně zvyšovat odolnost drůbeže vůči ptačí chřipce.

Současná evropská ani tuzemská legislativa přitom neumožňuje chovy drůbeže vakcinovat, i když vakcinace by jako prevence rizik ptačí chřipky teoreticky možná byla. I vakcinace má ale svá rizika, mimo jiné kvůli možným mutacím viru ptačí chřipky a následnému obtížnému monitoringu šíření ptačí chřipky a jejích projevů. Vakcinovat ve speciálních případech ale lze, například při záchraně genových rezerv hospodářských zvířat. Nabízí se tedy otázka, zdali by to nebyla v budoucnosti možná cesta, pokud by příslušné vakcíny stávající rizika eliminovaly. Jistou inspirací může být přitom jiná, pro chovy fatální nemoc, konkrétně pro chovy včel. USA nedávno oznámily úspěšný vývoj vakcíny proti moru včelího plodu, což je nemoc, při které se v současné době, stejně jako chovy drůbeže, likvidují veškerá infikovaná včelstva. Vakcína proti moru včelího plodu by měla být v brzké budoucnosti dostupná pro komerční včelaře, a lze si tak jen přát, že nějaké obdobné řešení se najde i pro chovy drůbeže. Rezistence vůči ptačí chřipce je tak jednou z aktuálně nejdůležitějších výzev pro chovatele drůbeže, a zejména pro vědu a výzkum.

Petr Havel