Mantra potravinové soběstačnosti
Současné problémy s kvalitou či cenou potravin a zejména pak klesající podíl některých druhů tuzemských potravin na našem trhu generují stále četnější nostalgická volání po návratu do předlistopadové minulosti. Mimo jiné v souvislosti s voláním po takzvané potravinové soběstačnosti naší země, která by měla být obranou proti závislosti našich občanů na rostoucím dovozu potravin ze zahraničí, a také větším prostorem pro uplatnění našich zemědělců a potravinářů na vlastním trhu.
Což o to, s podporou většího než současného uplatnění domácí zemědělské a potravinářské produkce na našem trhu nelze než souhlasit. Je to ale proces, který máme v rukou my sami, a to jak spotřebitelé při volbě nakupovaných potravin ve prospěch produktů vyrobených u nás, tak zemědělci a potravináři lépe zacíleným marketingem, ale i výší své efektivity a konkurenceschopnosti. Je ovšem neuvěřitelně naivní hledat recepty k soběstačnosti v předlistopadovém období.
Málokdo totiž ví, za jakou cenu bylo této takzvané soběstačnosti dosaženo. O použitých nástrojích totiž režim samozřejmě nemluvil, takže tehdejší laická veřejnost o nich neměla ani tušení. Vzhledem k absenci odborného základu neví nic o použitých principech ani většina současné politické reprezentace, a ti, kteří vědí, nemají buď dostatečné komunikační možnosti nebo chopnosti, nebo se prostě bojí mluvit. Drtivá většina současných novinářů píšících o potravinářství zase nemá s předlistopadovými principy vlastní zkušenost a bohužel se je ani nesnaží odhalit. Výsledkem je, že dnes nikdo nedokáže předlistopadovou potravinovou soběstačnost popsat, takže si všichni myslí, jak to bylo tehdy správné.
Ve skutečnosti byl ideovým autorem potravinové soběstačnosti Klement Gottwald, který také stál za prosazením nástrojů, které měly potravinovou soběstačnost zajistit. Ve většině druhů potravin se to v podstatě podařilo a na pultech tehdejších obchodů byly k mání opravdu především tuzemské výrobky v přijatelných cenách. To bylo možné ze dvou důvodů. Samotná dominance tuzemských produktů byla zajištěna neexistencí zahraniční konkurence, neboť na hranicích mezi Západem a Východem byly vystaveny nejen dráty zamezující migraci lidí, ale také velmi vysoká cla zamezující pohybu zboží – tedy i potravin. Podle dnešních pravidel by ovšem měla taková situace vyústit, právě kvůli neexistenci konkurence, k relativně vysokým cenám potravin. Ty ale byly - politickým rozhodnutím – celkem levné. Toho bylo dosaženo využitím záporné daně z obratu, kterou stát v praxi dotoval ceny potravin. Kdyby se totiž v předlistopadovém Československu prodávaly potraviny za ceny, za které je zemědělci a potravináři vyrobili, byla by jejich cena minimálně dvojnásobně, v některých případech ale i několikanásobně vyšší. Nebylo by vůbec od věci objem dotací cen potravin v tehdejší době spočítat, což zatím nikdo neudělal. Přesto je zřejmé, že i v tehdejších cenách šlo o minimálně desítky miliard korun ročně, které bylo třeba nahradit jiným způsobem – vyššími daněmi. Stát ovšem nedotoval pouze finální výstupy ze zemědělské prvovýroby, ale již počátek výrobního řetezce. Tehdejší zemědělci tak měli například v porovnání s celostátním průměrem o deset procent vyšší platy a rozličné daňové úlevy. Potravinová soběstačnost nás tak vyšla hodně draho, a za předlistopadové období jí lze odhadnout na biliony korun. I díky tomu tak chyběly peníze na rozvoj infrastruktury, technologie, vědu a obecně na odvětví vytvářející vyšší přidanou hodnotu.
To by si měli uvědomit všichni, kteří po násilné potravinové soběstačnosti současné ČR volají. Nehledě na to, že vyspělá Evropa pojímá v současné době potravinovou soběstačnost či potravinovou bezpečnost úplně jinak – totiž zachováním produkčního potenciálu krajiny. To není v zásadě nic jiného, než snaha udržet zemědělskou půdu v takovém rozsahu a takovém stavu, aby mohla příslušnou zemi v případě potřeby uživit. Což je ale něco o dost jiného, než co se u nás v kraji za potravinovou soběstačnost považuje.
Ačkoli jsou navíc tuzemská média plná statistik, jak je ČR ve výrobě hlavních zemědělských surovin a následně pak potravin stále méně soběstačná, realita je o poznání jiná. V praxi platí pouze klesající soběstačnost především ve výrobě vepřového masa a částečně v produkci masa drůbežího, z rostlinných komodit pak klesla schopnost našich producentů zásobit vlastní trh ovocem a zeleninou. Ve všech případech je tento stav dán nižší konkurenceschopností naší vlastní produkce, na které se sice částečně podepisuje ne zrovna optimální dotační politika, tuzemská i evropská, ale nejenom ta. Téměř historický okamžik – správně a motivačně zacílit nově konstruované podpory na roky 2014 až 2020, je přitom právě teď. Základním principem přitom musí být „za více práce (vyšší náročnost) více peněz“. To v současné době zrovna hlavním principem není, takže výsledkem je stav, kdy jedny z nejvyšších dotací berou zemědělci udržující trvalé travní porosty.
Jak je to ale se současnou potravinovou soběstačností ČR? V prvé řadě nelze soběstačnost měřit tím, jaký podíl potravin se do ČR ze zahraničí doveze, ale tím, kolik se v ČR té které komodity vyrobí v porovnání s tím, kolik se jí u nás spotřebuje. Přestože se totiž neustále v ČR zabýváme tím, kolik zboží se dováží, cudně se mlčí o opaku – totiž že ČR stále více zemědělských surovin, a v poslední době i potravin, také vyváží. Pokud tedy vezmeme skutečnou výrobu v ČR a skutečnou spotřebu, vychází aktuální data za uplynulý rok 2011 o poznání lépe, než je obraz tohoto stavu prezentován veřejnosti.
