Bude ČR profesionalizovat svou produkci sladkovodních ryb?
Přestože k růstu konzumace sladkovodních ryb z domácí produkce vyzývají lékaři a vyšší odbyt sladkovodních ryb finančně podporuje i stát, spotřebitelé v ČR zatím podle toho své stravovací návyky nemění. Z vyspělých zemí je ČR v konzumaci rybí produkce na posledním místě, samotná spotřeba sladkovodních ryb pak tvoří z celkového objemu zanedbatelných zhruba 1,5 kilogramu na osobu a rok.
Důvodem je především cena ryb produkovaných v ČR hlavně tradičním extenzivním způsobem v našich rybnících, a také minimální pestrost nabídky, která se omezuje zejména na kapra, občas na pstruha, přičemž spotřeba se navíc koncentruje zejména do období Vánoc a Velikonoc.
Situace by se však mohla významně změnit. Jak v současném, tak v připravovaném Operačním programu (OP) Rybářství jsou totiž připraveny peníze na investice do „intenzivní sladkovodní akvakultury“, což je pro mnohé nedešifrovatelný pojem, nicméně v praxi jde o finanční podporu intenzivních chovů ryb „v rybích továrnách“, pod střechou. K tomu je třeba říci, že nejde o nějaké přírodu devastující projekty. Voda potřebná k intenzivní produkci ryb v příslušném systému neustále cirkuluje, takže z vody v krajině neubírá žádné významné množství, navíc je voda nestále čištěna, obohacována kyslíkem a – zahřívána. V tom je přitom hlavní přínos intenzivních chovů. Ryby v našich rybnících totiž rostou jen několik měsíců v roce, a rostou tedy pomalu. Tím jsou dražší a na trhu cenově nekonkurenceschopné, nejen vůči některým mořským produktům, ale i vůči sladkovodním rybám, která se k nám dovážejí ze zahraničí. Kromě ČR mají totiž intenzivní systémy chovu ryb všechny země, včetně potravinářsky tolik diskutovaného Polska. U nás se podobné projekty teprve rodí, za určitý pilotní systém lze ale již vzít Pstruhařství Mlýny v Žáru na Šumavě. To používá nejmodernější dánskou technologii, důležitá je ale právě ekonomika. Výpočty přitom ukazují, že v uvedeném intenzivním systému lze vyprodukovat třeba pstruha v tržní ceně 62 korun za kilogram, pakliže budou zaplaceny příslušné investiční úvěry. V tom je mimochodem základní problém budoucího OP – totiž nezatížit podmínkami na podporu investic do takových systémů příslušné podnikatele natolik, že je ony podmínky pošlou dlouhodobě do červených čísel.
Strategicky klíčová úvaha říká, že objem mořské produkce bude dlouhodobě díky kvótám na maximální výlov ryb a kvótám na počet rybářských lodí klesat, a naopak její cena stoupat. Část propadu mořské produkce lze nicméně nahradit sladkovodní produkcí, což je zásadní výzva právě pro ČR. Je také třeba vědět, že v rámci EU neustále rostou environmentální požadavky na kvalitu vody v otevřených systémech, lidově v rybnících, a v některých oblastech na severu Evropy je již chov ryb ve volné přírodě zcela zakázán. Což znamená, že se bez vybudování intenzivních systémů tak či tak nevyhneme, a již v tuto dobu nám téměř ujel vlak.
Investice do intenzivních systémů ale nejsou jen o produkci levnějších sladkovodních ryb, ale také i rozšíření spektra nabídky ryb obecně. Ne každý přitom ví, že nutričními rádci vzývané nenasycené omega kyseliny obsahuje v ČR nejvíce konzumovaný kapr několikasetnásobně méně, než třeba pstruh nebo siven, prostě než jiné u nás také produkované sladkovodní ryby. Podpora intenzivních systémů umožňující rychlejší obrátkovost jinak roky rostoucích sladkovodních ryb je tak také podporou veřejného zdraví. Navíc, pokud bychom dotáhli intenzivní chov ryb do důsledků, pak lze s trochou nadsázky říci, že v nich lze chovat intenzivním způsobem jakékoli ryby mořské – třeba i žraloky. Jde jen o to, jaké bude složení vody a čím se budou příslušné ryby krmit. Opět je třeba říci, že ani v tomto případě nehrozí poškození okolní přírody – pokud by se totiž do ní nějaká část vody z „továrny na ryby“ vracela, byla by pochopitelně vyčištěná do kvality, kterou místní příroda potřebuje. Příslušné technologie jsou samozřejmě k dispozici.
OP Rybářství tak může konečně po letech přispět k zásadní profesionalizaci našeho rybářství. Otázka je, zdali to „zkousnou“ tradiční rybářská sdružení. Ačkoli se totiž na potřebě intenzifikace a profesionalizace shodují všichni, kdo o problému něco vědí, včetně vědců a výzkumníků z vodňanské Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity, byli to dosud právě naši rybáři, kteří vzniku intenzivních chovů bránili. Díky tomu jsme v Evropě v tomto smyslu poslední, a poslední jsme také v konzumaci sladkovodních ryb.
Reforma české myslivosti je nezbytná
Novela mysliveckého zákona, kterou připravuje ministerstvo zemědělství, vzbuzuje bohužel spíše iracionální emoce, než aby se o novele vedla racionální debata – zejména ze strany Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Je přitom jasné, že dobře zformulované změny by v řadě případů pomohly i samotné ČMMJ.
