Ve filmu Watchmen se objevuje scéna jako vystřižená z urbanistického armagedonu - ulice hoří, lidé umírají na barikádách. Jeden z hlavních hrdinů filmu se zeptá svého druha, který drží revolver v ruce a střílí po lidech: "Co se to jen stalo s naším americkým snem?" A druhý hrdina, ten s revolverem, odpoví: "Splnil se nám." Pokud se vám splní, co chcete, a vy s tím nejste stále spokojen a máte tendenci něco dalšího chtít, je dost pravděpodobné, že věci mohou dojít až do podoby výše zmíněné scény.

V roce 1957 napsal americký ekonom John Galbraightknihu Bohatá společnost, v níž přirovnával snahu neustále růst k běhání myši v kole. Od toho roku reálné americké HDP dále rostlo a dnes je o 87 % vyšší. Pokud byla společnost v roce 1957 považována za bohatou, za co ji budeme považovat teď, za arcibohatou? Splnil se už americký sen? A v co se promění?

Ale zpět ke snu. "Sny k tobě hovoří, sny s tebou chodí," šeptá se (v tomto případě výhružně) ve známem Lynchově filmu Modrý samet. Naše sny jsou stále s námi - a ovlivňují nás víc, než si myslíme. Nejen ve snu, ale i přes den. Přejeme-li si sen o pokroku a věříme-li v imperativ neustálého zvyšování životního standardu, pak je to právě tento sem, který nás nutí každé pondělí vstávat z postele a pracovat na věcech, jež nás nebaví, nenacházíme v nich naplnění a smysl, anebo se nám vysloveně příčí. Takovéto představy nám pak vytvoří vězení, které nevidíme, necítíme, ale které nás přesto ovládá, ať spíme, či bdíme.

Slovinský filosof a psycholog Slavoj Žižek v tomto kontextu upozorňuje, že jsme si kdysi říkávali, že slabší povahy, které nedokážou unést realitu, utíkají do snu. Dnes bychom mohli spíše říci, že lidé, kteří nedokážou zvládnout své sny, utíkají do reality, kde mají alespoň zdánlivý pocit, že mají věci pod kontrolou.

Takový sen nás však ovlivňuje i v jiném smyslu. Když se pozorně zaposloucháte do svých hlubších motivů, dost možná zjistíte, že mnoho našeho jednání není ani tak racionální, jako je následováním jakéhosi vysněného hrdiny, jakéhosi Bajaji v nás. Prostě se vžíváme do rolí a skládáme si různé hrdiny pro různé role. Občas chceme být dobrodružným Aragornem, a tak se vydáme do lesa, občas zase svůdným boháčem, tudíž vyrazíme na večeři se svíčkami. Kde se tito Bajajové berou a kdy který z nich mluví, je velkým tajemstvím. Některé hrdiny jsme si vzali z pohádek našich babiček, další z jiných příběhotvorných médií - filmů, knih, reklam. Tato média (!) nicméně bezděky převyprávějí staletí a možná tisíciletí staré archetypy hrdiny a předávají je dál, zmodernizované a přizpůsobené.

Tyto sny nás ženou, animují kupředu. Je to ta iracionální složka naší duše, o níž píše ke konci Etiky Nichomachovy Aristoteles: "V duši jedna složka jest nerozumná, druhá rozumná...zdá se totiž, že tato (nerozumná) složka a tato mohutnost jest činná zvláště ve spánku..." O něčem podobném pojednává i Maynard Keynes: "Velký podíl našeho konání závisí na jakémsi spontánním optimismu spíše než na jakýchsi matematicky vážených propočtech. S nejvyšší pravděpodobností naše rozhodnutí k činu ...můžeme přisoudit skutečně jen působení animal spirits - spontánnímu nutkání k činu spíše než k nečinu." Je to snad něco podobného, co chtěl říci Pascal, když napsal, že "srdce má své důvody, kterým rozum nerozumí".

Problém spočívá v tom, že tento sen, tu animující, zvířecí složku v nás musíme něčím živit. Na našich snech, na našich touhách, nebo chcete-li poptávce, toho totiž moc daného nebo přirozeného není.

Musí nám být řečeno, co máme chtít, po čem máme toužit, co máme poptávat, jak říká Žižek. Musíme vidět obrázek Karibiku nebo o něm slyšet příběh, než po něm začněme bezbřeze toužit. Podle těchto snových obrazů, příběhů a hrdinů se pak chováme, po nich toužíme, určují nám vektor života. Kdysi se točily filmy tak, aby byly "jako ze života", dnes se snažíme žít své životy tak, aby to bylo "jako z filmu". Sen prostě nikdy nespí.

Psáno pro HN