Ichtyolová mast

06. 04. 2012 | 11:11
Přečteno 6033 krát
Bolela ho hlava, posmrkával, ani nečekal na sirénu v práci, vždy mu odhouká a připomene, padla. Sedl si za volant Škody 120L, slonová kost, rádio s kazeťákem, střešní okno, a už žene tu svou krásku domů, kodrcá letenskou plání, pneumatiky hlučí na žulových kostkách a žhavá koule slunce se roztéká do nepříčetně rudé lávy. Takové to bylo slunce a aby se vůbec mohl dívat na cestu, sahal pro brýle, když ztratil kontrolu nad vozem, jakási magnetická síla vcucla kastli do rozfoukaných mraků, zvedla auto lehce, chvíli byla kolem bílá pára, potom už levitoval rezavou nebeskou plání, chytil se světelného toku, vypnul motor, nějaká droga ho nutila zachovat klid, sáhl do zásuvky pro hašlerku, trochu sklopil sedadlo, seřídil opěrku na hlavu, ani se neotáčel a nedivil a za to, že se upřeně koukal, možná do atomového jádra, rýma ho opouštěla, zeptal se sám sebe, když si mě vybrali, jestlipak u nich rostou houby, jestli někdo zastaví tuhle káru a někdo tam čeká. Čekal. Policista opřený o bok auta tloukl zebrovým ukazovátkem do kapoty a křičel:

„Mazej z Prašnýho mostu, kurva, co to tady děláš, Laudo, chrápeš snad? Už ať jedeš, startuj tu svou hajtru!“

Otočil klíčkem. Hajtra bublala, mručela poctivě, Mlíkař mával dřevěným pendrekem, ukazoval, tak jeď, klaksony náklaďáků troubily, motory funěly horkem a Michal si řekl, kanón policajt, stát na týhle křižovatce a dirigovat plechovky je na bednu. Extempore ho trochu zmátlo, nebyl to jen fízl, trochu nechápal, co se stalo, jel skrz Střešovice, nechal za sebou most bez vody, udiveného strážníka, jel kolem baráku, bydlela tam před deseti lety holka na vdávání, dvě televize a jedno auto, proletěla mu myslí, jenom se tam lehce šmrncla, protože, pak už myslel jen na slunce, znovu viděl tu rozžhavenou věc, ale až nahoře, na Petřinách, těšil se, jak na ni pustí svou rýmu, měl za to, že ji opravdu k sobě pozval, najednou v něm byla, vlezla mu do kostí, prolézala všemi kanálky, znovu se vznášel, znovu ten oblak, dálnice modrá jak šmolka, a jak si tak medil, opakovaně si vzal hašlerku, cucal, to už byl určitě ve stratosféře, když zaťukala na okénko ženská v módní kombinéze, samý zip a háček, prošívání a fald, jen něco divného měla v těch svých basedovkách, ale ještě divnější prsa, jedno, druhé, třetí, počítal je v duchu, když česky spustila:

„Dobrý den! Jmenuji se Helena. Organizace mě určila ke styku s vámi. V případě, že se dohodneme, mám pro vás nabídku ke spolupráci,“ zvědavě zvedla oko, stála vzpřímeně, navzdory že měřila nejmíň sto šedesát pět centimetrů a do auta se nemohla vejít, Michal seděl, podal jí ruku, měla teplé štíhlé packy, vlhké konečky prstů, tak jako jeho syn, zmáčkla ruku po chlapsky, zdalipak líbá jako děti, pomyslel, zuby na zuby, a ona se zrádně usmívala.

„ Zkrátka, potřebujeme vás, sežeňte tyhle kameny,“ řekla, ukázala šperk na řetízku, vykulila ho ze škvírek košile, rozepnula exklusivní overal, s údivem pozoroval dvě řady knoflíčků košile, každá mezi dvěma prsy, vypadala pohněvaně, měl za to, že ho pleskne, ale ona jen upřesnila: „Chceme pět kusů!“, podala na ukázku, vzorek, Michal ho mnul mezi prsty, vrásčitý a mdlý šutr, divně čirý, zelený jako láhev piva. „K této příležitosti, kupte, turistickou mapu Prahy, 63x90 centimetrů. Zatím vše. Ozveme se vám. Nyní, doporučuji, dávat pozor! Vrátíte se zpátky Jelení ulicí, směr Klárov, Chotkova ulice, největší levotočivá zatáčka, leží tam v krabici černá diplomatka. Pro začátek jsou tam nějaké peníze.“

