Taky jste si mysleli, že všichni evropští zemědělci letos opět bohatnou z vysokých cen potravin? Že francouzské farmáře víc než bohatě dotujeme skrze EU z našich daní i my v Česku? A že právě v kraji slavného Beaujolais vinaři nepotřebují žádné výrobní a prodejní inovace? Po týdnu na tamní farmě už si to nemyslím. Odpusťte prosím trochu delší – prázdninové - zamyšlení nad podhoubím českého předsednictví, údělem malých a tím, na co u jídla a pití často neumíme či nechceme dohlédnout.

Sylvain Flache v pláštěnce a s vráskou v obličeji prohlíží hrozny na své vinici u vesničky Saint Loup. Na polovinu srpna jsou malé, kyselé a řada z nich plesniví. Třetí listopadový čtvrtek z jeho révy přesto pravděpodobně bude vynikající Beaujolais Nouveau. Bez ohledu na jeho úspěch v Praze a jiných světových městech však Sylvain bude opět patřit mezi tisíce dalších drobných francouzských zemědělců, kteří (nám) dobré potraviny dotují z vlastní kapsy. Navzdory dotacím evropským.

La politique agricole commune

Společná zemědělská politika EU, která podporuje méně než 5 procenta evropského obyvatelstva, spolyká takřka polovinu celého evropského rozpočtu (41%). A největší část (pětina) evropských zemědělských peněz končí ve Francii. Členské země do evropského rozpočtu sice odvádí méně než jedno procento hrubého domácího produktu sedmadvacítky, jen pro francouzské farmáře to však letošní rok představuje na 2,4 bilionu Kč.

PAC [:pak:], jak říkají Francouzi společné zemědělské politice, právem čelí obvinění, že Evropany stojí mnohem víc, než jen daně: intenzivní zemědělské metody poškozují životní prostředí, vývozní dotace umělě snižují světové ceny a likvidují drobné farmáře v chudých zemích. Ochranná dovozní cla či přísné sanitární normy pak mohou zdražovat potraviny, které jsou na světovém trhu k dispozici levněji.

Na vší této kritice je daleko víc než zrnko pravdy. Tvrdě kritizovat evropskou zemědělskou politiku se ale stalo trochu fádní a krátkozrakou módou nejen v liberálních kruzích a v Česku.

Dobré zemědělství není jen o produkci jídla. Vytváří pracovní místa a udržuje osídlení na venově. Poskytuje suroviny pro průmysl a bylo důležitým stupněm ve vývoji skoro každé vyspělé ekonomiky. Kultivuje krajinu, zajišťuje čerstvé a bezpečné potraviny. Díky společné zemědělské politice se Evropa po válce rychle zbavila hladu a vybudovala si potravinovou soběstačnost. Ale kdo by na to myslel v supermarketu nad regály levných a exotických pochutin, že?

Dnes už je situace jiná. EU pod palbou kritiky zvenčí i zevnitř omezuje zemědělskou nadprodukci: odděluje výši podpory od objemu produkce, dotace farmám podmiňuje dodržováním přísných environmentálních standardů a snaží se přesměrovat zemědělský rozpočet od přímé a automatické podpory farmářům k vybraným a zacíleným projektům na ochranu krajiny a rozvoj venkova. Hlavně se však zavázala do roku 2013 zcela zastavit vývozní dotace. Dotované sušené mléko od českých mlékařů tak už přestává přívádět k bankrotu drobné farmáře v zemích jako Thajsko.

Navíc se mezi evropskými vládami začína rýsovat shoda o celkovém snížení podílu společné zemědělské politiky na evropském rozpočtu ve prospěch například podpory výzkumu a inovací. To je pro příští rok i jedním z cílů českého předsednictví, které se v žádném případě vedení evropské diskuse o potravinách a farmářích nevyhne. Potřebu a legitimitu zemědělských dotací také výrazně snižují vysoké ceny potravin ve světě i v Evropě.

Světové ceny potravin však za pár let mohou být někde úplně jinde. A za dalších pět let zase onde. Každá rozumná země si velmi rozmyslí, zda se zcela spoléhat na nepředvídatelné dovozy základního lidského „paliva“. Opravdu někoho překvapuje, že v mnoha chudších zemích – třeba když 80 procent vašich rodinných příjmů potřebujete na jídlo - se potravinová soběstačnost stává otázkou národní bezpečnosti? A že si pak velmi rozmýšlí, zda dále snižovat bariery pro zemědělské dovozy, které chrání aspoň ty zbylé drobné farmáře?