ČR je aktuálně přebytková v produkci všech obilovin, a zejména pšenice (o 61,5 procenta), řepky, cukrovky, hovězím masu a mléku, naopak méně, než se v ČR spotřebuje, se u nás vyrábí brambor, ovoce a zeleniny, vepřového a drůbežího masa a vajec. Nejnižší podíl kupodivu nepředstavuje vepřové (60,8 procenta), ale zelenina (36,9 procenta). Dlužno dodat, že z okolních středoevropských zemí, včetně Rakouska, není žádná země v hlavních zemědělských surovinách soběstačná, a většina z nich je na tom s podílem domácí výroby k domácí spotřebě hůř než my.
Petr Havel
Podivné počty v resortu zemědělství
Při čtení či poslechu celé řady vyjádření politiků, novinářů nebo představitelů různých zájmových organizací mě často napadá, jaká že je to škoda, že matematika již není povinný maturitní předmět. Minimálně pro občany pohybující se v resortu zemědělství, potravinářství či lesnictví by to bylo opravdu žádoucí.
Například v případě teze, podle které jsou potraviny v ČR dražší než v Německu, a proto je tam jezdí Češi nakupovat. Jako důkaz, pomineme-li skutečně výrazně levnější ceny německých vajec v předvelikonočním šílenství, slouží množství srovnávacích nákupů v českých a německých obchodech, prezentované na stránkách všech možných médií a na konkrétních příkladech ukazující, co se v Německu vyplatí nakoupit. Problém je ovšem v tom, že jde vždy o výběr vzorků potravin prováděný takovým způsobem, aby bylo dosaženo žádoucího výsledku. Nikoho ale nenapadlo porovnat průměrné výdaje za potraviny v Německu a u nás. Možná proto, že by oficiální verifikované údaje příslušných statistických úřadů odhalily něco, co není žádoucí.
Jaká tedy jsou příslušná data? Průměrné měsíční výdaje dvoučlenné rodiny v Německu za potraviny činí podle německého statistického úřadu 302 eur, v přepočtu na koruny tedy zhruba 3 500 korun. V ČR přitom činily tyto výdaje ve srovnatelném období 2 100 korun. V případě, že vezmeme do úvahy prokazatelnou skutečnost, že Němci méně plýtvají a nakupují na objem méně potravin, pak by při stejném objemu nakoupeného jídla jako u nás byly ceny v Německu skoro dvakrát tak vyšší než v ČR.
Je přitom jasné, že některé potraviny v Německu skutečně levnější, než v ČR, jsou. Platí to ale i obráceně. Stejně tak je zřejmé, že Němci mají daleko vyšší platy, takže je výdaje za potraviny, které u nich tvoří 17 procent z rodinných výdajů, zatímco u nás 19 procent, třeba tolik nezajímají. Ale v absolutní výši a plošně v Němcku levněji není.
Stejně podivná je ostatně i již zavedená „pravda“, že je ČR smetištěm Evropy, kde končí veškerý potravinářský šunt. Zároveň ale četné výzkumy tvrdí, že drtivá většina spotřebitelů považuje potraviny domácího původu za kvalitní. Jak se to pak srovnává se stavem, kdy v maloobchodních sítích je v průměru kolem 70 procent potravin tuzemského původu, když je všechno šunt, ale to naše je dobré, je opravdu záhadou.
Opět je třeba podotknout, že podíl méně kvalitních potravin je v ČR zřejmě skutečně o něco vyšší, než třeba na západě Evropy. Nikdo ale zatím takové šetření neudělal, a pokud by to byla pravda, je potřeba přiznat si, že za to mohou z velké části naši spotřebitelé sami. Kdyby ty šunty nekupovali, nikdo by je neprodával.
Zajímavé počty předvedli tento týden v souvislosti s protesty proti úvahám o zrušení zelené nafty také naši zemědělci. Nejprve totiž jejich představitelé konstatovali, že dotace (vratku spotřební daně) na zelenou naftu čerpá 9 200 zemědělských podniků. Problém ale je, že v ČR je asi 24 000 zemědělských podniků. „Zbytek“, tedy zhruba 60 procent zemědělců, kteří uvedenou dotaci nečerpají, označili představitelé zemědělců za „marginální“.
Nejde ale jen o počty v zemědělství. V souvislosti s loni vyhlašovanými tendry státního podniku Lesy České republiky varovala velmi důrazně čelní představitelka dnes již do historie odcházející politické strany před rizikem monopolizace veřejných zakázek, přičemž oním monopolem měla být maximální použitelná těžební kapacita největší tuzemské společnosti LESS v objemu dvou milionu kubíků dřeva z celkově v ČR těžených 17 milionů kubíků. Jestli je podíl necelých 15 procent monopolem, tak jsem se asi učil matematiku u nesvéprávných kantorů.
Na závěr ještě jeden příklad. Ačkoli je v ČR oněch výše zmíněných zhruba 24 000 zemědělských subjektů (lze to přesně prokázat na počtech žádostí o zemědělské dotace), z nichž drtivou většinu tvoří soukromí zemědělci na bázi rodinných farem, očekával by člověk, že se zástupce této podnikatelské skupiny někdy také objeví v prestižních Otázkách Václava Moravce (OVM) v případě zemědělských témat. Přiznám se, že si alespoň za posledních pět let, kdy byla zemědělská témata diskutována určitě v několika desítkách případů, nevzpomínám, že by někdo z představitelů soukromých zemědělců dostal pro vyjádření svých názorů v uvedeném pořadu prostor.
Takže: V Německu většina potravin levnějších není, tuzemské potravinářské podniky vyrábějí celou řadu kvalitních výrobků, které se prodávají v našich obchodech, většina zemědělců dotace na zelenou naftu nečerpá, společnost LESS nemá v ČR na těžbu dřeva monopol a soukromí zemědělci nedostávají v OVM prostor. To je skutečnost, ať se to komu líbí nebo ne.
P.S.
Vzhledem k tomu, že nepovažuji za korektní zasahovat do již zveřejněného textu, rád bych uvedl na pravou míru v této poznámce údaj, který jsem nesprávně interpretoval. Zmíněných 302 eur se týká výdajů za potraviny v Německu pro dvě osoby za měsíc, a to včetně tabákových výrobků, které jsou ve statistikách uváděny společně s potravinami a nápoji. Jedinec tedy v Německu vydá měsíčně za potraviny zhruba oněch 3 500 korun, jedinec v ČR zhruba 2 100 korun. Z uvedené chyby pak vyplynul špatný propočet z eur na koruny. Nicméně to nic nemění na tom, že v Německu jsou potraviny téměř dvojnásobně plošně dražší, než v ČR. Nu, je vidět, že podivné počty v resortu zemědělství kontaminovaly i mě.... Za zmatení se omlouvám.
