Obecně platí, že jakákoli grantová podpora v kultuře i ve vědě má smysl pouze tehdy, když veřejné finance putují tam a jenom tam, kam nedosáhne trh. Proto se dotují národní a městská divadla, národní muzea a umělecké galérie, opery, filharmonie, festivaly vážné hudby, jazzu a dalších menšinových žánrů, umělecké filmy, univerzity, základní vědecký výzkum.

Dotovat z veřejných zdrojů popkulturu a tržně úspěšný kulturně-turistický byznys o to větší sumou, oč více vydělá, je nesmysl, na který mohli přijít snad jedině pražští radní, pro něž je kultura totéž co prodej rohlíků. Už F.X. Šalda říkal, že chyby mistrů poznají se nejlépe na jejich žácích: čím pilnější packal mistra napodobuje, tím víc bot, škod a ostud mistrově doktríně nadělá. A tak i náš prezident zhruba před rokem přišel s myšlenkou přesunu dotace na diváka („Tady se podařilo vytvořit dojem, že nenávštěvník dotuje umělce. Trvám na tom, že to není pravda. Nenávštěvník dotuje návštěvníka…“) i s myšlenkou plošné dotace, kdy se mají stejným rovným dílem subvencovat všichni podle míry úspěšnosti na trhu („Buď stát nebo město řekne, že subvencuje neúspěšné, čili ty, kteří si na sebe nevydělají. Anebo se subvencují či nesubvencují všichni, již se v tomto oboru pokoušejí něco dělat.

Zdá se, že stát volí první model a Petr Kratochvíl by chtěl model druhý…“, LN 1. září 2007). Toto stroze ekonomické myšlení nemá daleko k ekonomickému fachidiotismu: mechanicky přenáší neomarxistické zásady o prvotnosti základny a zbytnosti nastavby do sfér, jimž vůbec nerozumí. Vychází například z fatální neznalosti podmínek, za nichž fungují kdekoli v kulturním světě i veleúspěšné podniky a projekty (tržní neúspěšnost se například v divadle nebo vážné hudbě ani zdaleka nekryje s uměleckou, ba ani diváckou úspěšností: takové Dejvické divadlo může mít rok dopředu beznadějně vyprodáno, a přece nebude nikdy finančně soběstačné; stejně tak Činoherní klub, Studio Y, Divadlo v Dlouhé aj.). Umělecky náročné divadelní, výtvarné či hudební instituce a projekty (velká činohra i opera, umělecké galérie a filmy, prakticky veškerá vážná hudba, ale z valné části i Klausem milovaný jazz) by bez více než 50% dotací z veřejných zdrojů prostě zanikly, nebyly by z definice možné, zbyla by jen popkultura). Tomuto latentnímu fachidiotismu nasadili na pražském magistrátu korunu zavedením nové, mnohamilionové plošné dotace takříkajíc „na diváka“.

ORIGINÁLNÍ ČESKÝ TRAKAŘ
Podle logiky magistrátních „kulturtrégrů“ ten, kdo prodá více vstupenek (má větší zisk) má automaticky i větší nárok na veřejnou podporu. Teoreticky vzato T-Mobil Aréna, Kleopatra-muzikál či Karlínské divadlo by měly mít deset až dvacetkrát větší nárok na veřejnou podporu než maličké Dejvické divadlo, Alfréd ve dvoře, Farma v jeskyni nebo Buchty a loutky. Scény a soubory, jež mají pro pražskou kulturu nepoměrně větší význam než velké muzikálové arény typu Divadla Broadway, loutkářské atrakce kolem Karlovy ulice, pouze zahraničními turisty navštěvované Muchovo muzeum nebo černá divadla, jež opět živí jen a jen zahraniční turistická klientela. Všude ve světě turismus přispívá do veřejného rozpočtu, jen u nás v Kocourkově veřejný rozpočet dotuje zahraničního turistu!