Ta je přitom, což se příliš neví, ve svém kategorickém odmítání jakýchkoli změn v oblasti myslivosti stále ve větší izolaci. Například v rámci „kulatého stolu“, který proběhl na téma změny v myslivecké legislativě v úterý 23. dubna na ministerstvu zemědělství, byl zástupce ČMMJ fakticky jediný, který novelizaci mysliveckého zákona odmítl. Svůj původně negativní postoj přehodnotili i zástupci lesnické a dřevařské fakulty České zemědělské univerzity v Praze – signatáři petice proti novelizaci zákona. Petice byla prý podle nich namířena proti jinému návrhu, než jaký ve skutečnosti ministerstvo připravuje. Je tedy otázkou, jaké informace o navrhovaných změnách má členská základny ČMMJ, která své protesty a podporou petice proti novelizaci zúžila zejména na nesouhlasné stanovisko s případným snížením minimální plochy honiteb.
To je však jen zástupný problém, který v současné době novela vůbec neřeší. Podstatné jsou totiž úplně jiné věci, z nichž nejviditelnější ambicí novelizace je vytvořit účinné nástroje na snížení stavů přemnožené, zvláště černé zvěře. Kupodivu ale ani to není to systémové, co je třeba na současném stavu měnit, neboť přemnožená zvěř je zase jen důsledkem čehosi, co nefunguje tak, jak by mělo.
Hlavní příčinou jsou přitom okleštěné kompetence vlastníků honebních pozemků. Dalším zásadním problémem je oddělení výkonu práva myslivosti od zemědělského hospodaření v krajině, tedy i okleštěné pravomoci uživatelů honebních pozemků. Ačkoli tvoří dvě třetiny veškerých honiteb v ČR pozemky polní, tedy pozemky, na kterých zemědělci pěstují polní plodiny, případně plochy pastvin a luk, rozhodují o mysliveckém hospodaření na všech těchto plochách v praxi myslivci. Oponenti samozřejmě namítnou, že se vlastníci i uživatelé mohou na mysliveckém hospodaření podílet již nyní – a je to do jisté míry pravda. Ve skutečnosti se tak ale často neděje, zejména proto, že svolání valných hromad honebních společenstev je dnes v zákoně „ošetřeno“ takových způsobem, že se o konání takové akce dozví – nadneseně řečeno – jen ten, kdo je na ní žádoucí. Vlastníci pozemků totiž často žijí úplně někde jinde, než kde jsou jejich honební pozemky – a protože oznámení o konání valné hromady stačí vyvěsit třeba na chodbě obecního zastupitelstva v horní dolní, nedozví se ti, na jejichž pozemcích se myslivecky hospodaří, vůbec nic. Legislativa navíc neukládá pravidelné svolávání valných hromad v nějakém určitém období. To vše v praxi znamená, že vlastník sice teoreticky uplatňovat svá práva může, ale fakticky to často není možné.
Samostatnou kapitolou je přetrvávající pojetí myslivosti jako hobby zájmu naplňující částečně i zájem veřejný. To již v řadě případů dávno není pravda. Jednak, kdyby myslivci skutečně naplňovali veřejný zájem, nečinily by škody způsobené zvěří jen na polních pozemcích ročně několik miliard korun. K tomu je třeba připočíst škody na lesních pozemcích, ale i na drobné zvěři, kvalitě krajiny, částečně i zvýšené erozi, a podobně. Veřejným zájmem přece není ničit někomu jeho majetek nebo právě i majetek veřejný.
Za druhé, i díky postupně se tenčící základně ČMMJ, ale i nemožnosti ČMMJ hradit vlastníkům způsobené škody, je nutné uvažovat minimálně o částečné profesionalizaci myslivosti. To není nic proti řadovým myslivcům – srdcařům, pro které je myslivost skutečně radostí, některé kusy zvěře nazývají jménem a v zimě je chodí přikrmovat. Myslivost má ale také svou druhou stránku, kterou současná podoba zákona prakticky vůbec nereflektuje – a to je byznys. Tento byznys zdaleka není tak malý, jak by se mohlo zdát. Vše začíná již u inkasa z pronájmů lukrativních honiteb, pokračuje poplatky za střílení trofejní zvěře a končí lovem a prodejem ulovené zvěře do tržní sítě, často navíc načerno. V tomto směru je myslivost podnikání jako každé jiné, a tomu také musí odpovídat příslušné legislativní parametry. Vzhledem k miliardovým škodám způsobených zvěří je navíc jasné, že se minimálně v některých lokalitách se vlastníkům či nájemcům honebních pozemků profesionální, placený myslivec, velmi vyplatí. Pro některé členy ČMMJ to tak může být do budoucna i velmi dobré povolání.
Zvláště za situace, kdy stávající struktura plodin pěstovaných na orné půdě, například rostoucí plochy kukuřice, navyšování počtu divočáků skutečně nahrává. V tom mají autoři v úvodu zmiňované petice pravdu – totiž, že přemnožená zvěř je důsledkem způsobu hospodaření. Tím spíše je ale právě nutná novelizace zákona, která musí na tento stav reagovat.
I proto novelu podporuje vedle Asociace soukromého zemědělství ČR také Svaz vlastníků půdy ČR, Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Sdružení vlastníků honebních pozemků, Asociace myslivosti ČR, Řád svatého Huberta a trochu opatrně i Agrární komora ČR. Samozřejmě, ČMMJ je stále dominantním hráčem v české myslivosti, jak počtem členů, tak ale zejména úspěšnou lobby napříč všemi politickými stranami. Je ale třeba vědět, že myslivců, organizovaných i neorganizovaných, je u nás kolem 100 000, zatímco vlastníků pozemků kolem tří milionů. A určitými „vlastníky“ naší krajiny jsme my všichni. Mluví-li se tedy v souvislosti s myslivostí o veřejném zájmu, pak je řádově vyšším veřejným zájmem rozumná novelizace mysliveckého zákona, která bude ku prospěchu všem – i myslivcům.