Petr Havel
Vydra má pravdu: Podkovy koním škodí a výrazně krátí jejich věk
Není to jednoduché prokousat se stovkami složitých odborných studií a názorů, které je pak ještě nutné „polidštit“ a vypreparovat z nich základní poselství. Doufám však, že se to podařilo. Ono poselství, což není asi nic objevného, je vlastně velmi jednoduché: Nejpřirozenějším a pro zdraví nejlepším řešením pro koně je nebýt okován.
Téměř jednoznačně mediálně vyznívající kritika projektu známého herce Václava Vydry, jehož filosofií je zbavit koně podkov, má bohužel jedno základní, se zdravím koní ale žádné společné pozadí: Byznys. Ne každý ví, že cena za podkování koně činí zhruba 1 000 korun, přičemž podkování by se mělo opakovat zhruba jednou za 6 až 8 týdnů. V ČR je v současné době zhruba 30 000 koní (podle statistik Českého statistického úřadu), reálně jich tedy bude ještě o něco víc. To v praxi znamená, že roční byznys v podkování koní činí zhruba čtvrt miliardy kolrun. To už jistě stojí za snahu vyrukovat proti komukoli, kdo se bude snažit rozsah byznysu s podkováním snížit.
Každý samozřejmě ví, že kůň nenosil podkovy dlouhých 60 milionů let, budeme-li počítat za prvního koně druh Eohippus, který byl velký asi jako kočka a kopyta v dnešním slova smyslu vlastně ještě neměl. Další vývojová stadia koně ale už kopyta měla, a protože příroda nedělá nic nelogického, měl trend vytváření kopyt pro koně jistě praktický smysl. To lidé po tisíciletí respektovali. Koně například nekovali ani staří Římané, alespoň se tedy římské podkovy při archeologických vykopávkách nenalezly. Vše začalo až ve středověku, přičemž hlavním důvodem byla změna životního stylu koní. Ti se postupně méně pohybovali, měnil se také povrch, po kterém se pohybovali, neboť byl díky různým dlažbám a zpevněným cestám tvrdší. Výsledkem byly problémy s kopyty koní, a lékem na to se staly podkovy. I tak je třeba připomenout, že koně byli obvykle poprvé podkovány až ve věku pěti let, a podkovy se původně během zimy sundavaly, aby mohla kopyta koní regenerovat. Dalším prostředkem k regeneraci kopyt bylo dnes již pouze z filmů známé plavení koní. Již tehdy ale zřejmě existovaly tlaky podkovářů, aby se koně kovali co nejčastěji – ani tehdy to totiž nebylo zadarmo. Bohužel, tento přístup přetrvává dodnes.
Biologové, ale i řada veterinářů potvrzuje, že kopyto koně není jen nějaká koňská „bota“, se kterou je možné zacházet jako s botou lidskou, a donekonečna na ní měnit podrážku. Kopyta jsou pro někoho možná překvapivě aktivní součástí krevního oběhu koně a samozřejmě také částí těla tlumící nárazy asi jako ztvrdlá kůže na nohou lidí, kteří chodí bosi. Existence podkovy na kopytu ale tyto funkce kopyt naruší a mimo jiné deformuje jejich přirozený tvar, který by se jinak ve volné přírodě vytvářel přirozeným obrušováním při pohybu. Aniž bych se pouštěl do fyziologických podrobností, jedna věc je zřejmá a doložitelná: Podkovy výrazně krátí věk koní. Zatímco ve volné přírodě žijí koně v průměru 30 až 40 let, kovaní koně (mimochodem zejména kvůli problémům s pohybovým ústrojím) žijí v průměru osm!!! let, z toho dostihoví koně (výjimky samozřejmě existují) ještě méně.
V celé kauze je tak sporná jen metoda německé veterinární doktorky Hiltrud Strasserové udržující kopyta koní v přirozeném stavu, a to ne ve svém principu, ale ve výpočtech optimálních tvarů kopyt, což je ovšem problém zcela odborný. Základní idea nekovat koně a umožnit jim dostatek pohybu včetně permanentního kontaktu se stádem je ale zcela správná. I kdyby všichni podkováři na celém světě tvrdili opak, má Vávlav Vydra v obhajobě svého přístupu ke koním pravdu. Pokud přitom škrábe koním kopyta o stupeň více nebo méně v porovnání s „optimálním“ úhlem ošetřování kopyt, neptejme se po radě u podkovářů.
Česká potravina a česká kvalita – co to je?
Poté, co vyrazili do boje o přízeň zákazníka prodejci na farmářských trzích s názvy výrobků evokující jejich tradiční receptury (domácí, babiččin, selský atd.), pokoušejí se sázkou na národní původ potravin oslovit strukturou nabízeného zboží také maloobchodní řetězce. V tomto smyslu vzbudilo největší rozruch označení pojmem „Česká kvalita“ výrobků, vycházející sice z české gastronomie, ale vyráběné v zahraničí, jako tradiční česká zabíjačka z Německa. Minimálně část potravin označených jako „Česká kvalita“ přitom dozorové orgány považují za klamání spotřebitele, a řetězec, který zmíněný název uvedl na trh - Penny Market, příslušné označení z příslušných potravin odstranil. Jaké poselství ale uvedená kauza ke spotřebitelské veřejnosti skutečně vysílá?
V prvé řadě je zřejmé, že rozhodující prodejci potravin – maloobchodní sítě, reagují na rostoucí poptávku spotřebitele po tuzemských potravinách – a to je ve své podstatě pozitivní, neboť se tím naše země blíží státům, v nichž by si maloobchodní sítě místní produkci nedovolili svým zákazníkům nenabízet. To ale zároveň klade několik zásadních otázek, například, co vlastně tuzemskou potravinou rozumíme. Vzhledem k tomu, že až na výjimky nestanovuje evropská legislativa povinnost označovat potraviny zemí původu, není totiž odpověď zcela zřejmá.
