Provázanost politiky a vědy tvoří v případě globálních změn klimatu gordický uzel, jehož existence znemožňuje jak provádění relevantního výzkumu tak i efektivní fungování demokracie...

Kodaňské jistoty:

Globální klima se mění způsobem a rychlostí, která nemá minimálně od ranného středověku obdoby. Zásadním viníkem této změny je lidmi produkovaný oxid uhličitý. Je neprodleně nutné zjednat nápravu spočívající ve výrazném omezení produkce oxidu uhličitého.

Moje nejistoty:

Klima je velice komplikovaný systém s velkým počtem vzájemně se ovlivňujících prvků a jevů spojených nepřebernou sítí pozitivních a negativních zpětných vazeb. Popsat takový systém a předpovědět jeho chování je určitě mnohem složitější úkol, než třeba odhadnout chování kuličky v ruletě. Možná, že je to asi tak stejně těžký úkol, jako odhadnout chování globální ekonomiky. Předpokládám, že je na světě velice omezený počet lidí schopných matematicky modelovat takto složité systémy a troufnu si předpokládat, že ti talentovanější se budou věnovat spíše akciím a ruletě, nežli klimatu. Vzhledem k probíhající ekonomické krizi a stálé prosperitě kasin mám dojem, že ani modelování těchto systémů není ve fázi, kdy by bylo možné pomocí něho získat výrazně přesvědčivější výsledek, než jaký poskytuje věštba z tarokových karet či kávové sedliny. Ale možná se mýlím.

V čem se ovšem nemýlím téměř určitě, je skutečnost, že výrazná většina lidí na světě nebude schopna takový matematický model pochopit, natož aby jeho kvalitu byla sto kriticky posoudit. Pokud nám pak nějaký profesionální matematik, fyzik či klimatolog řekne, že se průměrná teplota na Zemi zvýší v příštích letech o tolik a tolik stupňů, nezbývá nám, než mu věřit (ti vzdělanější z nás mohou na určité úrovni hodnotit použité postupy a výstupy, ovšem pokud nejsou sami přírodovědci zabývající se daným oborem, musí věřit minimálně věrohodnosti vstupních dat). Jsou ovšem klimatologové důvěryhodní? Ve světle aféry s ukradenými e-maily nikoli.

A i kdyby této aféry nebylo, možná existence pozitivní zpětné vazby mezi vědou o klimatu a politikou nezavdává mnoho příčin k přílišné důvěře. Kdo by byl ochoten tak štědře financovat klimatologii (třeba na úkor medicínského výzkumu), kdyby nebylo globálního oteplování? Dnes ten penězostroj může fungovat tak, že lidé vyděšení výsledky výzkumu, jehož podstatě nerozumí a jehož zjednodušené výsledky jsou jim servírovány médii, která mají zájem jenom na tom prostřednictvím šíření strachu zvyšovat svůj náklad, volí politiky, kteří jsou pod tlakem veřejného mínění ochotni sypat peníze na granty vědcům provádějícím onen děsivý výzkum. No a tito vědci, aby o svůj chléb vezdejší nepřišli, falšují a zamlčují data, prostřednictvím redakčních rad blokují publikování výsledků vyvracejících jejich děsivé teorie a prostřednictvím grantových agentur zase blokují financování výzkumu těch týmů, které se včas nepodřídily obecnému trendu. Nakonec fungují jen ty týmy, které razí teorii o změnách klimatu (což je pravá podstata 100% schody na dané teorii) a jen ti politici, kteří jsou ochotni skutečně či naoko takovým teoriím věřit. Pro obě skupiny se nakonec stane prezentace vzájemné důvěry velice výhodným byznysem. Chápu, že výše uvedené řádky vypadají jako paranoikem vytvořená teorie spiknutí, ovšem v případě, že ji předložím jako vědeckou teorii, je třeba ji považovat za platnou, dokud nebude na základě dat spolehlivě vyvrácena :)

