Nedávno jsem se mezi hlavními zprávami na hlavní stránce serveru Seznam dočetl, že „bývalý pornoherec, nyní spisovatel“ se opět dopustil jakéhosi velkolepého a zaznamenání hodného činu. Přemýšlím od té doby, jak člověk může dosáhnout titulu spisovatel. Možná, podle vzoru Rychlonožky („Máme to my, spisovatelové, himbajs těžkej život!“), si jej může přidělit sám.

Ale rozhodně větší váhu má, když ho laurem spisovatele přizdobí novináři. Vzhledem k hluboké brázdě vyorané na luzích Múz má tak dotyčný pornoherec již nezadatelné právo na oslovení „Mistře“. Jak však osloviti dámu, která si na tomto poli dobyla stejné ostruhy? Mistrová? Mistryně? Ne! Paní ministryně!

Paní ex-ministryně spravedlnosti, která prý svou komunistickou legitimaci odevzdala 17. listopadu 1989 (kde asi?), vydala totiž pod pseudonymem Ida Sebastiani knihy Láskyplné povídky a Minutové povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Zbývají už jen Povídky hodinové. Musím přiznat, že do tak vysokých pater literatury jsem se neodvážil ani nahlédnout a proto vycházím jen ze zpráv a kritik. Podle nich se inspirovala také Monikou Lewinskou a protože neměla žádnou pracovnu oválnou, popsala sex alespoň v té ministerské.

Jako čtenář si mohu vybrat, co nebudu číst, zhodnocení díla spisovatele ponechat povolaným a nad výplody nezdařenými se nezamýšlet. Jako občan však neuniknu zpotvořeným dílům státních úředníků, a to ani tehdy, nenabyla-li tato dosud právní moci. Zejména jsou-li dílem osoby, která pro media prohlásila: „Jsem aktivní typ, kam vlezu, tam dříve či později začnu něco pořádat a organizovat.“

Organizačním mindrákům paní ministryně týkajících se problému surogátního mateřství jsem na těchto stránkách v minulosti věnoval dva příspěvky. Teď mě – jako odborníka – zaujala její neuvěřitelná ztráta paměti. Alespoň že si zapsala sexuální zážitky, aby si měla na stará kolena co připomínat. Vím, že krátká paměť je podmínkou pro vstup do politiky, ale tak rozsáhlé defekty, které projevuje ex-ministryně svědčí buď o těžké psychické poruše, nebo o záměrném uvádění nepravdy. Ještě je možná jedna alternativa vyvolaná asociací na klasika a urážky císaře pána, které se dělají ve vožralství.

Mám-li totiž jako profesionál řešit obzvláště závažný případ, musím, pokud nejednám v krizi, mít ve věci dopředu dostatečně jasno. Je pak dost nepravděpodobné, že do několika měsíců právě ty nejpodstatnější okolnosti zapomenu. Daniela Kovářová vypustila na svobodu krom několika pravomocně odsouzených také vzkaz nám, občanům: Kašlu na právo! Terazky som povereničkou! Proč jsem to udělala? Já už si nevzpomínám. A vy mi můžete…

Je zajímavé, proč se těmito případy nezabývá nikdo z těch, kteří vyhlašovali nesmiřitelný boj korupci, než se dostali k úřadu. Že by také krátká paměť? Nebo jiné motivy? Jak tak doba běží, napadá mě, že by mě ani neudivilo, kdyby za své činy byla odměněna jako za názornou a příkladnou pedagogickou demostraci rozdílu mezi právem a spravedlností. Zvláště tou po česku.