Ne budoucí, ale současná verze zákona je diskriminační
Aktuální verze znění zákona 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích v praxi znamená, že náklady za opravy a rekonstrukce konkrétních vodovodních přípojek platí všichni občané v cenách vody. Náklady v současné době platí provozovatelé vodohospodářské infrastruktury, tedy Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK). Sdružení SOVAK nicméně přesto neiniciovalo změnu zákona, která ukládá vlastníkům přípojek opravovat je na své náklady. A na jednání o podobě zákona dokonce navrhl SOVAK tuto změnu vypustit.
Současné znění zákona přitom v paragrafu 3 uvádí, že opravy a údržbu vodovodních přípojek a kanalizačních přípojek uložených v pozemcích, které tvoří veřejné prostranství, zajišťuje provozovatel ze svých provozních nákladů. To je ale v rozporu se stavebním zákonem, který naopak ukládá vlastníkům staveb, že je vlastník vodovodní přípojky povinen zajistit, aby vodovodní přípojka byla provedena a užívána tak, aby nemohlo dojít ke znečištění vody z vodovodu, což v praxi znamená plnit povinnost údržby stavby po celou dobu její existence.
Pakliže tedy v současné době nesou náklady na údržbu a investice do vodovodních přípojek provozovatelé vodohospodářské infrastruktury (SOVAKu), činí tak na úkor ostatních odběratelů, kteří se o své přípojky řádně starají. Současné ustanovení povinnosti opravy a údržby přípojek je tedy přenesením povinností i nákladů spojených s vlastnictvím přípojky plošně do vodného nebo do stočného, což je diskriminační a zároveň neefektivní, neboť odpovědnost za péči o majetek musí vždy nést vlastník. Provozovatel vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu přípojky neprovozuje, tento zákon mu nezakládá ani žádná zvláštní práva při provádění oprav a údržby, ani je nemá k užívání a není tedy kompetentní k opravám. Navíc provozovatel nemá zákonné právo požadovat na vlastníku přípojky předání zaměření skutečného provedení stavby, takže provozovatel má udržovat a opravovat něco, o čem nemá řádnou informaci od vlastníka, to znamená, že provozovatel má odpovídat za majetek bez základních znalostí o něm.
Skutečností tedy je, že navrhované znění novely naopak oproti současnému stavu spravedlivé je. Je přitom zarážející, že se takovým problémem a zejména s takovým přístupem zabývá úřad ombudsmana. V praxi je totiž současný stav diskriminující k zodpovědným vlastníkům přípojek a nemovitostí, a pokud jej úřad ombudsmana obhajuje, podporuje fakticky nezodpovědné vlastníky, za které jejich povinnosti ze zákona nakonec uhradí ostatní. Současná kauza je zřejmě také důkazem, jak lze deformovat veřejné mínění na základě lobistického zájmu jednotlivce nebo nějaké zájmové organizace. Jako odpůrce novely totiž mediálně aktivně vystupuje Robert Axamit, místopředseda Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR. Tedy člověk, vlastnící nemovitosti, v nichž mohou nastat problémy s opravou a rekonstrukcí vodovodních přípojek.
Překvapivý dočasný bonus prezidenta Zemana
Hned na úvod musím podotknout, že žádným velkým příznivcem zvolení Miloše Zemana prezidentem naší země nejsem. Mimo jiné i díky jeho přístupu k oblasti zemědělství, v němž má být prezidentovým strategickým poradcem někdejší šéf JZD Slušovice František Čuba. Již dříve jsem napsal, že František Čuba má (a vždycky měl) v oblasti snižování nákladů v českém zemědělství a tedy zvyšování jeho konkurenceschopnosti z pohledu ekonomiky velmi často pravdu, problém je ovšem v metodě dosažení žádoucího výsledku prostřednictvím koncentrace výroby za každou cenu a zejména, což je výsledkem této metody, ve fatálních dopadech tohoto přístupu na stav krajiny a životního prostředí.
Ale zpět k novému prezidentovi, který je mimo jiné znám jako ortodoxní kuřák, a který celkem otevřeně přiznává, že se této své neřesti nehodlá vzdát ani při svém úřadování na Hradě. Spolu s ekonomickou vzdělaností prezidenta může být přitom tato vlastnost kupodivu dočasně překvapivým, téměř státotvorným ekonomickým bonusem, a to právě v současné době. V EU totiž aktuálně probíhá poměrně intenzivní diskuse o podobě připravované regulace tabákových výrobků, přičemž tato diskuse je vedena prakticky a pouze jen v rovině zdravotních rizik. Což je ovšem pohled velmi zúžený, neboť v případě prosazení nejtvrdší varianty regulace předpokládající zákaz výroby jiných než klasických nearomatizovaných cigaret, jde hlavně z pohledu ČR o problém právě a veskrze ekonomický. Právě u nás se totiž cigarety, které možná EU zakáže, vyrábějí, a také se z naší země exportují. Celkový objem tohoto exportu přitom několikanásobně překračuje hodnotu veškerého z ČR vyváženého piva, takže nejde o marginální věc. Velmi zhruba lze říci, že případnou tvrdou regulací tabákových výrobků přijde naše země každoročně, v součtu všech ekonomických doprovodných dopadů, o desítky nebo alespoň o desítku miliard korun. Člověk by tak čekal, že z pohledu obhajoby zájmů naší země budou proto aktivní na evropské půdě lidé, kteří mají takovou obhajobu v popisu práce. Ti ovšem, zejména z populistických důvodů, aktivitou příliš nehýří. Možná i proto, že nevnímají zmíněná ekonomická rizika propadu příjmů státního rozpočtu. Miloš Zeman, který se netají ambicí být aktivním představitelem státu, by jim ale mohl ekonomický rozměr problému příležitostně vysvětlit. Jako kuřák i ekonom má k tomu nepochybně ty nejlepší předpoklady.
