Vzpomínám na dva krajany, kteří se zapsali do aktivního života české exilové pospolitosti v Melbourne. Zajisté byli i jiní a v ostatních australských městech i jinde ve světě, nechtěl bych ukřivdit nikomu, ale tyto dva jsem znal po řadu let. To, že se o nich zmiňuji, není proto, že jsme byli v přátelském kontaktu anebo že jsem s nimi spolupracoval. Je to uznání důležitého významu a smysluplnosti jejich neúnavné práce, která by neměla upadnout v zapomenutí. Tento rok připomíná výročí narození jednoho a úmrtí druhého.



Pohřeb dr Františka Knopfelmachera nepatřil k těm, kterým jsme zpravidla svědky v pohřební síni všeobecného hřbitova v Melbourne. Ne snad proto, že k obřadu nedošlo v kostele či synagoze, ale k počtu těch, kteří zemřelému vzdali poslední poctu. Promluvilo tam šest Australanů, Knopfelmacherových souputníků, z Talmudu krátký úryvek přečetl jeho syn a 79. verš ze sbírky “Sklizeň ovoce” indického myslitele Rabinadranatha Tagore recitovala jeho dcera. Obřad uzavřel rabín modlitbou za mrtvé.

Uvedl-li jsem, že nad rakví mluvili Knopfelmacherovi souputníci, toto slovo jsem použil úmyslně. Bylo mezi nimi několik jeho žáků a kolegů, ale také ti, kteří stáli na jiném břehu filosofického názoru zemřelého. Knopfelmacher prožil dětství v Kroměříži, mládí v Brně. Prošel několika životními etapami, od obdivu ke katolicismu se vrátil ke svým kořenům – k judaismu. Sionismus po počátečním příklonu později v životě odmítl, Židem ale zůstal. Měl bych napsat českým Židem. Svoje křestní jméno nikdy nepoangličtil, většina českých Františků si v Austrálii říká Frank, trval na tom, aby mu všichni říkali “Franta” a toto jméno znělo i z úst všech australských smutečních řečníků. Z těch byl nejpozoruhodnější Bob Santamaria, prominentní až bigotně katolický politik, novinář a publicista, kterého s Knopfelmacherem pojilo jen jediné – nekompromisní antikomunismus. Franta ale jako mladík prošel fází obdivu ke komunismu, koncem války a po ní ovšem zcela vystřízlivěl a dobře rozeznal zločinnou a vražednou politiku, kterou nastolil Stalin.

Knopfelmacher na rozdíl od svého otce a rodiny vytušil záměr nacismu a jako dospívající chlapec emigroval do Palestiny. Tam nějakou dobu pracoval v kibucu, pak se stal strážníkem a když se otevřela fronta v severní Africe, přihlásil se do čsl.zahraniční brigády s kterou prodělal Tobruk a pak Normandii. Po válce vystudoval psychologii a filosofii na Univerzitě Karlově v Praze, po únorovém puči v roce 1948 emigroval po druhé, ve Velké Britanii získal doktorát a potom se natrvalo usadil v Austrálii. Do posledního dne svého života ale zůstal českým Židem.

V Austrálii Knopfelmacher přednášel filozofii politiky na univerzitě v Melbourne. Nikdy se netajil svým antistalinismem, antimarxismem a antikomunismem. Australské vysoké školy byly tradičně, tak jako v jiných západních zemích, protkány obdivem k internacionálnímu socialismu a to nejen mezi studenty, ale i mezi učiteli. Akademická obec byla v šedesátých letech levicově orientovaná a o sovětském komunismu měla nesprávné a naivní představy. V této atmosféře nebyla Knopfelmacherova pozice jednoduchá, ze svého přesvědčení neustupoval, získával si jak mnoho přátel, tak nepřátel. Odrazilo se to u něj i existenčně, byl jmenován profesorem filosofie na univerzitě v Sydney, u filištínů to tam vzbudilo neobyčejně vokální odpor, takže na toto prestižní místo ani nenastoupil. Nešlo jen o jeho antikomunismus, ale i to, že byl přistěhovalec, jehož mateřštinou nebyla angličtina a byl navíc Žid. Takový přístup neslouží Austrálii ke cti, Knopfelomacher nebyl ovšem jediný, kdo byl takovým zápecnictvím zasažen.

