Oslava nedávných 15. narozenin Ústavního soudu přinesla vyšší než malé množství patosu a překvapivě zajímavé projevy V. Klause a P. Pitharta. Oba se trefili přesně. Společně s nimi vidím jen dvě velká narozeninová témata. Za prvé, výběr soudců Ústavního soudu. Za druhé, tzv. přílepky.

Výběr soudců Ústavního soudu

V. Klaus ve svém projevu kritizuje přirozenoprávní rozjímání soudců Ústavního soudu a nepřímo je nabádá je aby se příště drželi textu Ústavy. Dokonce akcentuje tzv. právní normativismus, který je do jisté míry myšlenkovým protipólem přirozenoprávních teorií. Řekl bych, že to není to od V. Klause nic jiného než myšlenkový ústup z pozic a otevřené přiznání, že výběr soudců Ústavního soudu se mu nezdařil.

V. Klausovi přirozenoprávní teorie pravděpodobně vůbec nevadí. Jak by mohly. Soudobé libertariánské právní teorie vychází z teorie přirozených práv (viz. M. Rothbard, Ethics of Liberty, která je mimochodem brilantním spojením libertariánské filozofie a práva) a V. Klaus je znám svou náklonností k libertariánství. Za připomenutí stojí i Hayekova poznámka k právnímu normativismu: „… je v tomto ohledu jednoduše ideologií socialismu … ideologií všemohoucnosti zákonodárné moci. Je to ideologie zrozená z touhy získat úplnou kontrolu nad společenským řádem …“ (Právo, zákonodárství a svoboda str. 179).

Na V. Klause můžeme mít různé názory, ale asi se všichni shodneme, že nic z toho co F.A. Hayek uvádí V. Klaus nepředstavuje.

Co tedy? Buď V. Klaus dostává špatný právní servis, který ho na tento rozpor neupozornil, nebo rezignoval na prosazování liberální ideologie při rozhodování ústavněprávních otázek a postačí pro příště pokud se soudci budou držet aspoň litery Ústavy. Pochopitelně nevědomost může být vždy řešení, a právě proto je dobré se na ni příliš nespoléhat. Druhá možnost mi přijde pravděpodobnější z následujících důvodů.

V. Klaus je racionální člověk a rozhodně by mu nevadilo, kdyby soudci vycházeli z přirozeného práva pokud by souhlasili s prezidentskou interpretaci Ústavy. Pokud si tedy na to stěžuje, tak zřejmě vidí, že šance, že mu tímto způsobem příště soudci vyhoví, je malá.

Poslední rozhodnutí Ústavního soudu ukázaly nepřehlédnutelnou převahu mentální vybavenosti soudců, kteří akcentují ochranou roli státu. Stalo se, že Ústavní soud sice rozhodoval řekněme liberálně, ale selhával v odůvodnění. Prostě danou látku nebyl schopen intelektuálně uchopit a pracovat s ní. Takový stav úplně tloukl do očí např. ve věci návrhu na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů v oblasti zdravotnictví, kde samotné odůvodnění bylo až směšné, což kontrastovalo kvalitně zpracovanými odlišnými stanovisky soudců P. Rychetského P. Hollandera a E. Wágnerové. Hodnotově se s jejich názory neztotožňuji, ale nelze si nevšimnout intelektuální převahy.

Takový stav prakticky vede k tomu, že Ústavní soud rozhoduje v mezních otázkách ochrany svobody nebo míry státního ochranářství nepřesvědčivě (nevítězí lepší argumentace, ale většinová liberální intuice). V jiných zásadních státoprávních otázkách, kde není možné se o liberální intuici jednoduše opřít, nejsou mnozí soudci patrně schopni zformulovat, tváří v tvář dobře vypracované argumentaci, jednoznačnou pozici a rodí se obdobně nepřesvědčivá rozhodnutí jako je např. v případě rozhodnutí ve sporu o jmenování místopředsedu Nejvyššího soudu.

Obojí není žádoucí ani obecně ani pro postavení Prezidenta ČR. V. Klausovi se značně uzavřela možnost posílit/upevnit ústavněprávní postavení Prezidenta ČR prostřednictvím Ústavního soudu a až bude V. Klaus opouštět funkci Prezidenta ČR, bude ji předávat slabší než když jí od V. Havla přijímal.

Z toho plyne, že při vybírání kandidátů na místa soudců ÚS nemá Prezident ČR patent na rozum (a poradci jsou často vedeni svými vlastními zájmy, než cílem najít nejlepšího kandidáta), a měl by vždy (jak vidno ve svém vlastním zájmu) vést v dostatečném časovém předstihu velmi širokou diskusi o každém z nich.

Parlamentní aktivismus a přílepky

P. Pithart ve svém projevu velmi přesně vystihnul důležitost rozhodnutí Ústavního soudu o tzv. přílepcích. Kdyby jiné rozhodnutí Ústavní soud nevydal, odůvodnil by tím své místo na slunci.

Ústavní soud našel velmi efektivní cestu jak omezit vpád poslanců do legislativního procesu, kteří si navykli rozumět všemu a na všechno mít zákon.

I kdyby v Parlamentu byli andělé, kteří vytváří jeden lepší zákon za druhým, dříve nebo později bychom se dostali do stavu, kdy díky dalšímu dodatečnému dobrému zákonu, systém zkolabuje. Lidí jsou mentálně uzpůsobeni pouze na určité omezené množství příkazů. Jakmile se kritická suma příkazů překročí, lide je přestanou dodržovat. Mnoho zákonů má stejné důsledky jako žádný zákon – anarchii.

Hlavní proud debaty ohledně regulace se zaměřuje na to jak dělat zákony lepší. Problémem není správnost/chybnost zákonů, ale jejich vysoký počet. Nebezpečím nejsou špatné zákony, ale jejich velké množství. Debata by se proto měla hlavně zaměřit jak nárůst zákonů snížit.

Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu není významné pouze tím, že dává legislativnímu procesu řád, ale že jej zpomaluje. V tomto ohledu P. Pithart otevřel důležitou otázku a lze jen podpořit jeho návrh na obdobné omezení tzv. komplexních pozměňovacích návrhů.

převzato z leblog.cz