Proti regulaci výroby či prodeje tabákových výrobků asi v dnešní době nelze snést mnoho argumentů. Jde ale především o to, jak bude taková regulace vypadat, a je zřejmé, že zákazy konstruované na bázi, podle které jsou si všechny cigarety rovné, ale některé jsou si rovnější, nejsou spravedlivé. Zvláště, doplatí-li na takovou podobu mezi sobě si rovnými státy EU opět pouze některé, které si budou v takovém případě nerovnější. Jako třeba ta naše.
Je všeobecně známo, že člověk se ze všeho nejméně rád vzdává svých neřestí. Nelze to proto předpokládat ani u nového prezidenta. Lze ale naopak spekulovat o tom, že se do diskuse ohledně regulace, jak pravil v pohádce Dlouhý, Široky a Krátkozraký princ Drsoň, „v pravý čas vloží“. Nebylo by to vůbec od věci. Sociální stát, jehož je Miloš Zeman minimálně verbálním zastáncem, bude pro svou sociální politiku potřebovat stále více peněz – i těch vygenerovaných tabákovým průmyslem, jehož produkty ostatně pan prezident také užívá…
Snížení poplatků za zábory půdy prohloubí devastaci naší krajiny
Dlouhých 19 let platila pro vyjímání pozemků ze zemědělské půdy pravidla, která byla navzdory názvu zákona 334/1992 Sb., "o ochraně zemědělského půdního fondu" fakticky motivační k jeho devastaci. Poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu byly totiž tak nízké, že se je vyplatilo zaplatit nejen jako minimální náklad k budoucímu mnohonásobnému zhodnocení ve formě stavebních pozemků, ale čistě a pouze jen ze spekulativních pohnutek. Ještě v roce 2010 se tak daly zemědělské pozemky přetvořit v komerčně využitelné pozemky doslova za babku, fakticky v cenách roku 1992, které už tehdy byly tržně podhodnocené. Výsledkem byly zcela neadekvátní ztráty zemědělské půdy zejména v okolí větších měst a masivní nárůst logistických center, skladů a dalších objektů, jejichž existence mimo jiné přispěla a přispívá k růstu rizik zejména lokálních povodní. Beton prostě vodu nevsakuje…
Teprve od roku 2011 se poplatky za zábory zemědělské půdy zvýšily, již tehdy jsem ale (nejen já) upozorňoval, že zvýšení, byť v některých případech mnohonásobné oproti taxám z roku 1992, je nedostatečné. Zábory půdy ke stavebním a dalším účelům se samozřejmě nezastavily, protože i tak se zábory pozemků vyplatily.
Místo však, aby se na základě těchto zkušeností poplatky ještě zpřísnily, přichází nyní Senát s návrhem zcela opačným, totiž na snížení stávajících poplatků. Není to přitom první pokus o revizi poplatků od doby, kdy se novelou zákona o ochraně zemědělského půdního fondu z roku 2010 s platností od roku 2011 zvýšily. Zatímco dosavadní pokusy o revizi byly úspěšně odvráceny (poslední díky exministru zemědělství Ivanu Fuksovi), má senátní návrh patrně naději na úspěch. Což je skandální…
Pokud by totiž měla existovat nějaká logická revize v současnosti platné novely, pak jedině v případech, kdy stávající výše poplatků zvyšuje neúměrně náklady na zbudování obecně prospěšných a potřebných staveb. Sám vím o jednom konkrétním příkladu ze středních Čech, kdy se zvýšením poplatků výrazně prodražila výstavba chodníku, po kterém měly tamní děti chodit přes pole do školy. Obdobných příkladů by se jistě našlo mnoho, to však neznamená, že se navrhovanou novelou zákona vystaví bianco šek na výhodné zábory zemědělské půdy kdekoli a kdykoli, zejména pak ke komerčním účelům, což je skryto za pojmem „průmyslové zóny“.
Zákon by tak měl, pokud bude novelizován, především rozlišit veřejný zájem od komerčního a stanovit parametry onoho veřejného zájmu. O to ovšem nejde v novele ani náhodou. Ta nesmyslně argumentuje například rizikem nižšího výběru poplatků (ale o to přece jde) či pominutím smyslu zvýšení poplatků jakožto nástroje na zastavení boomu solárních elektráren. Je to ale úplně obráceně. Vyšší poplatky za zábory zemědělské půdy budou mít smysl stále větší, a to z celé řady důvodů. Základním je právě neustálé ubývání zemědělské půdy. Nejde přitom ani tak o to, aby se na zemědělských pozemcích průmyslově pěstovaly hospodářské plodiny, ale především o to, aby se půda neměnila v betonové či jinak zastavěné plochy, které v krajině zvyšují riziko zejména vodní eroze. Stát dnes vydává miliardy korun na protipovodňová opatření, zemědělci musí dodržovat zásady správného hospodaření mimo jiné právě jako prevenci eroze, vymýšlejí se dotační programy na zvýšení pestrosti krajiny. Senátem předkládaná novela jde ovšem zcela proti tomuto trendu, takže množství peněz na ochranu krajiny bude díky tomu vyhozené z okna. Nevyužitých ploch k možným komerčním účelům je přitom v naší zemi dost – jde například o takzvané brownfieldy – plochy po někdejších továrnách a jiných stavbách, které hyzdí naše města i jejich okolí. K jejich využití ale novela nemotivuje.