Liberální obchodní politika (a konkurenceschopnost EU) je ale vlajkovou lodí české vlády pro předsednictví EU. Evropa bez bariér? Snad ano. Rozvojové země bez barier? Velmi opatrně! Jenom proto, že většinu kukuřice, rýže a pšenice neprodukují na Západ napružení vyznavači koránu či V. Putina, není závislost na jejich dovozech - a víra v jejich láci díky volnému trhu - o moc bezpečnější než závislost na ropě. Není třeba soutěžit ve všem. A nemá smysl ve všem soutěžit globálně. Zemědělskou politiku v Evropě potřebujeme i my nezemědělci. Ale na Severu a hlavně Jihu k ní potřebujeme i rozumnou politiku obchodní.

První liga a místní divize

Stejně jako v mnoha dalších oblastech je více malých (farmářů) možná dražší, ale dlouhodobě bezpečnější než pár velkých šampionů. Drobným farmářům v Beaujolais to dává najevo i jejich správní centrum, město Lyon. Po letech, kdy spíše stranilo developerským firmám, začíná kolem města usilovat o pestřejší využítí pozemků a určitý podíl farmářské populace.

Základní problémy většiny evropských zemědělců ale bohužel neřeší PAC a jeho poslední reformy. Nejde jen o to, že i farmářům v Beaujolais, kterým se dostává evropské podpory, zaberou administrativa a kontroly kolem pětiny pracovní doby. Že řada farmářů, včetně vinařů či zelinářů, má nárok jen na minimální podporu z evropských fondů.

Drobní farmáři prostě tahají za kratší konec provazu - stále jen asi 20 procent podpory PAC směřuje k 80 procentům nejmenších producentů, zatímco 20 procent těch největších zemědělských podniků v EU inkasuje čyři pětiny z této tranše našich daní. Desetina největších příjemců dostávala v roce 2006 ve Francii 36 procent podpory, v ČR dokonce 75 procent veškerých zemědělských dotací. To se nezmění bez tzv. stropů na individuální platby, proti kterým tolik brojí naše velké agrární podniky (a pokud si neche rozházet nejvlivnější nátlakovou skupinu, musí je našim jménem v EU aspoň vlažně hájit i jinak liberální ministr Gandalovič).

Hlavně však PAC neumí a už nechce zajistit, aby většina drobných farmářů dostávala za svou produkci cenu, která pokryje jejich náklady. Uměl to do roku 1992, kdy místo přímých plateb zemědělci těžili z garantovaných cen. Většině farmářů v Beaujolais, zdá se, velmi vadí nálepka nuzáků, kteří se neobejdou bez cizí podpory. Nicméně tzv. intervenční ceny, po kterých mnozí stále touží, zase plodily velké problémy, když bylo nutné nadbytečnou produkci nákladně skladovat, ničit či vyvézt (pomocí vývozních dotací).

Právě spravedlivý podíl na finální ceně jejich produktů si přejí Sylvain a další zemědělci v Beaujolais víc než cokoliv jiného. Vyšší cena přináší v obchodním řetězci větší nezávislost, kontrolu, více možností.

Férová cena

Výkupní ceny však tlačí dolů levnější konkurence - někde spíše ta národní, ale všude stále více ta mezinárodní. Ti velcí to doženou na objemu produkce, malí vypadávají ze hry. Na světě jsou to každý rok desetitisíce farmářů. Drtivá část spotřebitelů potravin na světě hledí především na cenovky. Stejně jako u většiny chudých farmářů v rozvojových zemí si tak (na jejich úkor) největší krajíc z konečné ceny ukrojí ti mezi nimi – obchodníci.

U vína jsou to nákupčí velkých vinařských firem, velkoobchodů či maloobchodní řetězců a hlavně překupníci. Šedesát procent veškerého prodeje vína v kraji Beaujolais kontrolují už léta jen dva obchodníci. Přes jednoho či více zprostředkovatelů se pak prodává celých 80 procent produkce. Ačkoliv i mezi obchodníky existuje jistá konkurence, je jich o několik řádů méně než producentů i zákazníků. Nad cenou mají největší kontrolu.

Sylvain a dalších 120 vinařů v okolí bude během vinobraní kolem 20. září většinu úrody svážet do svého družstva Cave Beaujolais v St. Vérand na druhé straně údolí. Spolupráce, která řadu aktivit zlevňuje a umožňuje aktivity další. „Co-op“ z jejich hroznů ve společných sudech vyrábí, polepuje nálepkami a prodává 10 druhů vína. Na stáčení, korkování a analýzu vína si však musí najmout jinou firmu. Nad určitou velikost podnikání už je ale těžké udržet kvalitu.