Logické by bylo, pokud by se za české potraviny označovaly pouze takové, které budou vyrobeny z tuzemských surovin, zároveň zpracovány na území ČR a zároveň by vycházely z nějakých tradičních a levnějšími surovinami neměněných receptur. Všechny tři podmínky najednou ale dnes splňují v praxi jen regionální potraviny, a to ještě ne stoprocentně, protože třeba kakao v pekárenských či cukrářských výrobcích rozhodně nevyrostlo v ČR. V případě průmyslově vyráběných potravin je ovšem situace o poznání komplikovanější.
Za potraviny tuzemského původu lze totiž označovat část výrobků, u nichž povinnost země původu EU stanovuje, což je například ovoce, zelenina, hovězí maso (kvůli někdejší kauze šílených krav – BSE), nebo vajíčka – ta jsou ale tímto způsobem označena až na skořápce, ne tak na obalu. Přesto se lze i u jmenovaných – jednodruhových potravin, setkat s označením „země původu ČR“, ačkoli v ČR bylo zboží pouze zabaleno, ale surovina byla vyprodukována jinde. V takovém případě jde podle právníků o klamání spotřebitele. Jenže to není tak jednoduché. Pokud jde o potravinu vyrobenou z více surovin z různých zemí EU, ale i zemí mimoevropských, které se na území ČR zpracují, nebo pouze „zkompletují“ a zabalí, lze také i takovou potravinu označit jako „země původu ČR“, v tomto případě zcela legálně. Lze v takovém případě ale opravdu mluvit o české potravině? Logicky asi těžko.
Ještě větší oříšek je ovšem právě s pojmem „Česká kvalita“. Ve své podstatě je „kvalita“ poněkud nedefinovaný pojem, což už samo o sobě znamená velmi subjektivní hodnocení výrobku. Ten může být chutný, může být neošizený, ale z hlediska nutričního vlivu na lidský organismus (například vysokým obsahem živočišných tuků) nemusí v tomto smyslu parametry kvality splňovat. Pojem kvalita je navíc, a v tom má asi Penny Market pravdu, v jistém slova smyslu nadnárodní. Takové plzeňské pivo bychom zřejmě za kvalitní považovali i v případě, že se bude vyrábět v zahraničí, pokud se tak bude dít z tradičních surovin. Jiná věc je, když se „Česká kvalita“ bude zdůrazňovat pouze v označení pro tuzemského spotřebitele, neboť takové logo je v zásadě marketingovým pojmem, a jsme-li na společném evropském trhu, měl by být tento pojem uváděn i na obdobných výrobcích v zahraničí. Pak by totiž také plnil roli propagace českých potravin mimo území ČR, což by bylo pro potenciál odbytu našich výrobků žádoucí. Každopádně by bylo logické, kdyby „Česká kvalita“, pokud by bylo takové označení používáno, fungovalo spíše opačným směrem – místo na výrobcích ze zahraničí v regálech našich obchodů by mělo být označení umístěno na výrobcích z ČR v regálech obchodů v jiných zemích. Mimochodem – ze „zemí původu“ nemají problém pouze potraviny – nedávno skončené halové mistrovství světa v atletice nabídlo ilustrativní obrázek „Američanů“ původem z Keni a celou řadu dalších sportovců, kdy si bohatší stát koupil kvůli svému sportovnímu marketingu „zahraniční surovinu“.
O tom, co je český výrobek a co rozumíme „Českou kvalitou“, bychom tedy měli vážně začít diskutovat. První pokus již proběhl minulý týden pod gescí Sdružení českých spotřebitelů, samozřejmě ale nebylo možné dojít hned k nějakému zásadnímu výsledku. Jedno je ale jisté: Bude-li přídavné jméno „český“ při zachování logiky tohoto slova častěji na obalech potravin (a potažmo jiných druhů výrobků) co nejčastěji, nebude to špatná zpráva pro české výrobce – i českou ekonomiku. K tomu je třeba jediné – ujasnit si, co je to česká potravina.
V diskusích o kvalitě potravin je množství nekvalitních informací
Téma kvality potravin, zejména poté, co počátkem roku zveřejnila svá loňská zjištění Státní zemědělská a potravinářská inspekce, plní stránky novin, obrazovky televizí i virtuální realitu webů a facebooků více než kdy předtím. To je jistě pozitivní.
Naprostou tragédií ale je, že potřebu vyjadřovat se ke kvalitě cítí naprosto všichni, přičemž téměř všichni konstatují zcela vážně nepravdy, polopravdy nebo vyslovené lži. Pokud budeme takto v diskusi pokračovat dál, úspěšně zdegradujeme veškerou potravinářskou produkci na tuzemském trhu a nikdo nebude vědět, co vlastně kvalitní je a co ne, a hlavně proč.
Poslednímm impulsem, který mě donutil napsat pár řádek na toto téma, bylo doporučení bloggera Jaroslava Krejčího na shlédnutí pořadu „Máte slovo“ ze dne 16. února, který byl právě kvalitě potravin věnován. Vzhledem k tomu, co v tomto pořadu zaznělo, bych naopak já uvedený pořad doporučil maximálně jako odstrašující příklad pokusu o osvětu laické veřejnosti.
Excesů v něm byla celé řada, od evidentně nepřipraveného náměstka ministra průmyslu a obchodu Bedřicha Dandy, přes autoprezentaci viceprezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Martina Ditmara až zejména po „nespokojeného občana“, který se v průběhu vysílání snažil o reklamu na jakousi osvětovou publikaci a před kamerou mával platem vajíček s nápisem Česká vejce jako příkladem prezentace české potravinářské produkce. K tomu snad jen poznámka, že právě Česká vejce měla v minulosti problémy s dovozem zahraničních vajec a připomenutí, že když nějaká potravina nese název „český“, vůbec to nemusí být pravda. Mimochodem, skutečná země původu vajec se pozná až na samotném vajíčku, kde je v případě českého původu razítko „CZ“. To ale spotřebitel vždy nezjistí, protože by musel v obchodech rozbalovat plata vajec obvykle zabalená v igelitu.
Specificky uchopeným pojmem v uvedeném pořadu byl „separát“, který označila sama moderátorka pořadu za pojem hodný zapamatování. To klidně ano, ale v takovém případě by součástí paměti neměla být doprovodná snůška nesmyslů, které kolem tohoto pojmu zazněly. Nemá cenu to rozebírat (ale pokud někdo bude chtít, udělám to v reakcích), skutečností ale je, že separát neobsahuje ani peří, ani zobáky či pařáty, ani PŘIDANOU krev, kůži nebo tuk, a dokonce v některých případech, kdy se při zpracování strojově odděleného masa (správný název pro separát) používají moderní technologie, ani ty zpropadené kosti.