PPPPP: Politické přešlapy poslance Pavla Poce
„Nevím o žádné jiné zemi, ve které by se takovým způsobem jako u nás ničilo sebevědomí národa – a to se promítá i do vztahu spotřebitelů k tuzemským potravinám,“ řekl mi nedávno v rozhovoru jeden z významných představitelů našeho potravinářského průmyslu. Bohužel má pravdu.
Prezidentští kandidáti: Kde zůstala krajina?
Je to vlastně docela ilustrativní – totiž, že se z témat budoucích prezidentů naší země, a to nejen jejich finalistů, poněkud vytratila právě ona země. Tedy krajina, její kvalita, půda, voda, lesy. Možná proto, že jde o témata, která přesahují časové období, po které budeme mít nového prezidenta v čele státu. Možná i proto, že jde o témata, která se na první pohled netýkají každodenního všedního života.
To ale samozřejmě není pravda. Kvalita našich lesů jakožto prostředí, které je pro všechny nejdostupnější k potřebné rekreaci, míra vodní eroze zvyšující nebo snižující riziko povodní a tedy ohrožení majetku, či produkční zemědělský potenciál půdy a pestrost krajiny obecně by měla zajímat všechny občany naší země, včetně médií. Nejde samozřejmě o to, zdali budoucí prezident chodí rád na houby, i když kladná odpověď by mu v nejčastěji houbařícím národu na světě jistě přinesla nějaké ty politické body. Jde o to, jaký má příslušný kandidát k české krajině vztah a jak se takový vztah může projevit třeba při schvalování se zemědělstvím, vodou, lesy či s přírodou souvisejících zákonů.
Významnou roli v krajině přitom hraje právě zemědělství, téma, které má řada lidí spojené spíše s levicově orientovanými politiky hájící obvykle zájmy velkých zemědělských podniků, nástupců někdejších jednotných zemědělských družstev. Teoreticky tedy téma pro Miloše Zemana. Ten ostatně v minulosti uvedl, že jeho rádcem v této oblasti je někdejší slušovický šéf František Čuba. Dlužno přitom říci, že Čubova vize zemědělství, stojící na koncentraci prvovýrobců i zpracovatelů v rámci kombinátů, v zásadě na americkém modelu a myšlence globalizace, je právě pro naší krajinu zničující. Už proto, že smazává, stejně jako tomu bylo v předlistopadovém období, odpovědnost vlastníků mimo jiné za stav krajiny, která je i díky tomu v současné době v nepříliš dobrém stavu. Generální filosofie předlistopadového zemědělství, jehož jsou Zeman i Čuba zastánci, totiž byla a je produkce doslova za každou cenu, s negativními dopady především na životní prostředí, což se již v dnešní době projevuje. A naše zemědělství si v nemalé míře nese tento odkaz stále s sebou.
Naopak Karel Schwarzenberg reprezentuje zcela opačný přístup, což je zřejmé mimo jiné i z oficiální podpory Strany zelených, o kterou se v minulosti také opíral. Přestože je přitom Schwarzenberg vnímán především jako diplomat, nebylo by na škodu připomenout si také jeho roli vlastníka lesních a dalších pozemků, a tedy jako hospodáře. Především díky tomu je znalcem venkovského prostředí, místní a centrální kultury, a obecně všech komponentů naší krajiny. Prostě – zatímco jeden z prezidentských kandidátů o přírodě, krajině a zemědělství, pokud tedy vůbec, zejména hovoří, druhý z kandidátů v tomto prostředí skutečně něco dělá. A ne špatně, ačkoli ani on na toto téma neplýtvá slovy.
S hodnocením Karla Schwarzenberga jako celoživotního zodpovědného hospodáře a tedy s jeho větší důvěryhodností souhlasí celá řada osobností mající blízko k zemědělství, lesnictví a krajině. Patří mezi ně například Miroslav Tyl, exposlanec Federálního shromáždění a poslanecké sněmovny, autor restitučních zákonů a současný poradce premiéra ČR Petra Nečase, člen zemědělského výboru parlamentu Jaroslav Lobkowicz, někdejší místopředseda zemědělského výboru parlamentu a stávající zaměstnanec Státní veterinární správy ČR Jaroslav Pešán nebo bývalý poslanec České národní rady a zemědělského výboru parlamentu Čestmír Hofhanzl. Schwarzenberga přitom nepodporují pouze zemědělští politici, ale i podnikatelé, například soukromý zemědělec a předseda představenstva Statku Kutlíře a.s., u Kolína Zdeněk Žert, soukromý zemědělec z Horní Kamenice na Slánsku Jiří Hulcr nebo předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků Věra Petrová. Za tímto prezidentským kandidátem stojí také předseda Společnosti Antonína Švehly Pavel Černý či viceprezident mezinárodní Společnosti pro mechaniku zemin a geotechnice inženýrství Ivan Vaníček. A samozřejmě celá řada dalších osob pohybující se v agroenvironmentální oblasti.
Obecná teze, podle které je levice zastáncem zemědělství v ČR, kulhá mimochodem i při porovnání situace v době před vstupem ČR do EU a činů v současné době, kdy se na úrovni EU opětně diskutuje o podmínkách, jak a na co čerpat z Bruselu dotace. Byla to právě Zemanova vláda, která vyjednávala podmínky vstupu do Unie, a přestože se občas jejich negativa přeceňují, jistě bylo možné vyjednat leccos lépe. Na druhou stranu to byl Zemanův ministr zemědělství Jan Fencl, který se zasadil o výsadbu mnoha hektarů vinohradů zejména na jižní Moravě, což dalo práci mnoha tamním lidem. Dnes se situace ve vyjednávání podmínek, tentokrát na období do roku 2020, opakuje. A nezpochybnitelným úspěchem ČR je, že se podmínky pro české zemědělství, ale i krajinu obecně, zlepší – přestože (nebo právě proto) vedou jednání zástupci pravice.
