Vážení čtenáři. I když jsem původně nechtěl psát o krizi pubertálního věku vietnamské mládeže. Nedá mi to, abych alespoň trošilinku nepřilil olej do ohně.

Věc se má tak. Píše se rok 2008 a vietnamské dívky začínají objevovat kouzlo blogování. Starší a vzdělanější si už stihly vybudovat tzv. Karmu, jak je v blogosféře označován respekt a uznání čtenářů vůči pisateli. Zkrátka a dobře síla mediální publicity naprosto ovládla vietnamskou mládež na všech frontách.

Doposud je vše v pořádku. Na objektivním vyjádření vlastních názoru není vskutku nic špatného. Co když ale jedinec dostane příležitost publikovat seriozní článek v internetovém periodiku a jako téma zvolí nevyléčené komplexy z mládí. Začne škatulkovat, ukazovat prstem na své vrstevníky a do hlav čtenářů pod maskou vytříbeného slohu vštěpuje novou terminologii označující jedince stejně postižené, ne-li už zatracené.

Tady je potřeba se pozastavit, protože ze všech pohledů populistický článek vyvolal v celém Česku novou éru identitně-sociálního aktivismu. Jako bylo před mnoha lety v módě u dospívajících řešit, zda-li se přidají k Losnovi, anebo je vnitřně víc přitahuje Mažňák, tak vietnamská mládež teď žije otázkou, zda jsou víc Češi, nebo Vietnamci, případně obojetní. Mám podezření, že každá vietnamská holka, kterou byste bývali v deváté třídě nepožádali ani pod nátlakem o zapůjčení propisky (protože má šikmější oči než váš ideál ženské krásy) a vyrůstající od malička v českých krajích, postupně vyroste v dnes stále neprobádaného lidského jedince.

Na počátku máme -náctileté děcko, puberta se kvapem blíží, jenže na svůj věk má citlivou a zranitelnou dušičku. Vyžaduje lásku a porozumění, kterého se od spolužáků ani od okolí nedostává. Uzavře se do sebe a učení je pro ně jedinou modlou. Náhle se dostane na gymnázium, kde panuje intelektuální rovnoprávnost a všichni jsou na sebe politicky korektní. Děcko si neuvědomuje, že tak to v reálném světě fungovat nemůže a vsugeruje si pocit sounáležitosti k české kultuře. Než je dílo dokonáno, je třeba vyrvat poslední kořínky svého vietnamského původu.

Pak zbývá jen krůček k získání pocitu elitářství, vyvýšeného pohledu nad své krajany-chudáky, které nikdo neučil liberalismu a racionalismu. Navenek brojí proti veškerým zažitým konvencím, proti přísné výchově rodičů a naopak pro multirasové páření. Uvnitř si však jen toužebně přejí, aby tomu tak bylo. V duchu si říkají, jak jsou vrstevníci tupí, když nevstřebali stejné ideály, jediná cesta je ta osvícená, alternativní, kdo mluví česky a necítí se býti alespoň zpolovic Čechem je odsouzen k věčnému životu ve škatulce, kterou ta osoba určí svou terminologií.

Ne, já odmítám, aby někdo zaváděl do širšího podvědomí další „označení“ pro obojetné cizince, byť podle krajanky tím trpí každý česky mluvící Vietnamec. Mě nezbývá než si před spaním položit otázku „jsem víc Čech, nebo Vietnamec?“, abych ráno před zrcadlem věděl, jak liberálně se mám chovat až mě někdo označí za „(doplňte si sami) dítě“.