Uvedený pořad nebyl jediným případem matoucí spotřebitele. Vzrušení na trhu vzbudily i výsledky testů kuřat od občanského sdružení Dtest, z nichž jakoby vyplývalo, že tuzemští výrobci kuřat produkují výrobky plné nebezpečných salmonel. Bohužel, součástí medializovaných výsledků nebyla zásadní a podstatná informace – totiž, kde byla testovaná kuřata zakoupena. Až po čase se konstatovalo, že vzorky nebyly odebrané u výrobce. To je ovšem poměrně důležité, protože následné kontroly u tuzemských výrobců neodhalily žádné pochybení, což potvrzuje známou skutečnost, že k pomnožení bakterií obvykle dochází při transportu zboží a při jeho nevhodném skladování, a to i u samotných spotřebitelů. Jenže vyznění kauzy dopadlo negativně na výrobce, kteří v tom byli úplně nevinně.
Případů populisticky pojatých informací týkající se kvality potravin je bohužel nekonečné množství, a je smutné, že se na jejich šíření podílejí i lidé, které laické veřejnost považuje za autority, a proto jejich tvrzení věří. Údaj o peří v separátu například zazněl již dříve i v pořadu „Jste to, co jíte“ od lékařky, jiný lékařský odborník zase před časem označil hovězí „nebio“ maso za rizikové díky možné přítomnost lepku z jejich krmení, známá moderátorka upozorňovala na praxi, podle které se do mléka (myslím tím opravdu normálního mléka k pití) přidává řepkový olej (ten se ale dává do jiných výrobků, typicky do šlehačky), představitel kulinářského institu zase veřejně tvrdí, že šunka neobsahuje maso (to by se tak nemohla nazývat), a tak dále.
Tedy: Mluvme o kvalitě potravin, je to žádoucí. Nechť se ale k odborným věcem vyjadřují nepopulisticky ti, kteří o tom něco vědí...
Spotřebná daň na víno není zas taková hloupost
Petice vinařů, vyjádření ministra zemědělství Petra Bendla a hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška či nesouhlas většiny spotřebitelů se zavedením spotřební daně na víno – to vše svědčí o dobrém marketingu domácí vinařské lobby. Tak jednostranně negativní ale myšlenka spotřební daně na víno opravdu není.
V prvé řadě je třeba říci, že jeden z nejčetněji uváděných argumentů proti této spotřební dani – totiž že její zavedení poškodí tuzemské producenty kvalitních vín, je minimálně zavádějící. Ve skutečnosti je to totiž zcela obráceně. Daň více poškodí zahraniční dovozce méně kvalitních vín, většinou označovaných jako „krabicová vína“, která se do ČR dovážejí za ceny kolem deseti korun za litr (byly doby, kdy se k nám taková vína dovážela dokonce za ceny 3 až 4 koruny za litr). Pokud by byla ministrem financí Miroslavem Kalouskem uvalena na víno spotřební daň 10 korun, jak avizoval, zdražila by taková daň tato „krabicová vína“ zhruba dvojnásobně, zatímco kvalitní vína pouze o deset, nebo třeba jen o pět procent, podle výchozí ceny. Je totiž zcela zřejmé, že absolutní výše daně bude mít daleko větší váhu v celkové ceně levných vín. V praxi to znamená, že v případě kvalitních vín, jejichž ceny začínají na hranici a často daleko nad hranicí sto korun, si spotřebitel patrně bez větších problémů k ceně třeba 120 korun připlatí ještě desetikorunu, zatímco pro člověka kupujícího krabičák za nízké ceny bude dvojnásobek výdajů zřejmě větším problémem. To by se mělo odrazit v poklesu konzumace levných a obvykle opravdu méně kvalitních vín, což je ve své podstatě v zájmu spotřebitele.
Klíčovým argumentem pro legitimitu úvah o zavedení spotřební daně na víno je ale struktura produkce a zahraničního obchodu s alkoholickými nápoji. Zatímco suroviny k výrobě piva a lihovin se téměř bezezbytku produkují v ČR a v ČR se také většina z tuzemských surovin vyrobených nápojů zkonzumuje, víno vyrobené z hroznů v jiných zemích se do naší země ze dvou třetin dováží. Současnou nulovou spotřební daní (pivo a lihoviny zdaněné jsou) u vína tak podporujeme zahraniční producenty, kteří se oproti našim prosazují zejména nižší cenou a možný potenciál trhu s kvalitnějšími víny, i domácím vinařům, zužují.
Samozřejmě, že spotřební daní budou postiženi zahraniční i naši producenti vín a že se zavedením daně jednorázově zvýší našim vinařům náklady. Na druhou stranu je skutečností, že právě vinařství a vinohradnictví patří v ČR k nejvíce dotovaným zemědělským komoditám, do jisté míry i na úkor jiných zemědělských surovin. Dotace mohli nebo mohou vinaři čerpat na leccos, kromě „normálních“ dotací na hektar ještě specielní komoditní podpory, restrukturalizaci vinic, oplocenky či na likvidaci špačků. Vinnou révu lze také pěstovat v systému integrované produkce s vyššími dotacemi. Produkce vinné révy se týkají i dotace do ekologického zemědělství, řada producentů vín v minulosti kvůli vyšším podporám do biozemědělství přešla. Víno mělo také jako kdysi jediná komodita specielní, státem podporovanou propagaci, a to prostřednictvím stále funkčního Vinařského fondu, jehož finanční prostředky zabezpečuje rovným dílem ministerstvo zemědělství a samotní vinaři. Aniž bych vzbuzoval vášně výší do vinařství směřujících podpor, bylo by vhodné vědět, že na podporu státu ( a EU, jistě) si vinaři stěžovat opravdu nemohou. A to za situace, kdy víno nepatří mezi klíčové tuzemské strategické komodity, jako je třeba pšenice nebo vepřové .
Faktem je, že pěstování vinné révy a produkce vín je hodně rukodělná práce, a vytváří tak řadu pracovních míst. Z nutričního hlediska je konzumace kvalitních vína také žádoucí. A pravdou je i to, že zavedení daně patrně posílí černý trh. Ten ale již stejně v nemalé míře reálně existuje, stejně tak jako pančování vín nebo třeba burčáků, jak dokládají výsledky kontrol dozorových orgánů.