Tak či tak jsou roviny posuzování vhodnosti prezidentských kandidátů mnohem širší, než jaký je zatím odraz diskutovaných témat v médiích. I proto by bylo dobré při volbě nového prezidenta žádoucí neposuzovat kandidáty jen podle toho, jestli někdo kamarádí nebo nekamarádí s odcházejícím prezidentem nebo tím či oním hercem, ale naopak posuzovat jejich vhodnost komplexně, a zapojit přitom také svou paměť a selský rozum.
Vědí občané, že v cenách vody platí poplatky za státní podniky?
Kdysi jsem napsal, že se o téma vody společnost zajímá většinou jen ve dvou případech – když se zvyšují ceny vodného a stočného, a když nastanou povodně. Bohužel to platí neustále, přestože například ve vodohospodářské oblasti existují témata, která by měla zajímat každého z nás. Například výjimky v zákonu o vodovodech kanalizací, které osvobozují od poplatků za čištění dešťových odpadních vod společnosti, jako jsou České dráhy (ČD) či Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), a také obce vlastnící místní komunikace a kraje vlastnící krajské komunikace. Za všechny tyto subjekty platí poplatky za čištění dešťových vod občané a podnikatelé v cenách vodného a stočného. Prakticky nikdo to ale neví.
Na problém se snaží opakovaně upozorňovat Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR), zřejmě zatím nedostatečně důrazně. Právě v současné době je přitom ideální příležitost současný stav napravit – na Úřadu vlády totiž leží novela zmiňovaného zákona, která by mohla situaci změnit. Materiál, kterým se má zabývat Legislativní rada vlády, ale v předložené podobě nic nezmění, ba dokonce některé křivdy ještě prohloubí. Připomínky SOVAK, které mimo jiné navrhuje stávající výjimky zrušit, nebyly totiž vzaty v úvahu. V zahraničí přitom takto koncipované výjimky od poplatků za čištění vod samozřejmě neexistují.
Aby to bylo zcela jasné: Dešťová voda padající na drážní a silniční (a jakékoli) komunikace, a také chodníky, tedy na většinou na betonový nebo asfaltový povrch, se do takového podloží samozřejmě nemůže vsáknout, a končí proto v kanalizacích. Veškerou takovou vodu je ale nutné vyčistit, což samozřejmě něco stojí. Odhadem jde přitom o 500 milionů korun, což je zhruba částka, kterou občané platí za své starosty, hejtmany a státní subjekty, jako jsou ČD a ŘSD. Pokud by se výjimky zrušily, občané by platili nižší ceny vodného a stočného. Minimálně za situace, kdy mají lidé hlouběji do kapsy, by to mělo proboha někoho zajímat.
Zrušení výjimek by přitom mělo přinést řadu doprovodných efektů, které by byly pro společnost žádoucí a navíc by byly přínosem pro krajinu. Zpoplatnění čištění dešťových vod by totiž motivovalo (nebo by alespoň mělo motivovat) všechny dnes od poplatků osvobozené subjekty, aby se snažily zvýšit podíl vsakování vody do půdy na svých pozemcích. To by v praxi mimo jiné znamenalo impulz ke snížení rizik povodní, ke kterému přispívají i zbytečně rozsáhlé betonové plochy ve městech a jejich okolí.
Novela zákona by ale mohla řešit i jiné problémy. Například definicí postupů v případě kanalizačních přípojek, kde není znám jejich vlastník. To značně komplikuje opravy a rekonstrukce vodovodů a kanalizací, přičemž výsledkem jsou ztráty vody v potrubní síti, které dosáhly jen v roce 2011 (a to se situace postupně výrazně zlepšuje) 114 milionů kubíků vody. Kanalizační i vodovodní sítě jsou v dezolátním stavu zejména v menších obcích, které nedokáží sehnat dostatečné množství peněz na opravy. I kdyby je však sehnaly, komplikuje případné opravy i samotná legislativa. V některých obcích tak dosahují ztráty až 60 procent z celkově vyrobeného množství vody, což ovšem samozřejmě opět zaplatí občan jako konečný spotřebitel.
Kompetenčně příslušným ministerstvem pro legislativu v oblasti vodovodů a kanalizací je ministerstvo zemědělství. To sice návrhy SOVAK tiše podporuje, veřejně ani kuloárně ale o ně v meziresortních debatách o podobě zákonů nebojuje. Zejména dopravní lobby, která je navíc známa zejména předraženými zakázkami při stavbách čehokoli, tak vítězí nad řadovým občanem i v takových oblastech, jako jsou poplatky za vodné a stočné. A to i ve zcela marginálních detailech. Příkladem je opět navrhovaná podoba novely zákona, ve kterém se v oblasti osvobození od poplatků zatím prosadila jediná změna – totiž, že poplatky budou nově platit takové subjekty, které si pronajmou od ČD některý z jejich objektů, aby v něm provozovaly nějakou podnikatelskou činnost. Třeba prodej potravin. Což v praxi znamená, že dráhy ve svých objektech nebudou nadále platit nic, ale podnikatelé v objektech pronajatých od drah platit budou. Opravdu parádní podpora podnikání v ČR, kterou se sice zaštiťují všichni politici, ve skutečnosti jsou ale právě této skupině lidí, zejména na základě politických rozhodnutí, kladeny překážky prostřednictvím často nesmyslné legislativy, byrokracie či daňových mechanismů.