Tím, kdo tento nesmysl v podobě tzv. „prvního grantového pilíře“ (plošná dotace na vstupenku = 25% z celkové sumy na granty) vymyslel, kdo si ho nechal na radnici po řadě účelových workšopů patentovat a dodnes jej vehementně obhajuje, je pražský radní pro kulturu Milan Richter. Tento originální český trakař je skutečně jeho vynález, právem si ho hýčká a je na něj pyšný. Politicky to byl dobrý tah. Radní tím šikovně předešel každoročním stížnostem komerčních subjektů, které by v ostatních kategoriích, posuzujících uměleckou hodnotu projektu, většinou neměly šanci. První „pilíř“ je jen obejitím pilířů „uměleckých“. Potíž je v tom, že radní při obhajobě svého grantového trakaře s jedním kolečkem navíc používá jako fíkového listu dvanáctičlennou grantovou komisi, složenou z odborníků, jež prý tuhle zvrácenou koncepci spoluvytvářela a schválila. Letošní rozdělení grantů, jež budí často oprávněné pochybnosti, je prý výhradně její dílo a její zodpovědnost. Podívejme se tedy na fakta, viděná nikoli jen subjektivním pohledem jedné dvanáctiny komise, nýbrž opřená o stanoviska celé komise, jak je obsahují veřejně dostupné zápisy z jednání.

JAK NAVÝŠIT RADNÍ NULU
Jednání dvanáctičlenné odborné komise (třináctým je předseda – jediný politik z radnice, který hlasuje jen v nerozhodných případech) začalo již loni před Vánoci. A začne hned šokem. Ukáže se, že v celkové finanční částce, určené k rozdělení mezi 700 žadatelů, chybí 8 milionů. A že – pokud má komise v tomto grantovém kole posuzovat pouze nově přihlášené projekty - jde dokonce o mínus 68 milionů! Radní totiž do celkové částky 200 milionů „zapomněli“ započítat probíhající čtyřleté granty, nasmlouvané v minulých letech (Činoherní klub, Akropolis aj.). Tím pádem ovšem pro nejdůležitější kategorii - tzv. čtvrtý pilíř víceletých grantů (30% z celkového rozpočtu) - nezbyla k rozdělení ani koruna. Jinými slovy: radní vyhlásili grantové kolo pro rok 2008, zájemci se v dobré víře hlásili do všech čtyř kategorií, a přitom nevěděli, že jednu z nich, do nichž se hlásili ti nejlepší a nejambicióznější, mají dopředu uzavřenou, neboť tam je k rozdělení 0. Slovy: nula.

Politickou vůlí radnice bylo „nezatěžovat“ budoucí rozpočet nadále žádnými víceletými granty. Proč je tedy vyhlašovala? Nedivil bych se pak desítkám oprávněných žalob. Proto jsme se rozhodli nezapočítávat do celkové sumy dříve nasmlouvaných 68 milionů (tato komise je nemá co posuzovat, jde to mimo její kompetenci), doplnit jimi chybějící čtvrtou kategorii a docílit tak, aby pro Prahu podstatné nejen divadelní (Divadlo Archa), ale i výtvarné projekty (smíchovská MeetFactory, Kulturní Jižní město) na víceleté granty dosáhly. Náš návrh je radním Richterem a jeho kolegy smeten ze stolu s tím, že jsme svévolně převýšili rozpočet o 68 milionů. Snížili jsme tedy dále celkovou sumu a sáhli k nouzovému řešení - nerespektovat procentuální rozdělení jednotlivých kategorií a odčerpat chybějící peníze „uvnitř“ z těch kategorií, kde bylo méně kvalitních projektů, ve prospěch tzv. první ligy víceletých grantů. Měli jsme k tomu dokonce oprávnění – v oficiálním usnesení Rady HMP z 6. 11. 2007 stálo totiž černé na bílém, že : „částka na čtyřleté granty pro r. 2008 vychází z již schválených grantů v minulém období a představuje 68 milionů korun. Z tohoto důvodu může dojít v r.2008 po schválení celkové výše příspěvku na kulturu k úpravě procentuálních poměrů mezi jednotlivými skupinami.“