Skončila, otevřela dveře auta, pořád stála, najednou byla mlha, zmizela, také kosmická cesta, jen auto se tiše snášelo na Bělohorskou ulici, ani se nedivil, otočilo se zpět do protisměru, dosedlo mezi stromy, jel opatrně, vyhýbal se dírám a v zatáčce, v té nejhorší, leželo něco jako balík. Zastavil těsně u mozaikové zdi, utíkal k němu. Kupodivu nikdo nejel, v hradním příkopu stál voják zády, na něco upřeně dával pozor.

„Čtyřicepět tisíc, víc jsem nesehnala, Helena.“ Stálo na lístku, když rozbalil krabici a tašku otevřel. No, to se bude dělat, takové prachy, přemýšlel, jaké že mají být kameny, něco mu říkalo, že má povědomí, kde je najde. Měli je v Národním muzeu, pěkně ve vitrínce, bedlivě střežené, jakoby náhodou 15.10.1981 otevřeli výstavu drahých kamenů, a večer, když šel spát, Helena se mu znovu zjevila, řekla, aby se nebál, klidně si je z vitríny vzal, jděte tam uprostřed dne, nikdo vás nezastaví, beze slova se dostanete ven. Na obhlídku šel v úterý, smůla, měli zavřeno, a aby se nenudil, koupil mapu Prahy, byla to fuška, nikde ji neměli, jen ve Slovenské knize, jakékoliv množství, za deset korun, na paragon 041706-34. Lup se konal ve čtvrtek. Noví zaměstnavatelé ho v noci urgovali, ještě si udělal čaj, k obědu srkal jen hovězí polévku, pršelo, omluvil se v práci a valil metrem. Před vchodem do muzea ležela velká louže, obskakoval ji kvůli mělkému brodění, jinak jím prostoupil klid, jako by věděl, že si v bistru koupí chlebíčky, sedne si mezi rozpačité Němky, voňavý z deště, v nejkrásnějším mužském věku, nabalený v bundě, číšník si řekne o deset korun, vstane a dívky se budou divit, proč tak pospíchá. Povinnost je povinnost. Nejdřív se šel podívat na výstavu, speciální pro veřejnost, a pak na mineralogickou sbírku. Zpočátku je nenašel. Prošel všechny vitríny, zelené kameny nikde. Zeptal se u východu, paní ukázala konec sálu, na malou místnost vpravo. Byly tam. Obrovská spousta, nejvíc na světě, rozkašlal se, praštil loktem do skla. Puklo jako porcelánový talíř, který při mytí nádobí nechtěně rozbil, vzal si pět vrchních kousků, ne tak vrásčitých, a poklidně šel ven. Ještě paní u vchodu poděkoval a vyklouzl do deště. Metro jelo okamžitě, zákon spal.

Valounky byly těžké, sotva se vešly do kapsy. Vrátil se zpátky do práce, čekal, co bude dál. Siréna zahoukala konec šichty, dělníci se hrnuli z dílen, protékali vrátnicí, také sešel ze své kanceláře a venku, před východem, čekala. Familiérně ho vzala za loket a koketně se zeptala:

„ Tak co, máte?“

„ Mám!“ odpověděl, moc se mu líbila její vůně, měkkost jejího těla, nadýchané jako buchta, to, že byla umělá, neskutečný kus.

„Nastává druhá fáze. Kupte si alobal, spojíme se s vámi, mějte připravenou mapu Prahy. Podle našich instrukcí v ní označíte poziční schéma. Vše vám sdělíme ve spánku,“ řekla, zdálo se, že lítostivě, popošla, aby zmizela jako pára zimních kanálů.