Další existence Pozemkového fondu ČR není žádoucí
Pokud se v příštím roce nepodaří legislativně dotáhnout do konce vznik Státního pozemkového úřadu (SPÚ), tedy spojení současného Pozemkového fondu ČR (PF) a pozemkových úřadů do jediné instituce dříve, než bude zahájen proces výdeje církevního majetku, bude v ČR úspěšně zaděláno na problémy v řádu desítek let.
Zejména tuto skutečnost by si měli uvědomit zákonodárci, až budou hlasovat o zákonu umožňující vznik SPÚ poté, co návrh tohoto zákona zamítl levicový Senát. Velmi zhruba lze přitom konstatovat, že všichni, kdo vznik SPÚ nepodpoří, podpoří v této zemi, a to skutečně systémově, tolik kritizovanou korupci. A to nemalou. I když je totiž v současné době, zejména ovšem díky zájmu médií, považován v resortu ministerstva zemědělství za symbol korupce státní podnik Lesy České republiky (LČR), ve skutečnosti je daleko významnějším korupčním prostředím právě PF a veškeré transakce prováděné v souvislosti s prodeji, pronájmy, převody či cenami státní půdy. Mnohé podezřelé tendry LČR týkající se třeba nákupu aut nebo IT technologií jsou proti daleko podezřelejším transakcím s půdou jen opravdu slabým odvarem. Čas od času také některé jednotlivé případy podivných prodejů či stanovení cen pozemků vyhřeznou na povrch – jedna z dřívějších kauz dokonce stála post někdejšího ministra zemědělství Petra Zgarby. Systémově se ale nikdo v posledních 20 letech nepokusil praktiky PF rozkrýt, i proto, že problematika půdy je složitá, cesta k rozplétání kauz je lemována složitým předivem zákonů a tlaky lobistů, evidence půdy nedokonalá díky třem pozemkovým reformám v minulosti, a politická vůle k hledání pravd minimální.
Zrušení existence PF je tak poprvé v polistopadové existenci ČR prvním zásadním krokem, který může (a musí) dosavadní praktiky, samozřejmě k lítosti mnohých, ukončit. To je cosi, co by mělo být, matematicky řečeno, vytknuto před závorkou, při přijímání zákona o vzniku Státního pozemkového úřadu. Samozřejmě i snižování počtu institucí v působnosti ministerstev, nazývané také jako transformace státní správy, je zejména v tomto případě klíčová. A opět: To nejdůležitějším není snížení počtu státních úředníků, jak se nejčastěji k odůvodnění fúzí různých institucí uvádí. Daleko podstatnější je překrývání různých instituciálních kompetencí, zbytečná byrokracie, nesoulad přístupů jednotlivých organizací k řešení stejných problémů či legislativní chaos – a na konci nejistota podnikání, buzerace občanů a zbytečně široký prostor k obcházení zákonů a právě ke zmiňované korupci. Ostatně – sám PF v minulosti několikrát porušil zákony vytvářením vlastních metodických pokynů, které šly nad rámec příslušných zákonů, přičemž v praxi byly metodické pokyny vykládány jako ustanovení vyšší právní síly, než byl samotný zákon. Na to ale zdá se všichni úspěšně zapomněli.
Zrušení existence PF je velmi důležité také v souvislosti s předpokládaným výdejem církevních restitucí. V okamžiku totiž, kdy by PF vydal první církevní majetek, legitimizoval by svou existenci na další desítky let, neboť by tím byl vytvořen precedent administrace výdejů církevních majetků, což bude podle všeho proces, jehož některé kauzy budou zcela jistě předmětem soudních sporů, a tedy v podmínkách českého soudnictví mnohaleté. Tím by ovšem byla na mnoho let založena, respektive prodloužena stávající dvojkolejnost při nakládání a správě státních pozemků a s nimi souvisejících nemovitostí, což by mimo jiné znemožnilo nebo alespoň minimalizovalo realizaci účelné a transparentní strategie státu v oblasti státních pozemků. Naopak jednotná instituce (SPÚ) může samozřejmě jednotnou strategii zajistit mnohem efektivněji.
Zamýšlený vznik SPÚ je také důležitým předpokladem pro zajištění veřejného zájmu, jakým je zlepšení stavu naší krajiny, kvality půdy, protipovodňové prevence a v důsledku účelného vynakládání veřejných prostředků na tyto účely. Typickým příkladem jsou komplexní pozemkové úpravy (KPÚ), jejichž nositelem jsou stávající pozemkové úřady. Bylo by velmi praktické a logické, pokud by KPÚ, které identifikují, ohraničují a logicky spojují pozemky jednotlivých vlastníků a zároveň na takových pozemcích vytvářejí takzvaná společná zařízení, což jsou mimo jiné stavby lokální protipovodňové prevence, byly v režii jednoho úřadu. Už proto, že prostředky na KPÚ vydává státní rozpočet, a také EU, přičemž stát i Brusel by měla zajímat transparentnost vydávaných peněz. To je samozřejmě daleko jednodušší zjišťovat v případě, že o použití peněz rozhoduje jen jeden subjekt.