Zavedení spotřební daně u vína je tak do jisté míry sporné a stát by k němu měl sáhnout spíše jako k nouzovému opatření, například jako k možnosti zajistit finanční prostředky pro péči o handicapované občany, nebude-li mít jinou možnost. Rozhodně ale neplatí, že by mělo mít zavedení spotřební daně pouze samá negativa, jak se to prakticky všichni snaží prezentovat.
Bezpečnost a kvalita potravin není totéž
Zejména zásluhou Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), která nedávno veřejně prezentovala výsledky kontrol různých druhů potravin v loňském roce, se v poslední době opětně rozhořely diskuse o kvalitě potravin na tuzemském trhu.
Důležité je přitom vědět, že kvalita potravin zdaleka není totožná s pojmem bezpečnost potravin. Zatímco totiž „bezpečné“, tedy zdraví neškodící a požadavky evropské i národní legislativy splňující potraviny jsou až na výjimky (které dozorové orgány na trh nepropouští nebo je z něj stahují) prakticky všechny, je kvalita potravin poněkud jiná káva. Zcela určitě lze říci, že méně kvalitních (ale „bezpečných“) potravin je na našem trhu (ale i v zahraničí) docela dost.
Nemyslím si přitom, že by tvořily méně kvalitní potraviny z nabídky veškerého potravinářského zboží v obchodech většinu, jak se mnozí, zejména méně informovaní (nejen) spotřebitelé, domnívají. I tak ale představují méně kvalitní potraviny natolik velkou část z nabídky, že tento stav nelze nechávat bez povšimnutí.
I proto, že méně kvalitní potraviny, pokud je člověk systémově konzumuje po dlouhou dobu, ve své podstatě nemusí být ani „bezpečné“. Zvláště, kumuluje-li se vliv většího množství výrobků, jejichž složení není pro lidský organismus nutričně vhodné.
Právě nutriční vlastnosti potravin, tedy jejich vliv na organismus, lze patrně nejvíce považovat za měřítko kvality. Přidá-li někdo do vína vodu a výsledek vydává za víno, tak sice spotřebitele klame a z hlediska samotného vína o méně kvalitní výrobek jde, ale člověku to neuškodí - možná spíše naopak. Obsahuje-li ale výrobek například levnější tukovou složku s vyšším obsahem rizikových mastných, neřku-li transmastných kyselin, může to mít na organismus skutečně negativní vliv.
Snaha o tažení proti méně kvalitním potravinám je tak určitě správná. Nejprve je ale třeba shodnout se na tom, co onou kvalitou myslíme. Například bychom měli umět rozlišovat pojmy kvalita, podvod a klamání spotřebitele.
Ponecháme-li stranou laického spotřebitele a technologii výroby potravin nerozumícího obchodníka, bylo by také žádoucí začít rozlišovat mezi zodpovědnými a nezodpovědnými výrobci potravin. Do současné doby je to přitom tak, že ti zodpovědní, dodržující předpisy a receptury, mají na trhu spíše nevýhodu, protože skutečná poctivost ve finále obvykle generuje dražší finální výrobek. Protože je tedy výhodné být nepoctivý, řady poctivých se ztenčují – a to je ten trend, který je správné zastavit.
Potravinářská inpekce přitom na zmiňované prezentaci představila myšlenku, o které by bylo docela vhodné alespoň diskutovat. Totiž, že výrobce potravin (či nápojů), u jehož zboží zjistí kontrolní orgány nějaký problém v bezpečnosti či kvalitě potravin, bude povinen na vlastní náklady prověřit další šarže svých výrobků toho druhu, u kterého bylo zjištěno pochybení. To by mělo logicky vést k vyšší ceně příslušných výrobků prodávaných „po prověrce“ na trhu, neboť výrobce zřejmě promítne zvýšené náklady do ceny svých produktů, což opticky „odnese“ spotřebitel. Jenže: Když bude díky vyšším nákladům zboží nepoctivého výrobce dražšší, lidé by jej měli méně kupovat a nepoctivému klesne odbyt. Což by byl onen ekonomicky vyjádřitelný, skutečný trest. Jistě, dotčený výrobce také vícenáklady s prověrkou do konečné ceny promítnout nemusí. Pak tím ale zkrátí svůj zisk - a i to je ekonomický trest.
I inspekce ale přiznává, a ostatně to tak funguje na celém světě, že opravdu největším trestem pro výrobce je veřejná prezentace nepoctivosti v médiích. V podmínkách ČR to zřejmě úplně stejně jako v zahraničí fungovat nebude, ale určitě by to bylo pro nezanedbatelnou část spotřebitelů vodítko. (K tomu, že zveřejnění hříšníků nebude mít u nás takový dopad, mě vedou nespočitatelně časté zkušenosti z restaurací všeho (i tzv. „prestižního“) typu, v nichž si hosté dobrovolně nechávají točit pivo pod míru, vědí to, a stejně tam chodí dál, protože jsou prostě „zvyklí“).
Měnit zavedené zvyky je těžké vždy, když k nim není vůle. V případě sílící kritiky méně kvalitních potravin na tuzemském trhu se ale zdá, že vůle změnit zavedené zvyky (čili kupovat místo něčeho, co se ukáže jako méně kvalitní, něco jiného, co nutně nemusí být ani výrazně dražší) tu je. Právě od spotřebitelů, kteří ale musí vědět, co se za pojmem kvalita skrývá, a jak to vůbec poznat. Prvním krokem tak musí být všem srozumitelné osvětlení pojmu kvalita. To ovšem není zas tak jednoduché.
Podepsat zakázky LČR s firmami z druhých a třetích míst není zločin
Skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) neshledal v tendrech státního podniku Lesy České republiky (LČR) nesoulad se zákonem, a LČR tak mohou podepisovat smlouvy s vítězi veřejných zakázek, je logickým a v současné době jediným možným řešením, jak zbavit dosavadní nejistoty tisíce lidí, kteří by měli od 1. ledna příštího roku na zakázkách státního podniku v lesích pracovat. K definitivní jistotě prací to ale nestačí.