„Baba!“ konstatoval obdivně, udělal velký nákup, naplánoval výlet k rodičům, také že koupí kožich manželce, možná i sobě. Doma pomyslně pojížděl prstem v mapě, už se nemohl dočkat akce, nutný alobal ležel v šuplíku, v noci mu řekli šest čísel Sportky (5, 18, 20, 27, 32, 34), takhle obyčejná čísla měl vsadit, vryli mu do paměti mapu s kosočtverci v rozích a uprostřed, hned ráno pozice příkazu zakreslil, doporučená čísla vsadil, ještě jeden nutný postup mu zadali, ozářit kameny izotopy, každý z nich pak zabalit do igelitu a obložit polystyrenem, to až do té do doby, než je použije. Nedělalo mu žádné velké potíže kameny ozářit. Jako by roboti věděli, že to udělat může. V neděli večer, když manželka šla na noční službu do nemocnice, skoro pokaždé ji kousek doprovázel, to podle toho, jak děti spaly, někdy s ní šel až na oddělení, a jakmile se ten večer rozloučil, vklouzl nahoru na rentgen, znal to tam, i kde je kobaltová bomba, přistrčil kameny do komory, vzal na sebe olověnou zástěru, a ráno, na to si přivstal, je vyzvedl. V noci ho nechali spát. Byl profesionál. Za prachy všechno. Proč by ne, dobře platí, přesvědčoval se. Ve snu se mu zdálo, že pošlou Helenu, aby ho pořádně ohřála, byl tak sám. Neposlali ani do snu. Na Sportku zapomněl. Ráno, když čekal na ženu, až se převlékne, koupil noviny. Kameny měl pečlivě zabalené a v kufru auta. Na zadní straně novin četl šest neuvěřitelných čísel. 5, 18, 20, 27, 32, 34. Omráčeně počítal výhru. Milion dvě stě tisíc korun československých, mumlal si, jako když vypisoval poštovní složenku na peníze. Bylo pondělí a do čtvrtka, kdy se výhry vyplácejí, to se ještě může mnohé změnit, pochyboval. Nic se nestalo! Michal Bubeník si vzal kufřík, šel pro peníze na poštu. Tam se zeptali, hotovost nebo šek na spořitelnu, řekl hotovost, jako v pohádce vyplatili snědoučké balíčky, dalo se za ně koupit všechno na světě, úplně všecičko, bylo dobře, že tiket podal na Hlavní poště, tam by ho nikdo nehledal, třásl se jako lupič, nic se mu nestalo, nemohli vědět, že vyhrál takový balík, nesl si ho a nikdo ho ani nesebral. Po takové výplatě pracoval podle direktiv, jel jako namazaný šroub. Vzal mapu a přesně, na pozice v mapě, naplánoval, kdy a kde kameny zakopat. Časově si rozvrhl práci na pět dnů, ani nevěděl proč, každý den jeden.

Pátek
Koupil si skládací lopatku, dal za ní padesát tři korun, Helena přikázala, nejméně půl metru do země, pozor, zakopat jen ve vymezeném prostoru. Michal vzal první kus, zabalený do umělé hmoty, a spolu s ruličku alobalu jej hodil na sedadlo spolujezdce. Fičel na Bílou horu. Kdysi tam s ženou bydleli, v domečku u silnice, uhýbal kolem něj, dále kolem kostela, do vymezeného prostoru, a podivný vrtoch mu vnucoval jet až ke kótě 380. Cestou natankoval benzin. Nechtěně se jím polil, chlístnul na sebe pořádný půllitr, pistole hubice nějak selhala, byl z toho celý bílý, pumpař otíral blatník, chlácholivě si ho dobíral, Michal dal vysoké spropitné, divného pocitu se ale nezbavil, byla na něm vidět nervozita, i pumpař si toho všiml, určitě si myslel, něco ukradl, už nemohl vydržet tu jeho zkoušku měření poctivosti, rychle si sedl za volant, vyrazil překotně a málem do někoho vrazil. Auto nechal kousek od kostela, poblíž hospody, chlapíci hlučeli u piva český vesmír, nadávali na všechno, ventilátor plácal do čistého vzduchu kouř a omastek. Milan šel s lopatkou, až k nejvyššímu bodu, normální tyčka, začal hloubit. Než se mu podařilo vydlabat půl metru, kutal jako horník. Když už měl míru, možná víc než půl metru, utrhl kus alobalu, namáčkl ho do jamky, položil na něj kámen, předtím ho štítivě zbavil polystyrénu, rychle přehnul alobal a jamku zaházel. Když začal zarovnávat, uviděl, jak se na něj dívají dva páry udivených očí, několik metrů od jamky leželi milenci, nevěděli o něm, párek vytřeštěný láskou na louce, koukali jako na zjevení, asi se jim to nikdy nestalo, mysleli, až tak, že je šmíroval, byli mladí, chvíli se oboustranně pozorovali, Michal úplně strnule, toporně vzal do ruky lopatku a vyrazil k autu. Za rohem prvního baráku se otočil, srdce bušilo, viděl, jak milenci peláší někam až kamsi, na druhou stranu svého nebe, drží se za ruce. Oddechl si, vyčerpaně odjel domů. Nemohl spát. Ještě dlouho do noci se přesvědčoval, zítra bude lépe.

