Každé vážnější povídání o finanční krizi by mělo začít přiznáním, že nikdo z nás vůbec netuší, jak moc se hydra zakousne. Nikdo z nás nemá s něčím podobným zkušenosti. Učebnice nejsou. Jediné co víme je, že už přišla. Také víme něco málo o tom jak vypadá. Všechno ostatní (včetně následujících bodů 2 - 7) jsou jenom dohady.

1/ Banky si přestaly vzájemně půjčovat peníze. Podle všeho je globální mezibankovní trh dočasně mrtvý. Likvidita vyschla.

2/ Nedostatek likvidity je racionální důsledek zjištění škod, které napáchaly subprime hypotéky. Teď už nejde jen o hypotéky ale o různé toxické papíry, které se na ně nabalily nebo se nabalily na něco podobného nebo na něco co se jen tak tváří. Na trhu je okolo 2000 miliard dolarů v těchto papírech a někdo je mít musí. Za prvé, když to nejste vy a nevíte kdo to je, podezíráte všechny ostatní. Za druhé, když víte, že jste to vy, tak se hotovosti nezbavíte za žádnou (jak vidno opravdu za žádnou) cenu.

3/ Banky si nezačnou vzájemně půjčovat peníze do doby než budou vědět jak si která stojí.
4/ Vlády a centrální banky dnes dělají rozhodnutí o tom zda krize bude bolestná anebo dlouhá a bolestná. V zásadě se dějí dva druhy opatření.

A/ Centrální banky nalévají do systému krátkodobé peníze a doufají, že „to“ odezní. Jde o hodně peněz, řádově ve stovkách miliard dolarů (zatím více než 600 miliard dolarů). Pokud krize není systémového charakteru a podaří se ji brzy překlenout, tak to dává dobrý smysl. Pokud se centrální banky pletou, jsou to vyhozené peníze.

B/ Rovněž je připravován projekt odkupu majetku bank. Jde rovněž o hodně peněz, 700 miliard dolarů. Pokud odkup vyřeší problém se vzájemnou důvěrou bank, tak to dává dobrý smysl. Pokud ne, jsou to vyhozené peníze.

Majetek by měl být odkupován formou reverzních aukcí (tj. nabídky nedává kupující, ale naopak fronty prodávajících). Reverzní aukce má zajistit kompetitivní cenu. Je pochopitelně otázka zda cena bude opravdu kompetitivní a prostředky vynaložené účelně. Zajímavý příspěvek do diskuse má L. Bebchuk zde a v krátké formě zde , preference přímé investice než odkup majetku je obdobná návrhu R. Posnera, kterou oponuje G. Becker – obojí na jejich blogu zde.

Vedle notoricky nadužívaného „morálního hazardu“ odkupování majetku, je určitý problém samotná logika odkupu. Je jasné, že významná část majetku je účetně nadhodnocena (jinak by se banky nebály obchodovat). Tedy čím více odkupní cena bude odpovídat skutečné ceně majetku, tím více se bude vzdalovat od účetní ceny. Nicméně veškeré prodeje bank pod účetní cenu poženou banky do ztrát, které mohou skončit jejich bankrotem. Pokud na druhou stranu odkupní ceny budou nastaveny blízko účetním cenám (vláda obdaruje banky rozdílem mezi skutečnou a odkupní cenou), tak 700 miliard dolarů nemusí stačit k tomu aby si banky začaly důvěřovat. Ve skříních totiž může být ještě celý hřbitov kostlivců.

4/ Jediný otestovaný způsob jak na jisto zjistit co má která banka na svých knihách, je nechat slabé kusy padnout, resp. projít bankrotem. Kouzlo bankrotu je v tom, že vymaže dluhy a začíná se nanovo. Problém bankrotu je že do systému zavede nárazovou nestabilitu.

5/ Pokud bude globální mezibankovní tržnice na suchu příliš dlouho, je pravděpodobné, že to tvrdě zasáhne všechny. Představa české poklidné oázy uprostřed globálního sucha je naivní.

Dojde ke zdražení úvěrů pro ty co dost vydělávají, a k nedostupnosti úvěrů pro ty co dost nevydělávají (ať už domácnosti nebo firmy). Přibude bankrotů.
Pokud bude sucho trvat déle, začnou být úvěry nedostupné i pro ty co dost vydělávají. I zdravé firmy budou potřebovat přefinancovat staré úvěry. Na velikosti nezáleží, pokud sucho trvá dost dlouho postihne všechny. Někdo nevydrží. Přibude bankrotů.

Pokud bude sucho trvat ještě déle, problémy se přelijí do „tenkrát zdravého“ bankovního sektoru. Přibude bankrotů a začnou bankrotovat domácí banky.

6/ Pro případ, že se ukáže, že intervence vlád a centrálních bank nedokáže problémy vyřešit, je nutné mít nouzový scénář. Ten by měla začít připravovat každá vláda. Tedy i vláda takové poklidné země jako je Česko.
7/ Je krize a vládní intervence jsou opodstatněné. Čím menší země tím méně prostředků a je nutno s nimi nakládat efektivněji. Americký záchranný balíček může zabrat, ale v principu se jedná o velmi robustní zásah do jemné mechaniky národního hospodářství. Navíc si jej nemůže dovolit každý.

Základní neefektivita balíčku, je že peníze jsou vynakládány za majetek, který je velmi těžké férově nacenit (dnes pravděpodobně nemožné). Místo odkupu špatných aktiv bank je pro vlády menších zemí rozumné se zaměřit na podporu odkupů/prodejů dobrých aktiv a špatné části nechat bankrotovat. Je jedno zda oddělíte dobré od špatného tím, že koupíte špatné a zůstane vám dobré nebo to uděláte obráceně. Výsledek je stejný.

Dobře je to vidět na případě Lehman Brothers. Buď mohla vláda odkoupit toxické papíry (to neudělala) nebo nechat Lehman Brothers zbankrotovat (to udělala). Několik dní po podání návrhu na povolení reorganizace, Barclays koupila zdravou část Lehman Brothers v reorganizaci. Tak jak tak došlo k oddělení dobrého od špatného majetku. Je levnější v takových případech postupovat formou řízených bankrotů, kde vlády maximálně podpoří institucionálně odprodej zdravých částí bankrotujících firem. A nebude-li zbytí tak i podporou likvidity.

Tak jak tak, krize zasáhne nejméně ty země, které mají silné a efektivní instituce. Mělo by se využít času, k dokončení potřebných institucionálních reforem a doladění těch co jakž takž fungují.