Zejména z neznalosti zákona o zadávání veřejných zakázek a rámcových podmínek tendrů LČR se v komentářích k výsledkům soutěží objevila celá řada názorů, podle nichž musí LČR podepisovat smlouvy na zakázky pouze s vítězi na jednotlivých lokalitách, a pokud se tak nestane, musí LČR vyhlásit na příslušném místě nové výběrové řízení. Pokud by LČR podepisovaly smlouvy s firmami, které se umístily na druhém nebo třetím místě, hrozí prý riziko „přeprodejů“ a „oligokartelů“.
To je ovšem naprostý nesmysl. V první řadě je nutné připomenout, že v minulosti podepisovaly LČR smlouvy s firmami z druhých a třetích míst zcela standardně. V druhé řadě je vhodné vědět, že s touto možností zákon o veřejných zakázkách přímo počítá, a díky znění zákona s ní také počítají podmínky tendrů samotných LČR. Co je ale zcela zásadní, je skutečnost, že v případě, že by LČR při odstoupení konkrétního vítěze na konkrétní lokalitě nevyužily možnost podepsat smlouvy se soutěžiteli, kteří se umístí na druhém či dalším místě, nemohou podle zákona vypisovat na takové lokalitě zrychlené („jednací řízení bez uveřejnění“ - JŘBU) výběrové řízení. Jinak by lesy porušily zákon, čímž by se vystavily riziku žalob. Zcela zřejmé je navíc i to, že JŘBU je méně transparentní, než klasické výběrové řízení a navíc, pokud by se část zakázek LČR uskutečňovala formou JŘBU a část klasickými tendry, měly by firmy zajišťující pro státní lesy zakázky rozdílné podnikatelské podmínky. A tolik zdůrazňovaná transparentnost by byla definitivně v háji, tedy – v lese.
Jedinou legitimní možností by bylo na lokalitách, na nichž vítězné firmy odstoupí, vypsat nové, zcela standardní výběrové řízení, které by ale se všemi zákonnými odvolacími lhůtami trvalo nejméně půl roku. Po celou tuto dobu by nejen těžařské firmy, ale především jejich zaměstnanci, obvykle patřící k sociálně slabší části občanů, neměli záruku práce. To vše by si měli uvědomit „strážci transparentnosti“, včetně Transparency International, budou-li požadovat po LČR, aby tendry s uchazeči z druhých a třetích míst nepodepisovaly.
To, že možnost získání zakázek pro firmy z druhých a třetích míst je velmi reálná, je dáno výsledky tendrů, kdy zhruba tři čtvrtiny zakázek vyhrála pro rok 2012 firma LESS and Forest. Byť jde o přitom největší firmu na tuzemském trhu, nemá na zajištění všech vyhraných zakázek dostatečnou kapacitu. Je tedy logické, že se části svých vítězství vzdá ve prospěch dalších v pořadí, a představitel společnosti LESS Jan Mičánek již takový postup veřejně avizoval.
Právě s takovou možností legislativa počítá, takže podepisovat smlouvy s firmami z druhých a dalších míst není žádný zločin, ale jen a pouze naplnění litery zákona. Navíc se díky tomu rozloží státní zakázka mezi více subjektů, což je jen dobře pro rozvoj konkurenčního prostředí. Nejen proto, ale také kvůli stabilizaci nabídky dřeva z LČR pro další zpracování, by tedy LČR podepisovat smlouvy nejen s vítězi měly. Vlastně podle zákona musí.
Bude-li kdosi moudrý prosazovat opak, je třeba počítat s celou řadou negativních dopadů. V prvé řadě s alespoň dočasnou ztrátou pracovních míst pro pracovníky v lesích v místech, kde nebude umožněno podepsat zakázku z jiného než prvního místa. To může být odhadem na 30 až 40 procentech lokalit. V druhé řadě hrozí žaloby na LČR. Ve třetí řadě vzrostou díky nedostatku nabídky ceny dřeva na tuzemském trhu. Díky tomu poklesne konkurenceschopnost tuzemských zpracovatelů dřeva a část z nich nepřežije z toho vyplývající ekonomické problémy. A hlavně – LČR poruší z lobistických důvodů zákon a jako státní podnik tím vyšle i do zahraničí signál, že v naší zemi ani stát nedodržuje to, co se zákona dodržovat má. Dobré střelivo pro všechny, kteří vedou nebo se chystají vést arbitráže proti naší zemi.
Nástroje k boji proti korupci existují, jen je využívat
Slovo korupce patří v posledních letech v ČR mezi nejčastěji užívané výrazy. A jeho frekvence se nepochybně ještě zvýšila poté, co se do problému svým svérázným způsobem obul jeden z nejbohatších podnikatelů v ČR, majitel Agrofertu Andrej Babiš.
Bohužel, pouze slova problém zatěžující českou společnost nevyřeší. Rozhodující totiž vždy je a také bude, kolik lidí využije buď stávajících, nebo nově vzniklých možností, které riziko korupce odstraňují, nebo je alespoň minimalizují. A zdali tyto nástroje také využije stát.
Jsme-li v zemědělství, pak se tak může dít nepochybně celou řadou aktivit, z nichž v tuto chvíli zmíním pouze tři, z toho dvě zcela nové. První z nich je portál „Váš majetek“ (www.vasmajetek.cz), který oficielně odstartoval prvního listopadu tohoto roku, jehož základním cílem je zpřístupnit obecně těžko dostupné údaje o prodeji státního majetku široké veřejnosti. Portál nabízí databázi dražeb, aukcí a prodejů státního a v exekucích zabaveného majetku, který lze koupit třeba i za poloviční cenu oproti normální ceně na trhu. Podstatné ale hlavně je, že se k těmto údajům nedostane jen skupina vyvolených, ale kdokoli, kdo má o nabízený majetek zájem. A jak to souvisí se zemědělstvím? No třeba tak, že část úspěšných zemědělců usiluje o rozšíření svých hospodářství, ale nemůže se k potřebným pozemkům dostat. Jednak nemají informace o tom, kde jsou pozemky k dispozici, jednak jsou často díky neexistenci povědomí o nákupních možnostech ve vydíratelné pozici v zamýšlených obchodech. Portál Váš majetek přitom nabízí hned několik set pozemků, které by mohli zájemci v budoucnosti zemědělsky (nebo i jinak) využívat. Nejde ale jen o pozemky – za opravdu lukrativní ceny lze na uvedeném portálu pořídit třeba stádo skotu nebo starší traktory.
