/Absenci smyslu cítí ten, kdo nějaký hledá/

Na Loretě se ozvala zvonkohra. Zvony přiletěly z Říma, skončila zima. Zvuk až uhranul, vyschlo mi v hrdle, první pomoc, vytanulo mi na mysli, to bude sklenice vody, v klidu v lékárně, Salve. Pocit úlevy ze záchrany sebou nesl vjem příjemného a omamného zážitku. Vůně lékárny je z jiného světa, je přestupní stanici ke trůnu bohů. Omračující vůně a příjemno. Karafa s vodou, vkročil jsem do prvního domu, pro vodu křísící poutníky. Nastala zvláštní situace, nebyl jsem v lékárně, i když podoba domu určení pro záchranu připomínala. Otáčel jsem oči po sklenici vody pro zmátoření smyslů a očistu ledvin.

U nás je všechno zvláštní, ocitl jsem se svým přáním v jiném čase, v jiné dimenzi a v jiném světle. Dům nezaplňovaly lékárenské vážky ani řady šuplíků s latinskými názvy od podlahy ke stropu po celém obvodu všech místností i schodišť. Neslyšel jsem cinkavý chod lesklé pokladny na kliku National. Neviděl jsem nic, co jsem očekával.

V myšlence na sklenici vody rozvinul se v prostoru virtuální přehled knih, děl literárních i divadelních. Něco zvláštního, zvláštní autor, zvláštní náměty se zvláštními lidmi. Múza Thaleia prozpěvuje snivě a rozmlouvá s renesančními Mistry, jejichž fresky a obrazy zaplnily jsoucno. Ve výběru dramatických děl zračila se možnost do nich zanořit a vyzkoušet si kteroukoliv postavu, vše na dosah, stačilo jen pomyslet. Pohádka na přání, Zlatá rybka nebo snad ještě něco mnohem zvláštnějšího. Voda už mne netrápila, virtuálno bylo živější a uvízl jsem v něm. Zvláštní vjemy, zvláštní autor, usuzoval jsem ze všeho, co mi z autora utkvělo v představách. Pozoruhodný autor se soupisem a prohlídkou rejstříku děl, z jedné postavy na světlo vystupuje, prohlížím děj, jakýsi svetr a člověk na koloběžce. Zvláštní, ano už mi to sedí, Havel. Zpěv Múzy s tímto jménem připomíná absurdní dramata, zvláštní. I jako autor byl Havel zvláštní. Není se tedy co divit tomu, že s jeho jménem a potažmo i odkazem jeho díla a života se dějí zvláštní věci. Od zvláštních lidí. Ze zvláštních důvodů a pro zvláštní účely.

Virtuální knihovna je zrovna takový projekt, v prostoru domu, není to lékárna, je to nová forma knihovny, virtuální knihovna Václava Havla, s projekcí do mozku již ve vstupním foyer. Jsem autorem, performerem, aktérem, nápovědou a divadelním kritikem. Mohu se ve virtuálnu pohybovat jak libo, ve virtuální knihovně bez zábradlí. Pouštím proud, který se už netrpělivě tlačí do mých myšlenek, ztratil jsem pojem o čase a sleduji vše, co se mi zničehonic přihodilo. Dům je projektor a v hlavě mé rozvíjí se plátno, obdoba Laterny magiky, co může být toto, také Laterna, ale logika. Laterna logika.

Srocení dějů i postav, těžko se zachycuje tok, barevný film je koláží zahalenou v cigaretovém dýmu. Dramatický kuřák, dým a kouř nemám rád a hned v prvních krocích se ocitám v Moci bezmocných. Alibistická legitimace jakési ideologie vykukuje v zelinářství společně s nezbytným heslem k růstu zeleniny tištěným každý den ve stranickém tisku. Přecházím globální útok a domněnku, že kódy ke změně jsou již dávno tady a mezi námi. Ani bych se nedivil, zvláštní lidé, zvláštní postupy, zvláštní zacházení, zvláštní jízda.

Virtuální paradoxy, jak to může být se znalostí moci, když jsme stále bezmocní. Snad proto se nám dostalo Vyrozumění. Přišlo to v Ptydepe, podivné, nesrozumitelné, nepřeložitelné. Louskám ptydepe, rozumět se tomu dát, ale Chorukor je stejně přijatelnější, zvlášť pro citlivé sekretářské duše. Virtuálno zvládá spojit i vlastní pocit, vyvolá vlastní představy, pojí se mi a ovívá mne „tiež úsmev sekretárok“, které již odešly nespokojené s Ptydepe. Nebyl to dobrý jazyk, problém je jen to, že ještě nevyhynul. Nabývám virtuální uspokojení právě když začíná Asanace. Ozdravění nebo též zbourání starého a uvolnění místa pro nové. Je třeba vidět konkrétní cíle, například Pokrok. Všichni jsou pro Pokrok, ale pro Pokrok s lidskou tváří, až mi z toho virutálna brní hlava. Virtuálno nenechává nic náhodě, Asanace se chystá nejen na celé městečko, leckde se chystají asanovat i funkční domy. Ale jde tu o ozdravění, o zdraví lidu a to má v Pokroku vždy přednost.

Zdraví si lid upevní i v Horském hotelu. Ale jistě, horský vzduch je zázračný, je však potřeba se soustředit na duševní hygienu a nedopustit rozpad identity a ztrátu komunikace. Nejen virtuálně, získávám pocit, že lidé se mění v loutky.