Sobota
Hned ráno si na ženu vymyslel pohádku, Rudolf něco potřebuje, bydlel v Kobylisích, stejně by se musel za ním stavit, přesvědčoval ji, dlouho jsem se s ním neviděl, a když předmětný kámen zakopal, kámoš byl opravdu doma, moc hezky se k němu choval, uvařil kávu v překapávači, do konévky dal spoustu kondenzovaného mléka, věděl, že Michal má bílé moc rád, říkal, budu se stěhovat, jsem moc šťastný, budu se ženit, budou děti, a jak se tak rozplýval, Michal přivolal oči kluka, nechtěně mu ukázal, jak nese do auta rýč, kluk držel míč, úplně znehybněl, Michal měl pocit, že kluk něco ví, chtěl ho praštit, vltavín zakopal v jakési zahrádkářské kolonii, skoro se lekl své agrese, znal to z domova, kluci vidí za vším zloděje a diverzanta, mají to z televize, mávl rukou, usmál se, šel k autu, jel k Rudovi, posadil se u něj, pil kávu, kouřil drahé cigarety a přesvědčoval se, nedělám nic zlého, zakopávám blbý kámen, ještě ke všemu za peníze, ale Ruda viděl jeho zmatek, stále se ptal, co mu je, Michal odpovídal, nic, a vůbec se nepřesvědčil.

Neděle
Jeden by nevěřil, jak je těžké se ztratit z domova, pokaždé někam jinam, potřeboval jet do Kyjí, někam až do zahrad, nebo na jahodovou plantáž, doma začal plácat, Ruda ještě něco potřebuje, žena se podezíravě dívala, ale štěstí, které je postihlo, otupilo její obezřetnost, byly to náhlé peníze, řekla, přijď brzo, bude dobrý oběd a dala mu pusu, Michal šel k autu, nohy ztěžklé olovem strachu, teď to půjde lehce, přesvědčoval se, nikdo tam nebydlí, ale, když přijel blíž, stály tam nové velké činžáky, lidé se vystavovali v oknech, z trouby voněla okny pečená masa, zelí a různé guláše, také řízek, Michal tu dávno nebyl a najednou tahle civilizace, skoro se z toho pomátl, nevěděl co a jak, obrátil auto, jel dolů, do Hloubětína, vystoupil z něj, šel strnule k otevřené hospodě, dal si velký rum, cítil, jak mu leze do nohou, uvolňuje makovici, šel zpátky, věděl, že to musí vykonat, panák byl pořádná rána na žaludek, slunce znovu zářilo, rýmu měl v očích, zdálo se, že sedí nad kořenem nosu, až v kostech, a když nasedl do auta, vypozoroval, za chvíli dostane migrénu, dostával ji i po jednom pivu, takový červený flíček na lícní kosti, dojel k barákům, začal kopat, kousek za domem, úplně sebevražedně, udusal hlínu, sklopil lopatku, hodil ji do kufru a při couvání praštil nárazníkem do složených betonových desek, maličko napraskl kryt zadní svítilny, blatník se také prohnul, spěchal domů, žena strouhala okurky a ve dveřích šťastně řekla:
„To jsem ráda, že jdeš, broučku, vezmi si s klukem mluvnici a počty! Pak se najíte!“

„Jó, vemu,“ přisvědčil, syn se potil, matice moc nerozuměl, ale když viděl, jak se táta tváří, snažil se, měl pocit, když nebude umět, trest ho nemine.