Je smutné, že se stejně jako v mnohých jiných případech řídili při odmítnutí zákona o Státním pozemkovém úřadu senátoři zejména politickým trucem, než snahou cosi poměrně dost podstatného na tuzemském pozemkovém trhu žádoucím způsobem změnit. Je přitom jasné, že zákon má své mouchy, a stejně jako mnohé „pilotní“ zákonné normy bude muset časem doznat ještě některých změn. To ale nemůže být důvodem k jeho nepřijetí, protože v takovém případě bychom nepřijali nikdy nic. Důvody pro přijetí prostě nad nepřijetím převažují obrazně řečeno 9:1, a tak je také třeba návrh vnímat. Snad to i méně inteligentní poslanci koalice pochopí……
Ministerské rošády nejsou jen o ministrech
Je to zvláštní – téměř vždy, když se v nějakém vládním kabinetu hovoří o personálních změnách v ministerských postech, je předmětem buď spekulací, nebo dokonce přímo skutečných změn vedení ministerstva zemědělství. Je tomu tak i v současné době, kdy se o ministerských rošádách mluví v souvislosti s uvolněním dvou ministerských křesel, přestože se přímo zemědělství ani jeden post netýká.
Možná je to tím, že žádný z polistopadových premiérů neměl k zemědělství alespoň trochu blízko, a tak se posuzuje, bohužel i personálně, tento resort ryze městským nezemědělským pohledem. Výsledkem je, že post ministra zemědělství je jedna z nejčastěji obměňovaných pozic, ačkoli je právě pro zemědělství minimálně ze dvou důvodů personální stabilita důležitější než v jiných resortech. Tím prvním je velmi složitá evropská i tuzemská legislativa, která tuto oblast reguluje a nastavuje podnikatelská, dotační, kvalitativní, environmentální a další pravidla. V praxi jde o nejsložitější oborovou legislativu, což znamená, že je také nejsložitější složitému předivu zákonů, vyhlášek, a zejména jejich souvislostem, porozumět. Vzhledem k tomu, že ministerské posty v tomto resortu již dávno nejsou obsazovány oborovými odborníky, je proto pro každého nového příchozího nemalý problém do příslušné legislativy proniknout. Druhým důvodem je podíl výdajů EU na takzvanou Společnou zemědělskou politiku EU, který činí zhruba 40 procent všech bruselských výdajů, a kromě fondů sociální soudržnosti není žádná jiná oblast, do které z Bruselu proudí tolik peněz jako do zemědělství. To opět klade daleko vyšší nároky na kontinuitu podpůrných programů a podmínek podnikání v zemědělství oproti jiným oblastem. Zachování kontinuity je přitom klíčové především v současné době, kdy vrcholí přípravy programů na sedmileté období pro roky 2014 až 2020, a tedy v praxi o správné stanovení podmínek, za kterých může ČR čerpat desítky miliard korun na podporu svého zemědělství a potravinářství.
Je tedy strategickou hloupostí na ministerstvu zemědělství přepřahat spřežení, které navíc již nedávno jednou z politických důvodů přepřeženo bylo. Především proto, že při výměně ministrů nejde v podmínkách ČR zdaleka jen o osoby ministrů. Personální rošády s sebou vždy nesou v první fázi výměnu lidí v blízkosti ministrů a obvykle i příslušných komunikátorů, což by ještě bylo logické. Jenže rošády v čase postupují dál, mění se náměstci, ředitelé odborů, ředitelé různých institucí, které v gesci ministerstva působí, a ve své podstatě se tak kromě mnohačetného přerušení prací na zákonech či vyhláškách začíná i v mnohých nadčasových a strategických projektech stále a znova od začátku. Takhle se ovšem nejen v zemědělství daleko nedostaneme.
Personálně historicky nejvíce obměňovaný Nečasův kabinet navíc podle mne uvedenou strategií vůbec nepřispívá k jeho důvěryhodnosti. Lze pochopit výměny po nevynucených rezignacích, či kvůli podezření kvůli trestním či výrazně nemorálním činům. Výměny pro výměny ale vnášejí do chodu jakéhokoli resortu chaos, nejistotu další existence úředníků všeho druhu, a ve výsledku ztrátu pracovního nasazení, ba dokonce „sypání písku do koleček“ v naději na možný vděk názorově jiného představitele resortu. Výměny pro výměny jsou prostě strategickou hloupostí.
Nejde jen o nejistotu resortního aparátu. Personální nejistota se přenáší do celé související podnikatelské oblasti, což z pohledu zemědělství nejsou zdaleka jen zemědělci, ale také výrobci potravin, částečně maloobchod, a opravdu velká řada příspěvkových a dalších organizací působících v oboru. Specielně v současné době je to pak i nejistota týkající se koncepce našeho zemědělství, kdy práce na dokumentu, který má možná vůbec poprvé za posledních 20 let právo si „koncepce“ říkat, vrcholí právě v těchto dnech. Je přece zřejmé, že každý člověk je jiný, a má-li vůbec schopnost mít nějakou nadčasovou strategickou představu, pak se tato představa každé jednotlivé osoby liší.
Dlužno přitom říci, že na pohled logické priority, jako sofistikovanější podpora zemědělské živočišné produkce, vyšší sázka na vytváření vyšší přidané hodnoty, snižování rizika erozí a tedy podpora vyšší úrodnosti půdy nebo protipovodňová prevence jsou teze, na nichž se shodne téměř každý. Zásadní rozdíly ale mohou nastat, a také při jakýchkoli personálních výměnách nastávají, při praktické realizaci. Dlužno také říci, že současný ministr zemědělství Petr Bendl je zcela jistě lepším ministrem, než si leckdo při jeho nástupu do funkce představoval. I kdyby ale tomu tak nebylo, není změna na tomto postu žádoucí, protože, jak již bylo řečeno, ve hře je kromě optimálního vyčerpání desítek miliard z EU a tedy nemalých zdrojů budoucích státních rozpočtů také stabilita podmínek nejen zemědělského podnikání. To je zcela jistě vyšší kalibr, než míra politické spřízněnosti jednotlivých resortních představitelů vůči svému šéfovi, byť má jako šéf jistě na jejich výměnu právo. Ale co je moc, to je moc…..