Stále je to zvláštní, zvláštní hry, zvláštní lidé, zvláštní je to všechno, téměř mi dochází, že nastává Ztížená možnost soustředění. Nesnadné k zachycení, virtuálno mi blokuje paměť, požaduje naprosté a skutečné soustředění. Těžké rozhodnutí, dilema nitra, přešlapuji na místě a pokračuji virtuálnem k dalšímu bodu. Počítače s parametry, vstup i výstup, vklad i výplata. Naprosto ztížená možnost soustředění se uvolňuje, spojené virtuálno knihovny s vlastním zážitkem v hlavě. Počítače, ženy, chvalozpěv - jaké že je dilema, nakonec žádné, život to vždy vyřeší na úkor nevinných.

Virtuálně se bavím až na Zahradní slavnosti. Slavnost je neobyčejně pružně zahajována a poté likvidována, možný je i opak. Virtuálně nutná je činnost bez skrupulí a správným jazykem. Zahajovat už snad ani není tak důležité, hlavní je řádně zlikvidovat. Ústřední komise zajistí, že nikdo nic ani nikdo nikoho už nepozná.

Těžký je pak obzvlášť Rodinný večer. Rituál s poznáním prázdného tlachání, prázdnoty a zbytečnosti lidské existence. Těžký úděl pro spokojené rodiny, který se má opakovat každý čtvrtek. Virtuálno ukazuje i to, že to není jen ve čtvrtek, vše postoupí i do víkendu a přenese do dalších dnů. A zase do čtvrtka, stále stejně. Stále chrlí další zážitky, stavy vědomí, změť hlasů, pocitů, vůni z kuchyně, pitralon, křik z koupelny, hučení luxu a bušení do řízků, děsně studenou vodu a štěkot psa. Stále se to opakuje, je to mnohohlasné, zní to z každého patra vzorného domu v socialistické péči, kolektiv nájemníků se zase předvádí. Rodinný večer by asi měl vypadat jinak a snad i být prázdnoty zbaven, a kde vzít ty vhodné lidi?

Largo Desolato. Další východisko z nouze, absurdita poháněná vším, co se upřímnému člověku může přihodit. Komu by se chtělo žít s takovou vybranou společností. Ještě že je to virtuálno, nelidské komplikace na napíchlé adrese, ženy a bláhovo mající za cíl zatčení hrdiny v dezolátním stavu mysli.

To je velmi silné Pokoušení, únik ze situace další komplikací. Virtuálno předává impuls do sníženého prahu vědomí. Virtuální knihovna je plná absurdních dějů, takovou porci nevydrží v bdělém stavu ani obzvlášť dobré nervy.

Kdo se dopustil Pokoušení, možná ti zvláštní, vypadající na solidní občany, kteří jsou ale spíše faustovskými čerty, magie i demagogie současně. Zadusí každou dobrou myšlenku, hrají na obě strany, aby „mohli pomoci vědě“. Virtuálně to vypadá nadějně, pokoušení je ve skutečnosti cesta do záhuby.

Ve skutečnosti je to Odcházení. Opuštěním zavedeného a vysezeného místa, co může být v životě či kariéře člověka horší. S prvky dramatu, je to pomník a není to pomník, vždy to může být lepší, říká když se balí kufry. Odcházení trpí představou, žili představou, že kabinet a sbírká motýlů je přirozená a neměnná věc. Přitom jejich sbírka se může stát už jen rekvizitou pro Žebráckou operu. Virtuální žebrák, kde je duše; obraz společnosti z přelomu moci vzal sebou do propasti morálky i trpícího. Žebrácký případ, žebráci jsou ztracenci, virtuálno bouří, ale podstata se nezmění, ukazuje na podivnost, zda se dá vyléčit žebráctví, když není dostavěné Sanatorium. Nedostavěné a větrné, nedopsané a rozdělané. Vyjít do vysněného světa s žebráckou holí se snad nemohlo povést ani virtuálně. Virtuální zážitek, místy třírozměrně, místy černobíle, místy nudný, místy napaditý s překvapením či nakousnutým smíchem, absurdní situace, absurdní vtipy do minulosti. Absurdní divadlo i představení pro vysněný svět pro odpočinek v Sanatoriu. S Letním přemítáním, o problémech této země a co s tím. Jestli povede ze sanatoria přímá cesta k nejvyšší moci a Audienci, už jsem ve virtuálnu nezachytil. Doufám jen, stejně jako Václav Havel, že poslední audience nebude absurdní divadlo a nebude u ní žádný sládek. Je to dost pravděpodobné, protože sládkové a přikulovači se vyskytují jen v pivovarech. Na nebeských cestách již žádní sládkové nejsou. A Nejvyšší má úplně jiné otázky a rozhodně není opilý. Virtuálno z knihovny se vzneslo i s Václavem Havlem na audienci k Nejvyššímu.

Projekce virtuální knihovny se zastavila v bodě největších otázek, opona s virtuálnem zmizela. Čas pokročil, nutil opustit toto místo s virtuální knihovnou. Dal jsem Vale a opustil dům se znovu vzkypělou touhou po čisté dobré vodě.

Bylo to virtuální představení se vším všudy, zážitky, bláznovství, vytržení z nudy. Bylo či nebylo? Poloviční ano, poloviční ne, chyběla stejně sklenice vody trpícím žíznícím. Nebylo tam Salve, přemítám v pochybách. Té projekci něco chybělo, bylo to jaksi neúplné, další okruh by to nemohl vylepšit. Slunce na dlažbě, zahřátá dlažba ulice uklidňuje, našel jsem pítko. Voda jen mírně prýští, virtuálno se mi vrací, trochu vody na spánky. Nebylo to tam, jaký paradox nebo úleva. Mám sebou knihu, usedám na lavičku, a beru ji do ruky otvírám. Je tam vše.

* Václav Havel – Dopisy Olze. *
"Inu, co se dá dělat, musím se smířit s tím, že svými dopisy Tobě žádnou díru do světa neudělám".

---

14.4.2012
Zdeněk Wachfaitl