Dva tisíce posluchačů napjatě sledují pódium. Zatím prázdné. Najednou se sál roztleská, všichni vstávají. Do své lóže vstupuje belgická královna Fabiola. Jsme na prvním finálovém večeru prestižní Queen Elisabeth Competiton v Paláci krásných umění v Bruselu. Je pondělí 21. května 2012. Přímý přenos vysílají dvě televize a několik rozhlasových stanic. Na pódium přichází Josef Špaček, první český finalista v pětasedmadesátileté historii soutěže.

„Uvědomoval jsem si, že je to nejdůležitější večer v mém houslistickém životě. Hodina pravdy, kdy má člověk ukázat, kam dospěl,“ říká šestadvacetiletý houslista den poté. A nepřehání. Bruselská soutěž s tradicí od roku 1937 je jedna z nejnáročnějších. „Je to taková letní olympiáda pro houslisty.“

Začíná to její délkou. Většina soutěží trvá kolem dvou týdnů. Ale Špaček – a spolu s ním dalších jedenáct finalistů – tráví v Bruselu už měsíc. Výdrž je tedy zapotřebí. Stejně jako pevné nervy a dokonalá houslová technika. Ale nic z toho samo o sobě nestačí. Dá se říct, že každý kandidát prochází komplexním rentgenem.

V prvním kole, ve kterém bylo letos 78 kandidátů, se hodnotilo především to, na jaké úrovni (= jak přesvědčivě, jak nápaditě, jak čistě, jak dokonale...), dokáže ten který houslista zahrát sólově. Nejlíp se rentgenuje na hudbě J. S. Bacha, která je bestiálně obtížná technicky i muzikantsky. V semifinále se pak 24 kandidátů muselo poprat s Mozartovým Houslovým koncertem (na Josefa Špačka v semifinále se můžete podívat ZDE) a ještě k tomu zahrát celovečerní program s klavírním doprovodem, což je velká zátěž. Dvanáct vyvolených finalistů pak čekal hodně zvláštní týden.

„Odvezli mě do budovy zvané Chapelle Musicale a dali mi zapečetěnou obálku s notami.“ Finalisté soutěže Královny Alžběty mají týden na to, aby se naučili novou skladbu, kterou nikdo předtím neviděl ani neslyšel. Letos to byl desetiminutový Houslový koncert od Japonce Kenjiho Sakai. „První dva dny jsem se notami jenom prokousával. Každou hudební frázi jsem si zahrál třeba padesátkrát – na padesát různých způsobů,“ popisuje Josef Špaček. „Z nich jsem pak vybral ten nejlepší a zahrál ho zase ještě třeba desetkrát, aby se mi to pojetí usadilo. Pak jsem ho zapsal do not a pokračoval o kousek dál. Ze začátku to bylo neuvěřitelně úmorné.“

Na Chapelle jsou finalisté v úplné izolaci. Hned na začátku musejí odevzdat mobil, na místě není internet, nesmějí nikam chodit a nikdo je nesmí navštěvovat. „Můžou se jenom psát dopisy, takže po letech jsem si zkusil taky jeden napsat,“ usmívá se mladý houslista, který je od října 2011 koncertním mistrem České filharmonie. Proč všechna ta omezení? Aby všichni měli rovné podmínky, aby se nikdo nemohl radit se svým profesorem, aby nikdo nemohl ofotit noty a poslat je s prosbou o radu stran smyků nebo prstokladů. Zní to jako psycho a středověk? „Vlastně mi to nevadilo, i když jsem se bál, že jsem na mobilu už úplně závislý. S okolním světem se sice komunikovat nesmí, ale finalisté spolu mluvit můžou. Hodně jsme diskutovali právě o Sakaiho skladbě, říkali si, jak k ní kdo přistupuje, radili se o technických problémech. A večer jsme si povídali, hráli ping-pong, kulečník, dokonce poker... Nebyla tam rivalita.“

Po týdnu úplného odříznutí od světa přichází prudký střih. Světla reflektorů, kamery, tisíce posluchačů a diváků – finále. A pocit, že se hraje o hodně. Ani ne tak o těch 25 000 Euro, které dostane vítěz spolu se zapůjčenými Stradivárkami. Spíš o to, že první šestici se otevírá hudební svět víc než ostatním. Těmto šesti nabízí soutěž mnoho koncertních vystoupení v Evropě, ve Spojených státech nebo třeba v Brazílii. Na vyhlášení výsledků, které bude v sobotu 26. května, se chystá spousta koncertních agentů, kteří přijíždějí očíhnout budoucí sólisty s prestižním „certifikátem“.

Queen Elisabeth Competition přesto nepůsobí jako nějaký stresující masokombinát na výrobu nových hvězd. (I když tohle riziko má v principu asi každá velká soutěž.) Úroveň a atmosféra je totiž přímo úměrná kvalitě poroty a na tu jsou v Bruselu hodně citliví. Sekretariát soutěže spolu s představenstvem o ní začíná přemýšlet 3-4 roky dopředu. Kritéria? Integrita, čestnost, význam v uměleckém světě, ale zároveň rozmanitost: mladé houslisty tak neposuzují jenom koncertní sólisté, ale také hráči komorní hudby, dirigenti, housloví pedagogové... z Evropy, Ameriky, Asie.

Zajímavé a neobvyklé je, že žádný z prorotců není vázán předem stanovenými normami, podle kterých má hodnotit. Nemá předepsáno, že musí hodnotit techniku, hudební výraz, vystupování na pódiu nebo uměleckou přesvědčivost. Každý porotce má důvěru soutěže, že bude mladé hudebníky posuzovat se vší svobodou a zároveň se vší zodpovědností. Striktní je pouze zákaz společné diskuse o výkonech jednotlivých kandidátů, která by mohla porotce ovlivnit – a to organizátoři nechtějí. Proto se této porotě někdy říká „tichá porota“.

V bruselské kavárně přichází ke stolu, u kterého sedíme s Josefem Špačkem, jakýsi pán. „Jste to vy, kdo hrál včera ve finále soutěže? Bylo to výborné – gratuluju!“ Dopoledne k němu zase na náměstí přijela na kole paní s tím, že pro něj bude hlasovat v televizním bodování... I takové scény může zažít finalista bruselské houslové soutěže královny Alžběty. Ke své velké radosti.