Obdobné ambice má inovovaný portál farmy.cz, který se dosud věnoval zejména prodeji a nákupu pozemků, přičemž vytvořením konkurenčního prostředí dokázal zhruba o 30 procent lépe zhodnit prodávaný majetek. Nyní portál své aktivity rozšířil o „trh farem“, kdy lze prodávat a nakupovat nejen pozemky, ale celé zemědělské subjekty. Opět je třeba zdůraznit, že hlavní přínos spočívá především v dostupnosti zveřejňovaných informací.
Třetí možností, zcela aktuální v souvislosti se zneužíváním dotací na sanace povodňových škod, je možnost objektivního a jednoznačně dokladovatelného zjišťování popovodňových škod využitím technologie snímků ze satelitní navigace. Ne každý ví, že celý povrch naší země je letecky nasnímkován a průběžně aktualizován, a to s rozlišením předmětů o velikosti pěti centimetrů na povrchu. Bez problémů lze tak také nasnímkovat povodněmi poškozené území po velké vodě a porovnat tyto záběry se situací před povodní. Podle zastánců využití satelitní navigace lze tímto způsobem odhalit „každou dlažební kostku“, kterou povodeň poškodila, nebo která již poškozena byla, ale toto poškození bylo na povodeň pouze svedeno. Mimochodem - možnostem využití satelitní navigace při monitoringu škod z povodní se bude také věnovat 2. ročník odborné konference „Praktické využití GIS v lesnictví a zemědělství“, který proběhne již příští týden, ve dnech 24. až 25.11. v hotelu Galant v Mikulově.
Na počátku jsem napsal, že o protikorupční technologie musí mít v první řadě zájem stát. Skutečnost je ovšem taková, že hned tři ministerstva (místní rozvoj, životní prostředí a zemědělství), které se podílejí na sanaci povodňových škod, ale možnost dokladovat objektivně povodňové škody prostřednictvím porovnání satelitních snímků v minulosti odmítla. A pokud se týká portálu Váš majetek? Zatím spolupracuje jen ministerstvo pro místní rozvoj, jehož zástupci byli přítomni na tiskovce ke spuštění portálu......
Spalovny, čistírny, bioplynky nebo přehrady - všechno na Mars
Rčení o sousedovic koze, nabývá, zdá se, v souladu s postupující globalizací v českých krajích skutečně globálnějšího rozměru. Nepřejeme si již pouze to, aby ona zpropadená koza sousedovi chcípla, ale aby soused za nás řešil všechny možné problémy. Na kterých ovšem posléze sami vyděláme.
Chceme svítit a topit, ale elektrárnu nebo bioplynku ať si postaví jinde. Rádi bychom žili v čisté krajině, ale skládku odpadů ve své blízkosti odmítáme. Ve své podstatě ani skládky odpadů nechceme, ale spalovny odpadů by rozhodně neměly stát v naší obci. Část občanů demonstruje za práva nepřizpůsobivých menšin, ale bydlet s nimi nechce. Rádi bychom také měli dostatek vody a bojíme se následků povodní, ale přehrady nebo jiná protipovodňová opatření ať raději postaví dále od nás. Ideální by prostě zřejmě bylo, aby všechna uvedená zařízení byla postavena na Marsu. Nebo na Měsíci. Nebo alespoň v Americe, nebo v Německu. Jen ne u nás. Zejména ne v naší obci.
Pojem veřejný zájem jakoby se v dnešní pragmatické době zcela vytratil. Bohužel je třeba konstatovat, že k tomu velkou mírou přispěl stát a jeho orgány, které tento zájem v minulosti znežívaly ve prospěch ryze komerčních aktivit. A právě striktní oddělení skutečného veřejného zájmu a byznysu je cosi, co se bohužel nedaří stále jednoznačně oddělit.
Ilustrativní je v této souvislosti mediální hysterie týkající se zveřejnění seznamu 65 vytipovaných lokalit, kde by mohly (zdaleka to neznamená, že se tak skutečně stane) v budoucnosti stát přehrady. K tomu je třeba dodat, že to nutně nemusí být velké přehrady, a že to dokonce vůbec nemusí být přehrady jako takové, ale místa, v nichž bude nějakým způsobem regulován vodní režim. Buď kvůli akumulaci vody při suchu, nebo naopak kvůli zadržení vody při velkých srážkách. Ve veřejném zájmu.
K tomu je nutné dodat, že při mediální prezentaci problému nezaznělo mnoho zcela klíčových informací. Za prvé, že současný seznam 65 vytipovaných lokalit je jen zlomkem původní strategie, která počítala s celkem 186 lokalitami. Tento seznam byl dále redukován na 140 území a po konzultacích ministerstva zemědělství a životního prostředí zúžen na 66 míst. Z toho následně vypadla ještě lokalita Vilémov, takže dnes jde o 65 území. Za posvěcení ministerstva životního prostředí, je nutné dodat pro ochránce přírody.
Naprosto zásadní je přitom informace, že uvedený seznam slouží pouze jako podklad pro územní plány krajů, které příslušné lokality nemusí do těchto plánů zahrnout. Není to tedy žádné dogma a povinnost. Děs obcí, jejichž představitelé již vidí své domky zaplavené vodou, je tak zcela zbytečný.
Mimochodem, řada krajů má ve svých vlastních rozvojových strategiích blokována další území, která seznam 65 vytipovaných lokalit vůbec nezahrnuje. A v řadě případů to vůbec není na škodu. Při současné „vůli“ vlastníků prodat své pozemky například k výstavbě protipovodňových opatření je poměrně logické, že si regiony do budoucnosti v mezích možností příslušná vhodná území chrání. Stačí si v této souvislosti připomenout příběh mediálně známé obce Troubky, která bylo v loňském roce podruhé vyplavena pouze kvůli tomu, že díky nesouhlasu některých vlastníků nebylo možné postavit potřebnou protipovodňovou hráz.
V naší zemi není mnoho dlouhodobých strategií predikující možný vývoj v horizontu několika desítek let do budoucnosti – a oprávněně je takový stav předmětem kritiky. „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod“, jak se příslušný dokument oficiálně jmenuje, ale takovou, a zdůrazněme, že nezázaznou, strategií je. To by se mělo spíše chválit než kritizovat.