Politik, který se dostal ke korytu proto, že vyjadřoval důvěru ve vědce varující před globálními změnami klimatu, pak chtě nechtě musí možné následky těchto změn řešit. Lhostejno zda jsou tyto změny skutečné, zda je jeho víra v ně nepředstíraná a zda jsou navrhovaná řešení funkční. Důležitá je akce. Musí to být akce drahá (pouze dostatečné zainteresování spřátelených firem na státních zakázkách přinese dostatek peněz na další volební kampaň), mediálně viditelná (voliči se nesmí přestat bát) a moralistická (pocit viny zvyšuje ochotu mnohých voličů platit z daní určité akce mnohem efektivněji než pocit strachu). Poslední podmínce nejlépe vyhovuje řešení spočívající v omezení antropogenních emisí oxidu uhličitého. Jen tak existuje přímá, jednoduchá a pochopitelná a tedy psychologicky přijatelná souvislost mezi hříchem a pokáním. Podobně, jako když člověku, který se prohřešil obžerstvím a jehož tloušťka začíná být život ohrožující, nařídíte jako pokání dietu. Není to sice postup nejlevnější ani nejúčinnější (po skončení nákladné diety se totiž většina tlouštíků vrátí k původním návykům a k ještě vyšší tělesné váze), ale má určitou vnitřní logiku.

Ekologisté se rádi zaštiťují principem předběžné opatrnosti, který vyzývá k preventivní akci i v případě, že neexistuje absolutní jistota o následcích určitého jevu, pokud je důvodná obava, že by v případě odložení preventivní akce mohly vzniknout nenapravitelné škody na životním prostředí či zdraví lidí. Tento princip pracuje s myšlenkou, že akce proti domnělému nebezpečí je lepší než neakce. Ovšem chybná akce může bohužel způsobit, že nebezpečí, jež se snažíme odvrátit, naopak přivoláme. Navíc je akce vždy (nebo téměř vždy) nákladnější než neakce. A náklady, které nás stojí tato chybně provedená akce nás připraví o prostředky na akci správnou. I kdybych uvěřil teorii o globálních změnách klimatu a zásadním vlivu člověka na ně, jak mohu mít jistotu, že omezení exhalací oxidu uhličitého je tou nejlepší cestou k odvrácení pravděpodobných následků. Pocity viny a snaha o pokání nás v tomto případě nespasí. Je třeba zapomenout na archaický princip předběžné opatrnosti a zpracovat objektivní analýzu možných zisků a ztát (cost-benefit analysis) jednotlivých variant řešení následků klimatických změn a o konkrétních opatřeních pak rozhodovat se až na jejím základě.

Málo-kdo z nás může skutečně pochopit a porozumět východiskům a závěrům klimatologických studií. Při formulování postoje ke globálním změnám klimatu a vlivu člověka na ně jsme proto odkázáni spíše na víru a morálku, nežli na racionální zhodnocení fakt. Jsme limitováni důvěrou v profesionály výrazně zainteresované na tom, aby hlásali, to co hlásají, jelikož by v opačném případě přišli o práci, kterou mají rádi, která je pro ně zdrojem určité společenské prestiže a která je živí. Neznamená to sice nutně, že nemají alespoň částečně pravdu, ovšem jistá rezervovanost je tu jistě (už kvůli e-mailové aféře) na místě. O možných následcích proklamovaných klimatických změn existují ještě mlhavější teorie, než o jevu samém. Většinou se dozvídáme, že budou katastrofické. Podobné přívlastky bývají však téměř vždy používány z potřeby manipulovat dav k větší ochotě otevřít peněženky. No a roli spasitele si pak hrají politici navrhující řešení, které je na rozdíl od velice komplikovaného problému až dětsky prosté – utratíme tolik a tolik miliard na redukci produkce oxidu uhličitého a svět bude zachráněn. Jednoduchost řešení a tlak na jeho rychlou aplikaci spolu s nulovou diskusí o alternativních možnostech by byly důvodem k nedůvěře, i kdyby toto řešení prosazoval člověk s morálním kreditem Františka z Assisi. Ovšem nikdo takový do Kodaně v soukromém letadle nepřiletěl...

Ing. Miloslav Pouzar Ph.D.
Ústav environmentálního a chemického inženýrství
Fakulta chemicko-technologická, Univerzita Pardubice