I tento náš návrh je však odmítnut – kategorie vznikly politickým rozhodnutím a jsou neměnné (zejména svatý „první pilíř“ Richterova trakaře – plošná dotace 50 milionů na vstupenky - je nedotknutelný). Komise přesto žádá o „celkové snížení částky přidělené ve skupině č. 1 a doplnění ostatních grantových skupin o tuto částku. V této grantové skupině je dle komise přidělení dotace neprůhledné a neúčelné z odborného i ekonomického hlediska. Členové komise proto grantovou skupinu č. 1 zásadně odmítají, jsou proti mechanickému přidělování grantové podpory a navrhují, aby v příštím grantovém řízení byla tato skupina zrušena. Žádají, aby v příštím grantovém roce byly vyhlášeny pouze ´hodnotící´ grantové skupiny“ (tj. skupiny jednorázových projektů, skupiny mladých umělců do 35 let a víceleté granty). Podotýkám, že citován je Zápis ze dne 31. 1. 2008, schválený a autorizovaný všemi 12 členy komise. Mantra pana Richtera, že grantová komise souhlasila s existencí nejnesmyslnější části jeho trakaře, tj. plošnou dotací na vstupenku, je tedy výmyslem a prosím tímto radního, aby už tuto lež neopakoval.

Kalvárie však pokračuje dál: je nám řečeno, že vyřazením několika nejkřiklavějších turistických atrakcí z 1. skupiny (Černé divadlo v Rytířské, Muchovo muzeum aj.) si nepomůžeme, neboť celková částka 50% milionů musí být mezi komerční subjekty rozdělena – o to víc jen dostanou ti zbývající. Nezbývá, než sáhnout do skupiny „pro mladé“ (pilíř č. 3), snížit podporu čistě studentských aktivit v rámci jednotlivých škol, naplnit tak aspoň zčásti nejdůležitější 4.skupinu víceletých grantů – a přesvědčit radní, že tím „mladé“ nešidíme, neboť právě v téhle 4. skupině (Alfréd ve dvoře, Meet Factory, Buchty a loutky, Ponec) pracují převážně mladí lidé. Vše „na klíč“ odevzdáváme 13. února. Následný nesmyslný ping-pong mezi komisí a radními, a tím i další měsíční zdržení už jde na úkor radních. Drastická snížení řady kvalitních nekomerčních projektů, k nimž jsme nuceni jen proto, že musí zůstat nedotčena komerční sféra pražské kultury, rovněž nejdou na vrub komise. Po téhle kalvárii se ale vůbec nedivím 6 významným pražským divadlům, jež budou za rok v situaci žadatelů o víceleté granty, že chovají k takto připravené transformaci hlubokou nedůvěru. Radní jim zatím slibuje na příští roky až 100% dotaci (to zase hodlá dopředu zavázat ruce pro svobodné rozhodování odborné komise?).

PŘIDĚLEJME TRAKAŘI TŘI DALŠÍ KOLEČKA!
Má-li opravdu příští rok zůstat veškeré rozhodování v rukou odborné komise (jak svorně tvrdí pražští radní) – a má-li zároveň zůstat dost prostředků pro neziskovou kulturní sféru, pak vidím jako holou nutnost dvě systémové změny. 1) Umožnit komisi dle kvality došlých projektů a po náležitém zdůvodnění měnit v určitém předem daném rozmezí – třeba 10 – 20% - procentuální rozdělení jednotlivých kategorií, nikoli tedy po ní žádat jen mechanické naplnění kvantity bez ohledu na kvalitu. 2) Zrušit nárokové plošné dotace na vstupenku komerčním subjektům. Uznat konečně, že je to pitomost. Další roky se totiž mohou přihlásit – kromě desítek dalších černých divadel a tabarinů – třeba i muzea tortury, muzea voskových figurín apod. Jelikož uznání pitomosti vlastních nápadů (vím o tom své) je krajně obtížná, ne-li nemožná věc, a jelikož dobře znám tvrdošíjnost radních a jelikož také vím, že politika je umění možného, navrhuji pro začátek jedno nouzové kompromisní řešení.

Budou-li radní i nadále trvat na bezpodmínečné existenci plošného dotačního trakaře, přidělejme mu tři další kolečka, aby byl aspoň trochu pojízdný. A pokusme se povinně podmínit úspěch v 1. grantové skupině tím, že žadatel sebeméně zaboduje v některé z dalších grantových skupin, kde se už prioritně posuzuje umělecká hodnota. Kvalita, a ne kvantita. Tím by se turistický byznys jaksi automaticky sám vyřadil ze hry. S těmito dvěma návrhy půjdu do jarních jednání o budoucí podobě grantového systému – a čtenáře budu o jejich (ne)úspěchu včas informovat…

Psáno původně pro Literární noviny, podstatně doplněno a rozšířeno