V útulné družstevní prodejně jednu láhev kvalitního vína (Appellation d'Origine Controlée) pořídíte v průměru za čtyři eura, tedy necelých 100 Kč. Ta pokryje náklady vinařů i družstva na výrobu. Průměrná nákupní cena sudového vína, kterou družstvo dostává od obchodníků, se pohybuje kolem 180 eur za hektolitr. Ta už výrobní náklady nepokryje. Sudové víno ale představuje 80 procent družstevního prodeje. Obchodníci ho dále prodávají od 200 eur na švýcarském až po 500 eur na kanadském a jihokorejském trhu. Rozdíl v ceně není daný dopravou.

Beaujolais vína byla populární od 60. let do konce tisíciletí. Od roku 2002, dnes ale mezi módní vína patří spíš těžší a sladší vína španělská, italská a jihomarická či vína z Jižní Francie. Víc tak vinaři za lehké a svěží Beaujolais vyráběné unikátní metodou z jediného druhu révy dnes od obchodníků nedostanou.

Cena jednoho typu vína se takřka nemění v závislosti na úrodě a už dlouho nezohledňuje rostoucí náklady na paliva, mechanizaci či námezdní dělníky. Řada z nich v kraji dostává i za sklizeň jiného ovoce, zeleniny či další pomoc na farmách vyšší mzdu než farmáři, kteří je najímají. Sylvain s otcem přestali počítat čas, který na vinici stráví. Do vinic chodí rádi, ale ví, že tratí s každou hodinou práce. Budoucnost je jinde.

Přidaná hodnota, služba navíc - a méně prostředníků

Sylvain ani jiní družstevníci nechtějí mít z vinaření jen prodělečného koníčka – postupně odprodávat majetek či prodat viničné pozemky spekulantům a developerským firmám. Ani Beaujolais není výjimkou v globálním trendu ubývání zemědělské půdy – v poslední dekádě se každý rok jen plocha vinic v okolí Saint Vérand snižuje zhruba o 5 procent. Drobní vinaři si uvědomují, že samotná výroba vína už dnes na slušnou obživu nestačí ani u proslulých značek.

Pokud nechcete dotovat svou produkci, ani být závislý na podpoře daňových poplatníků, musíte zkoušet alternativní metody výroby a hlavně prodeje. I další farmáři v Beaujolais kromě snižování nákladů (například spojováním družstev) experimentují: s novými druhy potravin (bio) a přidannou hodnotou (luxusnější ořechová či portská vína, nebo speciální víno ze 70-letých vinic), s novými službami (speciální ochutnávky, vinařská a eko-turistika). Hledají nové trhy a zákazníky (lokální restaurace a jarmarky i Japonsko a Indie). A hlavně přemýšlí, jak se obejít bez tolika prostředníků.

Za služby dnes v nové globální ekonomice dostanete víc než za výrobky či potraviny. Sylvain začal nejen vyrábět nová vína, ale také je prodávat. Za provizi prodává vína svého družstva i vína jiných francouzských vinařů. Provize je stojí méně, než by dali za mzdy vlastnímu obchodnímu oddělení. Sylvain si „obchodními službami“ vydělá na hodiny strávené ve vinohradu. Daleko více času než dříve ale dnes tráví na internetu, emailu a telefonu. Více času věnuje svým zákazníkům, více cestuje. Hlavně více přemýšlí.

Přímý, či alespoň přímější, prodej se stává heslem dne pro mnoho farmářů v Beaujolais. Umožňuje účtovat vyšší cenu také proto, že navozuje jiný, užší vztah se zákazníky. Cena je stále důležitým, nikoliv však už rozhodujícím faktorem. Mnozí zákazníci začínají oceňovat kvalitu a práci, kterou vyžaduje domácí kozí sýr, čerstvá zelenina či kvalitní víno. Dnes dojíždějí za farmáři v Beaujolais přímo na jejich farmy zejména zákazníci z Lyonu. Obyvatelé měst sice nezřídka přijiždějí na farmy v Beaujolais v terénních autech, ale nejedou už pro všechno do supermarketu: začínají lépe chápat, co vše produkce kvalitních potravin obnáší a co stojí.

A proč je dobré mít drobné zemědělce.

Je to trochu jako fairtrade čokoláda, akorát za humny a bez nálepky. Snad není úplně naivní doufat, že z Beaujolais by se s dobrým vínem do Prahy, Bruselu či ženevské centrály Světové obchodní organizace mohla šířit i podpora drobným zemědělcům. A že ochranu si vyslouží i drobní farmáři v chudých zemích, kteří nemohou spoléhat na zákazníky „za vodou“.