Pondělí
Dneska pojedu jako namazaná dráha, sliboval si, v práci se zapsal do knihy odchodů, vymyslel koupi důležitého přístroje, v podniku měl cenu nepostradatelné osoby, stejně jako ten přístroj, byl víc než způsobilý, spíš zkušený, nikdo ho v kejklích nedostihl, jen peníze se vyplácely v rámci mzdových předpisů, ani o flok víc, a na světě bylo tolik hezkých věcí, tak proto si ho našli, přemítal, proto mu Ufíci dali vydělat, věděli, je švorc, a teď, když tak vehementně pro ně pracoval, už za ním neposílali ani tu jejich kůži, Helenu v bazénu, představoval si ji nahatou, úkony pro ně a pro dnešek si představoval jako brnkačku, už ji k tomu nepotřeboval, rychle se učil, kousek od stanice Metra, úplně za největšího provozu, metr od jednoho lipového stromu na Kačerově, kutal a umlel, nikdo nic nepostřehl, lidé pracovali, žádný vyčítavý či jiný pohled, bylo mu až samotnému hanba, ale, jaképak výčitky, vykonal a dal se na cestu do práce a pak znovu domů, večeři spořádal, ještě trochu vína, předtím se zastavil v luxusním krámě, vermut pro dámské jazyky, i on si trošku líznul, doslova pohoda to byla, jen se mu na rameni udělal vřed, ještě nezralý, ale vřed, v lékárničce měl ichtyolovou mast, znal ji, jako klukovi se mu udělaly nežidy po celém těle, matka je potírala touhle mastí, četla o původu, je to kosmický asfalt, řekla a zavřela knihu, přišel na něj, když se ve spěchu svlékal, to aby byl rychlejší než žena, a když se přitiskla, zasyčel, řekla:

„Co to máš na rameni?“

„Nic,“ odpověděl a hladil ji, prodlužoval pád do vystlané nažhavené pece, znal ji, potřebovala čas, chtěla rozbít horizont světa, a on se na chvíli přitloukl na nekonečný a syrový ráj, připadal si male a bezbranně, čekal, až řekne, buď, aby pak přišel kritický bod, ten šílený zvoník, byl rád, že nezklamal, že je vše v pořádku, bylo mu dobře, skoro jako když čůrá ve stínu velkého stromu, je horké léto a fouká větřík. Jen žena, když už byl v polospánku, řekla:

„Počkej, já se osprchuji a něco ti na to dám,“ pak ho polepila polštářkem, na který napatlala divný zápach dehtu a shnilé ryby, ale to už spal, ráno bylo nevlídné, bodejť, už měla být pomalu zima.

Úterý
„Ná lam lá, brum bity brum, víš, že se mi zdál v noci sen?“ pozpěvoval si a oznamoval manželce, když se ráno holil, dojemně křivil ústa, začala poslouchat.

„Neříkej, že mu má vrátit rybářský lístek?“ Smála se vtipu, celá se otřásala, měla moc dobrou zdravou barvu, prsy se jí v té noční košili komíhaly ze strany na stranu, tak se smála. „Prosím tě, řekni mi to ještě jednou, já si to napíšu! Musím to říct holkám v práci. V kolik přijedeš?“

„ Asi tak v sedm. Mám něco! Čau,“ upřesnil.

„Dobrý, dobrý, tak už běž! A napiš, holku vyzvednu po obědě!“ slíbila. Michal se o dceru postaral, dal jí pusu, zamával pak z auta, stála za oknem třídy, kývala ručkou, v očích prosila, neopouštěj mě, zajel až do centra, zaparkoval na místě, kde se mohla vykopat další jamka, bylo to parkoviště před Anežským klášterem, dnes naposled, zpíval si se šansoniérkou, dnes naposled, milý dobrý lepiči, zas na jinou štaci, to amplion prodejny gramodesek lákal na tohle elpíčko, nejdřív tu pěknější a pak, Dnes naposled, hrál i na cestu do práce, hrál tu samou, když se z ní vracel, šichta tomu říkal, načuření dělníci valili domů, úředník Michal také, nikdo ho nemohl zastavit, koupil si Večerní Prahu, jel pomalou tramvají přes most, pak pěšky, zrovna vál alpský vítr, sušil a bouřil horké hlavy, potlačil i jeho zápal vykopat hrob pro poslední kámen, entuziasmus pohasl, sedl si do auta, a pochybnosti o jeho činu definitivně rozhodl vliv pasátu, už kámen nezakopu, vzepřel se, neodvratně a zpupně zařadil jedničku, přidal plyn a pustil rádio na cestu své intuice. Ještě než skončil hlasatel se zprávami, kdo, jak a koho zavraždil, naše stanovisko k tomu, výhry v tenisu i výrazné vítězství fotbalistů ohlásil, přerušila jeho povídání, Helena:

