Narodil jsem se v roce 1978. Husákovo dítě. Sídlištní teplákový exemplář, ničím se nelišící od všech stejně vypadajících dětí ve stejných botách a teplákovkách s pruhem, maximálně dvěma. Chodil jsem do školy, byl jiskřička, pionýr, poslouchal doma, co nesmím říkat ve škole, oslovoval jsem paní učitelku soudružko, cítil zvláštní pocit rozechvění, když přišel balík či dopis od tety z USA (utekla tam v šedesátým osmým), nechápal, proč se babička do telefonu tety ptá, zda je nedostatek toaleťáku celosvětovým problémem, nebo jen výdobytkem socialismu. Nechápal jsem, o jakém divném cvaknutí ve sluchátku dospělí při hovorech s tetou mluví.

Nechápal jsem, proč „ty kurvy zase otevřely dopis“. Nechápal jsem, proč teta už dvacet let nemůže přijet na návštěvu domů a my nemůžeme za ní. A asi jsem o tom, pravda, ani moc nepřemýšlel. Byl jsem kluk, dítě, šťastný z podstaty své existence, spokojený v dobré rodině, se spoustou kamarádu. Je fakt, že na škole v přírodě jsme si s kamarádem Marianem řekli, že jsou komunisti svině a nikdy to nikomu neřekneme. Nějak hluboce podložený jsme tenhle názor neměli, ale vůně tajemství a kouzlo odporu bylo silné. Taky jsme spolu chtěli utéct do Ameriky. Kvůli autům, žvýkačkám, fakt dobrejm hračkám a časopisu Playboy. Pak jsme se pohádali a Marian se rozhodl pro Japonsko…

Nakonec jsme tu oba zůstali, protože přišel Listopad. Babička brečela, když po dvaceti letech viděla zestárlého Dubčeka. Starší sourozenci nosili trikolóry, tak já taky. I na pyžamku. Něco se dělo, něco sakra zajímavýho a cítili jsme to i my, děti. Byli jsme dost necitliví ke všem kamarádům, jejichž rodiče byli fízlové a komouši. Tímto se jim za to omlouvám. Tehdy jsem ještě neměl úplně jasno v tom, že jen "d....", či totalitně uvažující ubožák soudí děti podle jejich rodičů (a naopak). Lidi byli najednou veselejší. Rodiče už nikdo nelimitoval v kariéře členstvím v nějaké straně. Teta sem jezdila každý rok. A my za ní – auťáky tam fakt měli o hodně lepší. Přišla puberta, lásky, holky, cestování. Cestování!!! Něco, co generace před námi nepoznala. Stopem na Gibraltar. Na prodloužený víkend do Holandska. Na stipendijní pobyt do Německa. Mohli jsme najednou všechno, bylo to opojný a my už přemýšleli. A s vděčností jsme si uvědomovali, že jsme první generace, která může. A chce. S přirozeným obdivem jsme se dívali na všechny ty o pár let starší, kteří dostali do huby na Národní a dělali pro nás revoluci. Prezidenta jsme si vážili všichni, sakra byl tak jinej, než ti kožení dědci z obrazovek dvou televizních programů našeho dětství… Byli jsme šťastní a nebylo to jenom tím, že jsme mladí. Vysoká škola, skvělá parta, studium a spousta radosti. A svobody. Liberální atmosféra byla všudypřítomná a my jsme nějak nepochybovali o tom, že je to na furt, že takhle už to zůstane, že už si toho všeho i generace po nás budou vážit, že už bude jenom líp…

V roce 2001 jsem začal učit na gymnáziu. Deset dní po mé učitelské premiéře zbořili teroristi Dvojčata. A pomalu se ukazovalo, že třeba nemusí být jenom líp. Učil jsem němčinu a dějepis. Pokoušel jsem se mladým předat nepředatelné – zkušenost… Pokoušel jsem se líčit ten přechod, změnu, pokoušel jsem se jim vysvětlit, že dnešní doba je tou nejšťastnější, kterou tenhle národ kdy prožil. S překvapením a rozladěním jsem zjišťoval, že ne všichni to chápou. A ještě víc mě deptalo, že to ani pochopit nechtějí, že je to nezajímá… A někde tady jsem si začal uvědomovat rizika. Rizika zapomínání, všednosti, síly každodenních starostí, které ubírají na nadhledu.

V té době mě začali strašně štvát všichni zloději a lumpové, kteří svojí nenažraností, okouzlením prachama a mamonem brali lidem radost a iluze. A přesvědčení, že je teď líp. Stěžovali tak i moji práci, kdy jsem přesvědčoval mladé lidi, že jednoduchá řešení neexistují. Že je ta demokracie fakt nejlepší, že všechno ostatní bude bolet, že kouzlo voleb je ničím nepřekonatelné, že můžeme ty lumpy naší svobodnou vůlí poslat do háje, že se můžeme sami angažovat a sednout si tam místo nich. Že jedinou alternativou k demokracii je autoritativní režim, diktatura, kde bude zase správná a akceptovatelná jediná idea, jediný pohled na svět. Že i přes zklamání z volených elit musíme akceptovat, že jsou námi zvolené. Že ignorování demokracie, nezájem, apatie, víra v jednoduchá řešení přinese neštěstí, ze kterého se budou muset zodpovídat generacím dalším…

A všechno výše řečené mě vedlo k tomu, že jsem se začal angažovat. Dělám starostu. Zkouším se chovat jinak a nezklamávat. Nevím, jestli úspěšně, ale zkouším to. Aspoň to zkouším a nepropadám apatii, která nás může zničit. A bohužel cítím, že doba začíná být zlá. Otrávení lidé volí populisty, jednoduchá silová řešení, která můžou být hnědá, rudá, bezbarvá, ale stále stejně nebezpečná. A jimi zvolení začínají krůček po krůčku překračovat limity, hranice, zkouší, co jim projde, kam až mohou zajít… Šponují demokracii na maximum a ona může prasknout.

Jsme na křižovatce a já mám obrovský strach, že to většina lidí necítí… Že si toho všimnou příliš pozdě… Starší generace má ještě (bez vlastní viny) vyvinuty slabší instinkty pro to, co je demokratické a co není. Mladá generace bohužel vidí jen jakési papalášské hrátky, které domněle nemají dopad na jejich životy… A to je strašně nebezpečné! Ty dopady mohou být časem fatální… A je tady ještě generace mých vrstevníků a o pár let starších, která by se měla vzbudit, probrat, začít něco dělat. Nevykašlat se na to, protože logickou úvahou to nikdo jiný neudělá. Nechci působit pateticky či svazácky, ale nějaký typ angažovanosti je nyní téměř nutný. Pokud se smíříme s jakýmkoliv ohýbáním demokracie, necháme žít mladé v čemsi podivném, tak oni si na to zvyknou! Bude to pro ně každodenní norma, stejně jako pro nás bylo oslovování paní učitelky „soudružko“ normou, červený šátek normou, šeptání zakázaných vtipů normou a nedocházelo nám, jak nenormální ta norma vlastně je.

Nebezpečí je právě v tom, že si lidé nakonec zvyknou. A já už si nechci zvykat. Nechci, aby si zvykali moje děti. Protože jediným přirozeným prostředím je prostředí svobodné, uhádané, lopotné, pomalé, plné kritiky, unavujících debat a souboje nejrůznějších názorů a myšlenek. I přes rozežranost a papalášské moresy je to stále to nejlepší. Ono by totiž ze zmíněných negativ v „nové době“ nic nezmizelo… Jen by se o tom zase nesmělo psát… Lidé zůstanou lidmi, zlými zvířaty, která jsou nejméně nebezpečná tehdy, když jsou ve volné přírodě… Tedy ve svobodě.
Nevracejme už se tam, kde nám bylo mizerně…

PS: Tento text jsem zde zveřejnila po dohodě s panem starostou Rakušanem nejen proto, že je mi obsahově velmi blízký. Můžete jej nalézt také na jeho FB profilu.