Knopfelmacher kromě pedagogické činnosti pilně přispíval do filosofického tisku vydávaného jak v Austrálii, tak v Anglii. Je autorem sedmi odborných publikací. Vychoval řadu dnes významných australských filozofů, kteří se stále k němu hlásí a pokládají ho za nejautoritativnějšího mentora. Podstatně ovlivnil, pokud přímo nezaložil, moderní poválečné chápání australského filozofického myšlení, které zbavil jeho izolovanosti, implantoval do něj proudy z ostatního světa a otevřel je pluralismu antitotalitní politiky. V roce 1991 byl pozván do Prahy, kde tři měsíce přednášel na filozofické fakultě UK. Argumentace a stylizace jeho publikací byla přesná a pádná. V dizkuzích se Knopfelmacher nevyhýbal sžíravému vtipu a sarkasmu, z těchto debat vycházel vítězně. Ovlivnil celé generace svých studentů a čtenářů. Stal se lakmusovým testem politického klimatu nejen na univerzitě v Melbourne, ale neváhám říci, po celé Austrálii. Politolog, filosof a psycholog Knopfelmacher se nepřikláněl k tehdy módnímu mělkému utopismu socialistických fantastů, ale nabádal k přijetí slušnosti a decentnosti demokratického systému. Politický život v Austrálii vděčí za svou slušnou úroveň člověku, který tam přišel z východní Moravy.

Přes to, že Knopfelmacher byl po druhé ženat s Australankou a měl s ní dvě děti a samozřejmě se v rodině komunikovalo anglicky (jeho první manželka vyrostla v masarykovské české židovské rodině, předčasně v Austrálii zemřela) a angličtina byla Frantovým pracovním jazykem jazykem (přednášet tak filosofii vyžaduje její dokonalou znalost), zachoval si bezchybnou češtinu. Měl stále kontakt s melbournskými Čechy. Prof. dr. František Knopfelmacher zanechal pozitivní stopu v akademické, politické a intelektuální atmosféře Austrálie.




S dr. Hofírkem jsem mluvil den před jeho skonem, ani slovem se nezmínil o nějakých zdravotních potížích, naopak, byl plný elánu. Také ale starostí, ne o sebe, trápilo ho, že život ve vlasti zbavené čtyřicetileté bolševické totalitní nadvlády se nevyvíjí podle jeho představ a bez problémů spojených s komunistickou minulostí.

Dr Hofírek, rodák od Kyjova, absolovent brněnské právnické fakulty, za nacismu vězeň v koncentračním táboře, po celý život hluboce věřící a praktikující katolík a příkladně nekompromisní exulant, připlul do Austrálie v roce 1950. Až do svého posledního dne se věnoval svým vízím o spravedlivém a svobodném světě jak ve vlasti, tak kdekoliv jinde. Měl přátelské styky nejen s katolíky po celém světě, kněžími i laiky, ale take příslušníky ortodoxní církve, s buddhisty, muslimy, židy a vlastně s každým, koho zajímala všelidská touha po svobodě a sebeurčení. Všechny svoje fyzické a intelektuální síly věnoval po čtyři desítiletí tomu, aby koncipoval svoje myšlenky a formuloval své názory jak v diskuzích, tak zejména vydáváním stovek oběžníků a informací. Psal je sám na stroji a rozmnožené rozesílal ze svých skromných prostředků (nepracoval v Austrálii jako právník) na adresy v Austrálii, tehdejším svobodném světě a i v totalitních zemích. Do ČSSR tak, že náhodně vybíral adresáty z čs. telefonních seznamů v přesvědčení, že jeden z desíti příjemců jeho textům popřeje pozornost. Po listopadu 1989 samozřejmě tuto konspirativní metodu opustil, v jeho adresáři byli např. všichni čeští a slovenští biskupové , členové vlády, poslanci atd.. Ukázal mi dopis místopředsedy vlády České republiky s pozitivní reakcí na Hofírkovu analýzu náboženského života v Austrálii.

Přednost měla u něj však vždy témata spojená s křesťanskou sociální etikou, antikomunismem a uspořádáním poměrů ve vlasti osvobozené od totalitního jařma. Tomu věnoval mnoho úvah již od roku 1970 se zřetelem na restituci zabaveného majetku řemeslníků, zemědělců a průmyslníků. Nezabýval se finančním odškodněním, měl na mysli nápravu škod způsobenou konfiskacemi a násilným převodem majetku zemědělců do družstev. Zajímalo ho, jak se půda, nemovitý a movitý majetek kdysi soukromých rolníků vrátí původním majitelům a zemědělství se opět stane produktivním.

Dr. Hofírek se v Austrálii podílel na činnosti křesťanských odborů a byl zakladatelem Společnosti nového řádu a Československého křesťansko-demokratického sdružení v Melbourne. Ve své edici Rozpravy vydal v roce 1983 studii Pravda a spravedlnost a v roce 1992 pražské nakladatelství Scriptum vydalo jeho Perspektivy lidskosti.

Stanislav Hofírek byl nejskromnější, nejpokornější a nejpilnější exulant s jakým jsem se v exilu setkal. Neměl na mysli svoji “vinici”, obohacoval nikoliv sebe, ale nás všechny, kteří jsme mu porozuměli. Svůj smysl pro pluralitu a demokracii demonstroval ve oběžnících, které v záhlaví uváděl Voltairovým citátem: Nesouhlasím s tím co tvrdíte, ale budu k smrti bránit právo, aby jste svůj názor vyslovil.

Miloš Ondrášek
Melbourne