„Organizace urguje zakopání posledního Vltavínu! Odpovězte!“ Nevěděl sice kam, ale mluvil, vyslovil nezadržitelné, ultimátum:

„Zásadně chci vědět, co je to za šaškárnu? Jaký to má význam? Je to bezpečné pro moje město? Kam směřuje tato služba? Žádám, abyste se mnou spojila osobně! Abyste přišla, nebo, ještě lépe, chci s vámi hovořit tam nahoře, jako tehdy!“

„Ne, nejde to! Jste imunní! Máte na sobě ochranu. Žádáme vás, abyste provedl potřebné!“ chraptěl amplion, ale ostatní slova se ztrácela v až bolestivém řevu saxofonu Felixe Slováčka, jeho rozdýchaných chlapců, kteří mrvili indiánskou ukolébavku. Michal si uvědomil, že počká, protože, ten kdo počká, ten se dočká, starý dobrý ověřený instinkt, skoro vždy progresivní, nalomí každého, natož totalitní zrůdu silovika, ta jejich mašina má jistě na všechno program, je sterilní a násilná, tam to teprve bude skřípat. Ráno, když šel s malou Anetou do školky, chvěla se skla v celém činžáku. Strašili ho. Už věděl, nedá se nic dělat, není cesty zpátky, musí se dozvědět, co zamýšlejí, je to nutné. Zabýval se myšlenkou vykopat kameny a hodit je do Vltavy. Znovu se ozvala Helena, urgovala pomocí rádia i kazeťáku. Přijít odmítla.

„Jste imunní!“ řekla.

Nerozuměl tomu, ale po několika dnech došel k rozhodnutí, kameny vykopu. Šly lehce, daleko lehčeji, než když je zakopal. Výčitky svědomí, ne a ne se dostavit. Byla neděle, krásně se sbližoval s manželkou, znovu přišlo pondělní ráno, znovu jí říkal nějaký vtip, ona mu omyla lihem zahojený vřed, řekla:

„Fuj, ten byl. Mám to ještě namazat ichtyolovou mastí?“

„Ne, už ne, není třeba, zkusím to bez ní,“ odpoví.

„No, kdybys chtěl, tak já to ještě máznu. Aspoň se na tebe nenalepí žádná ženská. Dost dobře to smrdí,“ smála se vševědoucně.

Chvíli se s ní škádlil, posnídali, děti dostaly pusu, potom už vedl malou, jako každé ráno, do školky, znovu drnčela skla u činžáku, vyšlapoval si s dcerou, držel ji za ruku, sousedky se vlnily také s dětmi, dívaly se na něj, i on si je prohlížel, vzájemně se vážili, potom ženy našlapovaly po jiných schodech, Michal pokračoval druhým schodištěm, dal dceři pusu, přičísl jí vlasy, mával, byla podobná jeho matce, s takovou blonďatou hlavou, sešel po schodech před branku, na ranní ulici nebylo živáčka, autobus zrovna odjel, šel kolem prodejny potravin, auto měl zaparkované nahoře před barákem, najednou se začala chvět zem, praskla obrovská tabule skla, dlouhý střep, jako šíp vrazil do Michalova těla, ječel strachem, uvědomil si svou zásadní chybu, neměl být tak vstřícný a hamižný, neměl si umýt ichtyol, byl však rád, že nechali dceru žít, budou žít i lidi ve městě, děkoval Bohu, ječel, nebyl ještě mrtev, byl normální, umíral pomalu a žhavá koule pomsty do něj pražila, asfalt pod jeho nohama vřel, neměl čas už na nic myslet, vůbec na nic a také nic z něho nezůstalo, jen to město a ulice betonové džungle, kde u popelnic leželi líní lvi a otvírali němé tlamy na okna lidských doupat.

Milan Bukovecký

7.10.1981

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy