Spotřebná daň na víno není zas taková hloupost
Petice vinařů, vyjádření ministra zemědělství Petra Bendla a hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška či nesouhlas většiny spotřebitelů se zavedením spotřební daně na víno – to vše svědčí o dobrém marketingu domácí vinařské lobby. Tak jednostranně negativní ale myšlenka spotřební daně na víno opravdu není.
V prvé řadě je třeba říci, že jeden z nejčetněji uváděných argumentů proti této spotřební dani – totiž že její zavedení poškodí tuzemské producenty kvalitních vín, je minimálně zavádějící. Ve skutečnosti je to totiž zcela obráceně. Daň více poškodí zahraniční dovozce méně kvalitních vín, většinou označovaných jako „krabicová vína“, která se do ČR dovážejí za ceny kolem deseti korun za litr (byly doby, kdy se k nám taková vína dovážela dokonce za ceny 3 až 4 koruny za litr). Pokud by byla ministrem financí Miroslavem Kalouskem uvalena na víno spotřební daň 10 korun, jak avizoval, zdražila by taková daň tato „krabicová vína“ zhruba dvojnásobně, zatímco kvalitní vína pouze o deset, nebo třeba jen o pět procent, podle výchozí ceny. Je totiž zcela zřejmé, že absolutní výše daně bude mít daleko větší váhu v celkové ceně levných vín. V praxi to znamená, že v případě kvalitních vín, jejichž ceny začínají na hranici a často daleko nad hranicí sto korun, si spotřebitel patrně bez větších problémů k ceně třeba 120 korun připlatí ještě desetikorunu, zatímco pro člověka kupujícího krabičák za nízké ceny bude dvojnásobek výdajů zřejmě větším problémem. To by se mělo odrazit v poklesu konzumace levných a obvykle opravdu méně kvalitních vín, což je ve své podstatě v zájmu spotřebitele.
Klíčovým argumentem pro legitimitu úvah o zavedení spotřební daně na víno je ale struktura produkce a zahraničního obchodu s alkoholickými nápoji. Zatímco suroviny k výrobě piva a lihovin se téměř bezezbytku produkují v ČR a v ČR se také většina z tuzemských surovin vyrobených nápojů zkonzumuje, víno vyrobené z hroznů v jiných zemích se do naší země ze dvou třetin dováží. Současnou nulovou spotřební daní (pivo a lihoviny zdaněné jsou) u vína tak podporujeme zahraniční producenty, kteří se oproti našim prosazují zejména nižší cenou a možný potenciál trhu s kvalitnějšími víny, i domácím vinařům, zužují.
Samozřejmě, že spotřební daní budou postiženi zahraniční i naši producenti vín a že se zavedením daně jednorázově zvýší našim vinařům náklady. Na druhou stranu je skutečností, že právě vinařství a vinohradnictví patří v ČR k nejvíce dotovaným zemědělským komoditám, do jisté míry i na úkor jiných zemědělských surovin. Dotace mohli nebo mohou vinaři čerpat na leccos, kromě „normálních“ dotací na hektar ještě specielní komoditní podpory, restrukturalizaci vinic, oplocenky či na likvidaci špačků. Vinnou révu lze také pěstovat v systému integrované produkce s vyššími dotacemi. Produkce vinné révy se týkají i dotace do ekologického zemědělství, řada producentů vín v minulosti kvůli vyšším podporám do biozemědělství přešla. Víno mělo také jako kdysi jediná komodita specielní, státem podporovanou propagaci, a to prostřednictvím stále funkčního Vinařského fondu, jehož finanční prostředky zabezpečuje rovným dílem ministerstvo zemědělství a samotní vinaři. Aniž bych vzbuzoval vášně výší do vinařství směřujících podpor, bylo by vhodné vědět, že na podporu státu ( a EU, jistě) si vinaři stěžovat opravdu nemohou. A to za situace, kdy víno nepatří mezi klíčové tuzemské strategické komodity, jako je třeba pšenice nebo vepřové .
Faktem je, že pěstování vinné révy a produkce vín je hodně rukodělná práce, a vytváří tak řadu pracovních míst. Z nutričního hlediska je konzumace kvalitních vína také žádoucí. A pravdou je i to, že zavedení daně patrně posílí černý trh. Ten ale již stejně v nemalé míře reálně existuje, stejně tak jako pančování vín nebo třeba burčáků, jak dokládají výsledky kontrol dozorových orgánů.
Zavedení spotřební daně u vína je tak do jisté míry sporné a stát by k němu měl sáhnout spíše jako k nouzovému opatření, například jako k možnosti zajistit finanční prostředky pro péči o handicapované občany, nebude-li mít jinou možnost. Rozhodně ale neplatí, že by mělo mít zavedení spotřební daně pouze samá negativa, jak se to prakticky všichni snaží prezentovat.
Bezpečnost a kvalita potravin není totéž
Zejména zásluhou Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), která nedávno veřejně prezentovala výsledky kontrol různých druhů potravin v loňském roce, se v poslední době opětně rozhořely diskuse o kvalitě potravin na tuzemském trhu.
Důležité je přitom vědět, že kvalita potravin zdaleka není totožná s pojmem bezpečnost potravin. Zatímco totiž „bezpečné“, tedy zdraví neškodící a požadavky evropské i národní legislativy splňující potraviny jsou až na výjimky (které dozorové orgány na trh nepropouští nebo je z něj stahují) prakticky všechny, je kvalita potravin poněkud jiná káva. Zcela určitě lze říci, že méně kvalitních (ale „bezpečných“) potravin je na našem trhu (ale i v zahraničí) docela dost.
Nemyslím si přitom, že by tvořily méně kvalitní potraviny z nabídky veškerého potravinářského zboží v obchodech většinu, jak se mnozí, zejména méně informovaní (nejen) spotřebitelé, domnívají. I tak ale představují méně kvalitní potraviny natolik velkou část z nabídky, že tento stav nelze nechávat bez povšimnutí.
I proto, že méně kvalitní potraviny, pokud je člověk systémově konzumuje po dlouhou dobu, ve své podstatě nemusí být ani „bezpečné“. Zvláště, kumuluje-li se vliv většího množství výrobků, jejichž složení není pro lidský organismus nutričně vhodné.
Právě nutriční vlastnosti potravin, tedy jejich vliv na organismus, lze patrně nejvíce považovat za měřítko kvality. Přidá-li někdo do vína vodu a výsledek vydává za víno, tak sice spotřebitele klame a z hlediska samotného vína o méně kvalitní výrobek jde, ale člověku to neuškodí - možná spíše naopak. Obsahuje-li ale výrobek například levnější tukovou složku s vyšším obsahem rizikových mastných, neřku-li transmastných kyselin, může to mít na organismus skutečně negativní vliv.
Snaha o tažení proti méně kvalitním potravinám je tak určitě správná. Nejprve je ale třeba shodnout se na tom, co onou kvalitou myslíme. Například bychom měli umět rozlišovat pojmy kvalita, podvod a klamání spotřebitele.
Ponecháme-li stranou laického spotřebitele a technologii výroby potravin nerozumícího obchodníka, bylo by také žádoucí začít rozlišovat mezi zodpovědnými a nezodpovědnými výrobci potravin. Do současné doby je to přitom tak, že ti zodpovědní, dodržující předpisy a receptury, mají na trhu spíše nevýhodu, protože skutečná poctivost ve finále obvykle generuje dražší finální výrobek. Protože je tedy výhodné být nepoctivý, řady poctivých se ztenčují – a to je ten trend, který je správné zastavit.
Potravinářská inpekce přitom na zmiňované prezentaci představila myšlenku, o které by bylo docela vhodné alespoň diskutovat. Totiž, že výrobce potravin (či nápojů), u jehož zboží zjistí kontrolní orgány nějaký problém v bezpečnosti či kvalitě potravin, bude povinen na vlastní náklady prověřit další šarže svých výrobků toho druhu, u kterého bylo zjištěno pochybení. To by mělo logicky vést k vyšší ceně příslušných výrobků prodávaných „po prověrce“ na trhu, neboť výrobce zřejmě promítne zvýšené náklady do ceny svých produktů, což opticky „odnese“ spotřebitel. Jenže: Když bude díky vyšším nákladům zboží nepoctivého výrobce dražšší, lidé by jej měli méně kupovat a nepoctivému klesne odbyt. Což by byl onen ekonomicky vyjádřitelný, skutečný trest. Jistě, dotčený výrobce také vícenáklady s prověrkou do konečné ceny promítnout nemusí. Pak tím ale zkrátí svůj zisk - a i to je ekonomický trest.
I inspekce ale přiznává, a ostatně to tak funguje na celém světě, že opravdu největším trestem pro výrobce je veřejná prezentace nepoctivosti v médiích. V podmínkách ČR to zřejmě úplně stejně jako v zahraničí fungovat nebude, ale určitě by to bylo pro nezanedbatelnou část spotřebitelů vodítko. (K tomu, že zveřejnění hříšníků nebude mít u nás takový dopad, mě vedou nespočitatelně časté zkušenosti z restaurací všeho (i tzv. „prestižního“) typu, v nichž si hosté dobrovolně nechávají točit pivo pod míru, vědí to, a stejně tam chodí dál, protože jsou prostě „zvyklí“).
Měnit zavedené zvyky je těžké vždy, když k nim není vůle. V případě sílící kritiky méně kvalitních potravin na tuzemském trhu se ale zdá, že vůle změnit zavedené zvyky (čili kupovat místo něčeho, co se ukáže jako méně kvalitní, něco jiného, co nutně nemusí být ani výrazně dražší) tu je. Právě od spotřebitelů, kteří ale musí vědět, co se za pojmem kvalita skrývá, a jak to vůbec poznat. Prvním krokem tak musí být všem srozumitelné osvětlení pojmu kvalita. To ovšem není zas tak jednoduché.
Podepsat zakázky LČR s firmami z druhých a třetích míst není zločin
Skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) neshledal v tendrech státního podniku Lesy České republiky (LČR) nesoulad se zákonem, a LČR tak mohou podepisovat smlouvy s vítězi veřejných zakázek, je logickým a v současné době jediným možným řešením, jak zbavit dosavadní nejistoty tisíce lidí, kteří by měli od 1. ledna příštího roku na zakázkách státního podniku v lesích pracovat. K definitivní jistotě prací to ale nestačí.
Zejména z neznalosti zákona o zadávání veřejných zakázek a rámcových podmínek tendrů LČR se v komentářích k výsledkům soutěží objevila celá řada názorů, podle nichž musí LČR podepisovat smlouvy na zakázky pouze s vítězi na jednotlivých lokalitách, a pokud se tak nestane, musí LČR vyhlásit na příslušném místě nové výběrové řízení. Pokud by LČR podepisovaly smlouvy s firmami, které se umístily na druhém nebo třetím místě, hrozí prý riziko „přeprodejů“ a „oligokartelů“.
To je ovšem naprostý nesmysl. V první řadě je nutné připomenout, že v minulosti podepisovaly LČR smlouvy s firmami z druhých a třetích míst zcela standardně. V druhé řadě je vhodné vědět, že s touto možností zákon o veřejných zakázkách přímo počítá, a díky znění zákona s ní také počítají podmínky tendrů samotných LČR. Co je ale zcela zásadní, je skutečnost, že v případě, že by LČR při odstoupení konkrétního vítěze na konkrétní lokalitě nevyužily možnost podepsat smlouvy se soutěžiteli, kteří se umístí na druhém či dalším místě, nemohou podle zákona vypisovat na takové lokalitě zrychlené („jednací řízení bez uveřejnění“ - JŘBU) výběrové řízení. Jinak by lesy porušily zákon, čímž by se vystavily riziku žalob. Zcela zřejmé je navíc i to, že JŘBU je méně transparentní, než klasické výběrové řízení a navíc, pokud by se část zakázek LČR uskutečňovala formou JŘBU a část klasickými tendry, měly by firmy zajišťující pro státní lesy zakázky rozdílné podnikatelské podmínky. A tolik zdůrazňovaná transparentnost by byla definitivně v háji, tedy – v lese.
Jedinou legitimní možností by bylo na lokalitách, na nichž vítězné firmy odstoupí, vypsat nové, zcela standardní výběrové řízení, které by ale se všemi zákonnými odvolacími lhůtami trvalo nejméně půl roku. Po celou tuto dobu by nejen těžařské firmy, ale především jejich zaměstnanci, obvykle patřící k sociálně slabší části občanů, neměli záruku práce. To vše by si měli uvědomit „strážci transparentnosti“, včetně Transparency International, budou-li požadovat po LČR, aby tendry s uchazeči z druhých a třetích míst nepodepisovaly.
To, že možnost získání zakázek pro firmy z druhých a třetích míst je velmi reálná, je dáno výsledky tendrů, kdy zhruba tři čtvrtiny zakázek vyhrála pro rok 2012 firma LESS and Forest. Byť jde o přitom největší firmu na tuzemském trhu, nemá na zajištění všech vyhraných zakázek dostatečnou kapacitu. Je tedy logické, že se části svých vítězství vzdá ve prospěch dalších v pořadí, a představitel společnosti LESS Jan Mičánek již takový postup veřejně avizoval.
Právě s takovou možností legislativa počítá, takže podepisovat smlouvy s firmami z druhých a dalších míst není žádný zločin, ale jen a pouze naplnění litery zákona. Navíc se díky tomu rozloží státní zakázka mezi více subjektů, což je jen dobře pro rozvoj konkurenčního prostředí. Nejen proto, ale také kvůli stabilizaci nabídky dřeva z LČR pro další zpracování, by tedy LČR podepisovat smlouvy nejen s vítězi měly. Vlastně podle zákona musí.
Bude-li kdosi moudrý prosazovat opak, je třeba počítat s celou řadou negativních dopadů. V prvé řadě s alespoň dočasnou ztrátou pracovních míst pro pracovníky v lesích v místech, kde nebude umožněno podepsat zakázku z jiného než prvního místa. To může být odhadem na 30 až 40 procentech lokalit. V druhé řadě hrozí žaloby na LČR. Ve třetí řadě vzrostou díky nedostatku nabídky ceny dřeva na tuzemském trhu. Díky tomu poklesne konkurenceschopnost tuzemských zpracovatelů dřeva a část z nich nepřežije z toho vyplývající ekonomické problémy. A hlavně – LČR poruší z lobistických důvodů zákon a jako státní podnik tím vyšle i do zahraničí signál, že v naší zemi ani stát nedodržuje to, co se zákona dodržovat má. Dobré střelivo pro všechny, kteří vedou nebo se chystají vést arbitráže proti naší zemi.
Nástroje k boji proti korupci existují, jen je využívat
Slovo korupce patří v posledních letech v ČR mezi nejčastěji užívané výrazy. A jeho frekvence se nepochybně ještě zvýšila poté, co se do problému svým svérázným způsobem obul jeden z nejbohatších podnikatelů v ČR, majitel Agrofertu Andrej Babiš.
Bohužel, pouze slova problém zatěžující českou společnost nevyřeší. Rozhodující totiž vždy je a také bude, kolik lidí využije buď stávajících, nebo nově vzniklých možností, které riziko korupce odstraňují, nebo je alespoň minimalizují. A zdali tyto nástroje také využije stát.
Jsme-li v zemědělství, pak se tak může dít nepochybně celou řadou aktivit, z nichž v tuto chvíli zmíním pouze tři, z toho dvě zcela nové. První z nich je portál „Váš majetek“ (www.vasmajetek.cz), který oficielně odstartoval prvního listopadu tohoto roku, jehož základním cílem je zpřístupnit obecně těžko dostupné údaje o prodeji státního majetku široké veřejnosti. Portál nabízí databázi dražeb, aukcí a prodejů státního a v exekucích zabaveného majetku, který lze koupit třeba i za poloviční cenu oproti normální ceně na trhu. Podstatné ale hlavně je, že se k těmto údajům nedostane jen skupina vyvolených, ale kdokoli, kdo má o nabízený majetek zájem. A jak to souvisí se zemědělstvím? No třeba tak, že část úspěšných zemědělců usiluje o rozšíření svých hospodářství, ale nemůže se k potřebným pozemkům dostat. Jednak nemají informace o tom, kde jsou pozemky k dispozici, jednak jsou často díky neexistenci povědomí o nákupních možnostech ve vydíratelné pozici v zamýšlených obchodech. Portál Váš majetek přitom nabízí hned několik set pozemků, které by mohli zájemci v budoucnosti zemědělsky (nebo i jinak) využívat. Nejde ale jen o pozemky – za opravdu lukrativní ceny lze na uvedeném portálu pořídit třeba stádo skotu nebo starší traktory.
Obdobné ambice má inovovaný portál farmy.cz, který se dosud věnoval zejména prodeji a nákupu pozemků, přičemž vytvořením konkurenčního prostředí dokázal zhruba o 30 procent lépe zhodnit prodávaný majetek. Nyní portál své aktivity rozšířil o „trh farem“, kdy lze prodávat a nakupovat nejen pozemky, ale celé zemědělské subjekty. Opět je třeba zdůraznit, že hlavní přínos spočívá především v dostupnosti zveřejňovaných informací.
Třetí možností, zcela aktuální v souvislosti se zneužíváním dotací na sanace povodňových škod, je možnost objektivního a jednoznačně dokladovatelného zjišťování popovodňových škod využitím technologie snímků ze satelitní navigace. Ne každý ví, že celý povrch naší země je letecky nasnímkován a průběžně aktualizován, a to s rozlišením předmětů o velikosti pěti centimetrů na povrchu. Bez problémů lze tak také nasnímkovat povodněmi poškozené území po velké vodě a porovnat tyto záběry se situací před povodní. Podle zastánců využití satelitní navigace lze tímto způsobem odhalit „každou dlažební kostku“, kterou povodeň poškodila, nebo která již poškozena byla, ale toto poškození bylo na povodeň pouze svedeno. Mimochodem - možnostem využití satelitní navigace při monitoringu škod z povodní se bude také věnovat 2. ročník odborné konference „Praktické využití GIS v lesnictví a zemědělství“, který proběhne již příští týden, ve dnech 24. až 25.11. v hotelu Galant v Mikulově.
Na počátku jsem napsal, že o protikorupční technologie musí mít v první řadě zájem stát. Skutečnost je ovšem taková, že hned tři ministerstva (místní rozvoj, životní prostředí a zemědělství), které se podílejí na sanaci povodňových škod, ale možnost dokladovat objektivně povodňové škody prostřednictvím porovnání satelitních snímků v minulosti odmítla. A pokud se týká portálu Váš majetek? Zatím spolupracuje jen ministerstvo pro místní rozvoj, jehož zástupci byli přítomni na tiskovce ke spuštění portálu......
Spalovny, čistírny, bioplynky nebo přehrady - všechno na Mars
Rčení o sousedovic koze, nabývá, zdá se, v souladu s postupující globalizací v českých krajích skutečně globálnějšího rozměru. Nepřejeme si již pouze to, aby ona zpropadená koza sousedovi chcípla, ale aby soused za nás řešil všechny možné problémy. Na kterých ovšem posléze sami vyděláme.
Chceme svítit a topit, ale elektrárnu nebo bioplynku ať si postaví jinde. Rádi bychom žili v čisté krajině, ale skládku odpadů ve své blízkosti odmítáme. Ve své podstatě ani skládky odpadů nechceme, ale spalovny odpadů by rozhodně neměly stát v naší obci. Část občanů demonstruje za práva nepřizpůsobivých menšin, ale bydlet s nimi nechce. Rádi bychom také měli dostatek vody a bojíme se následků povodní, ale přehrady nebo jiná protipovodňová opatření ať raději postaví dále od nás. Ideální by prostě zřejmě bylo, aby všechna uvedená zařízení byla postavena na Marsu. Nebo na Měsíci. Nebo alespoň v Americe, nebo v Německu. Jen ne u nás. Zejména ne v naší obci.
Pojem veřejný zájem jakoby se v dnešní pragmatické době zcela vytratil. Bohužel je třeba konstatovat, že k tomu velkou mírou přispěl stát a jeho orgány, které tento zájem v minulosti znežívaly ve prospěch ryze komerčních aktivit. A právě striktní oddělení skutečného veřejného zájmu a byznysu je cosi, co se bohužel nedaří stále jednoznačně oddělit.
Ilustrativní je v této souvislosti mediální hysterie týkající se zveřejnění seznamu 65 vytipovaných lokalit, kde by mohly (zdaleka to neznamená, že se tak skutečně stane) v budoucnosti stát přehrady. K tomu je třeba dodat, že to nutně nemusí být velké přehrady, a že to dokonce vůbec nemusí být přehrady jako takové, ale místa, v nichž bude nějakým způsobem regulován vodní režim. Buď kvůli akumulaci vody při suchu, nebo naopak kvůli zadržení vody při velkých srážkách. Ve veřejném zájmu.
K tomu je nutné dodat, že při mediální prezentaci problému nezaznělo mnoho zcela klíčových informací. Za prvé, že současný seznam 65 vytipovaných lokalit je jen zlomkem původní strategie, která počítala s celkem 186 lokalitami. Tento seznam byl dále redukován na 140 území a po konzultacích ministerstva zemědělství a životního prostředí zúžen na 66 míst. Z toho následně vypadla ještě lokalita Vilémov, takže dnes jde o 65 území. Za posvěcení ministerstva životního prostředí, je nutné dodat pro ochránce přírody.
Naprosto zásadní je přitom informace, že uvedený seznam slouží pouze jako podklad pro územní plány krajů, které příslušné lokality nemusí do těchto plánů zahrnout. Není to tedy žádné dogma a povinnost. Děs obcí, jejichž představitelé již vidí své domky zaplavené vodou, je tak zcela zbytečný.
Mimochodem, řada krajů má ve svých vlastních rozvojových strategiích blokována další území, která seznam 65 vytipovaných lokalit vůbec nezahrnuje. A v řadě případů to vůbec není na škodu. Při současné „vůli“ vlastníků prodat své pozemky například k výstavbě protipovodňových opatření je poměrně logické, že si regiony do budoucnosti v mezích možností příslušná vhodná území chrání. Stačí si v této souvislosti připomenout příběh mediálně známé obce Troubky, která bylo v loňském roce podruhé vyplavena pouze kvůli tomu, že díky nesouhlasu některých vlastníků nebylo možné postavit potřebnou protipovodňovou hráz.
V naší zemi není mnoho dlouhodobých strategií predikující možný vývoj v horizontu několika desítek let do budoucnosti – a oprávněně je takový stav předmětem kritiky. „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod“, jak se příslušný dokument oficiálně jmenuje, ale takovou, a zdůrazněme, že nezázaznou, strategií je. To by se mělo spíše chválit než kritizovat.
Nesmyslný krok premiéra. Politikaření vítězí nad zdravým rozumem
Ať si to kdo chce hodnotí jakkoli, jedno je naprosto jasné: Věrohodnost české politiky dostala nesmyslným odvoláním ministra zemědělství Ivana Fuksy další z četných políčků, a úplně zbytečně.
Kromě stranického politikaření nebyl totiž k odvolání Fuksy žádný racionální důvod. Naopak – ministr zemědělství byl jedním z mála členů současné vlády, který nebyl, až na část podnikatelů v lesním hospodářství napojených na Věci veřejné, podnikatelskou veřejností ve svém resortu kritizován. Byl také prvním, který se veřejně postavil za podporu českých potravin, stejně tak, jako se systémově snažil o zlepšení kvality české krajiny tlakem na urychlení a efektivizaci protierozních a protipovodňových opatření. Navíc byl úspěšný na půdě EU při obhajobě zájmů českého zemědělství a potravinářství v rámci připravované reformy Společné zemědělské politiky EU. Skutečnost, že vyjednávání v osobě příslušného ministra ztratí evidentně, v naprosto klíčové době před oficiálním představením reformy evropského zemědělství (12. října 2011, tedy za pár dní) dosavadní kontinuitu, je zcela jasná a jasné je i to, že vyjednávací pozice ČR bude títmto aktem oslabena. Kolik to bude stát v důsledku miliard nebo ztrátu dosud vyjednaných pozic, samozřejmě není v tuto chvíli známo – ale něco to naší zemi stát bude. Například věrohodnost.
Nadosobní zájmy jsou ovšem v tomto případě premiérovi cizí. To není dobrá vizitka pro žádného člověka, tím méně pro premiéra. Petr Nečas prostě ukázal, že není velkým, ale malým politikem, který nedokáže akceptovat prostor pro jiné než vlastní či jemu spřízněné názory v rámci vnitrostranické diskuse. Což je ale postoj, který má hodně daleko od konzervativních hodnot, které premiér verbálně tak často rád hájí.
To, že má premiér právo a vlastně i povinnost určit si a případně měnit tým lidí, s nimiž hodlá uskutečnot kroky, které si předsevzal, je samozřejmé. Otázka ale je, jaké jsou k personálním změnám důvody. Fuksovi snad lze vyčíst jen to, že se za jeho éry příliš nepokročilo s dokončením restitucí a obecně se zlepšením současného postavení vlastníků půdy vůči jejím nájemcům. Jinak ale zatím žádnou výraznější chybu neudělal, což se zdaleka nedá říci o jiných členech Nečasova kabinetu.
Otázka také je, zdali odvolání Fuksy skutečně splní účel, totiž oslabení vlivu části rebelující středočeské ODS. U zemědělské veřejnosti si určitě Nečas body nepřipíše, a asi ani nechce. U laické veřejnosti byl odejitý ministr vnímán také spíše pozitivně, nebo vůbec, a tedy ani v tomto případě není odvolání ministra zemědělství ziskem politických bodů. Naopak, je to spíše signál k ještě nižší podpoře vlády. A pokud se týká samotné ODS, je docela dobře možné, že premiérův krok nejen že situaci uvnitř strany neuklidní, ale může jí ještě více vyhrotit a stát se naopak impulsem k větší premiérově kritice. Bylo to opravdu zapotřebí?
Nesmyslné informace o mléku překonávají únosnou mez
Exibicionismus a touha po atraktivitě na straně jedné, neznalost a pohodlnost zjistit si relevantní údaje na straně druhé – zhruba tak se dá charakterizovat současná situace v oblasti veřejně šířených údajů o kvalitě a bezpečnosti potravin. Poměrně složitá problematika vlivu potravin na zdraví lidí i důsledků používání různých zpracovatelských technologií přitom poskytuje nebývalý prostor pro šíření celé řady nesmyslů, jejichž vypovídací hodnotu nemůže laická spotřebitelská veřejnost posoudit. Výsledkem je stav, kdy je možné bez problémů z trhu „odstřelit“ jakýkoli potravinářský výrobek, a to bez jakékoli skutečné argumentace, pouze na základě emocí. Bohužel za mocného přispění médií. Právě média se přitom jako jedna z mála tuzemských komunit programově angažují v odkrývání různých korupčních afér, nemorálního jednání politiků či kritice špatně formulovaných zákonů. Čtenáři, posluchači či diváci i z toho důvodu informacím z médií věří více, než jiným informačním zdrojům. To by mělo být logicky motivem k větší odpovědnosti autorů za údaje, které veřejnosti poskytují. V případě problematiky potravin je tomu ale úplně naopak.
Laskavý čtenář nechť si ostatně udělá obrázek sám. Vzhledem k tomu totiž, že lze těžko předpokládat kompletní zveřejnění dnešní reakce Státní veterinární správy ČR (SVS) na jeden z posledních případů nesmyslných údajů o potravinách, konkrétně o mléku, překládám tuto reakci zájemcům na tomto blogu. S jedinou poznámkou, totiž že je téměř neuvěřitelné, kolik nepravd se týká jediné konmodity od jediného média z hlavy jediného autora....
Mlhy o mléce (tisková zpráva SVS bez jakýchkoli úprav)
V uplynulém týdnu se v deníku Metro v rubrice Zdraví v článku Pasterace zabíjí v mléce živiny objevilo několik zavádějících informací, že se pasterizací, popřípadě homogenizací, všechno dobré v mléce zničí. Není tomu tak. Pasterizací se rozumí krátké zahřátí na teplotu okolo 75 °C, a při této teplotě se žádné bílkoviny neznehodnotí.
Snad jediným nezvratným zveřejněným faktem je, že "pasterace slouží k zahubení patogenních mikroorganismů". Ovšem již uvedený výraz "patogenních a zdraví ohrožujících mikroorganismů" je pleonasmus, to je totéž.
Pasterací se prý zhoršuje využitelnost vápníku. Důkaz pro toto tvrzení neexistuje. A údaj, že právě listová zelenina je zdrojem vápníku, je taktéž zavádějící, uvážíme-li, že například ze špenátu člověk z něj dokáže využít zhruba jen 5 %! Dále homogenizací se neroztříští bílkoviny, ale rozbijí se kapénky tuku. K rozbití bílkovin jsou potřebné enzymy!
Pokud jde o krmení dojnic, musejí dostat tzv. jádro, požaduje-li se vyšší užitkovost. A tak tomu bylo vždy. Ovšem k tomuto jádru, šrotu z obilí, musí kráva jako přežvýkavec dostat i vlákninu. Vysoký podíl energie a nízký podíl vlákniny a bílkovin v krmné dávce by vedl k acidóze a ketóze, což jsou stavy ohrožující nejen produkci mléka, ale i zdraví a život dojnice.
Mléko není významným zdrojem vitaminu C, tudíž snížení jeho obsahu vlivem pasterace není žádnou katastrofou, a dále vitaminy řady B nejsou naopak pasterací nijak významně ovlivněny. Štěpení laktózy vlivem pasterace je další omyl. Až při vyšších teplotách, tedy při sterilaci, nebo UHT ohřevu vzniká z části laktózy laktulóza. Ta má určité vlastnosti, pro které je využívána i ve farmacii, rozhodně se ale velmi rychle nevstřebává. Rychle se vstřebává glukóza a galaktóza, které vznikají enzymatickým štěpením laktózy. Jestliže se cukr (např. ona glukóza) z trávicí soustavy rychle vstřebá, jeho hladina v krvi stoupne. Nikoli, že by klesla.
Hypoglykemie je snížená hladina glukózy v krvi, hyperglykemie je její přebytek. To vše je ovšem ovlivněno regulačními mechanismy, takže u zdravých jedinců k ničemu takovému nedochází.
Velice problematické je tvrzení, že v důsledku nedokonalého trávení tepelně ošetřeného mléka může dojít zahlenění tělních dutin, plic!!??, či dokonce „gynekologických orgánů“, což je eufemismus, kterým se zřejmě myslí dutiny pohlavních orgánů? Tak to tedy opravdu pasterizované ani homogenizované mléko nedovede!
Pravda je, že mléko tepelně ošetřené musí splnit podmínky zdravotní nezávadnosti, tudíž z jeho požívání nesmí zdravému člověku hrozit žádná zdravotní rizika. Je však třeba si uvědomit, že jako každá potravina má být požívána s rozmyslem. Není na místě mléko ani démonizovat ani přehnaně adorovat, jde o jednu z hodnotných součástí jídelníčku.
Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR
Další informace z oblasti Státní veterinární správy lze získat na internetových stránkách SVS ČR: www.svscr.cz.
Biopotraviny nepodceňujme ani nepřeceňujme
Již několik let je září jako měsíc biopotravin příležitostí k prezentaci biozemědělství a biopotravin, ale také k diskusím o smyslu a perspektivách biozemědělství vůbec. Zejména v poslední době, kdy z některých výzkumů vyšlo najevo, že biopotraviny nejsou zdravější než potraviny vyráběné standardním postupem z produktů konvenčního zemědělství, ovšem nabývají tyto diskuse na iracionalitě.
Zvyšuje se totiž agresivita obou stran – jak odpůrců, tak zastánců biopotravin. Zároveň se ale také ukazuje, že původní generální strategie komunikace propagující biopotraviny byla založena na dočasně atraktivní, ale dlouhodobě spíše rizikové argumentaci. Tedy na zdravotních pozitivech biopotravin. A tím nešla po podstatě věci.
Největším přínosem pro společnost, neboť jde o přínos pro krajinu, ve které žijeme, totiž není finální výrobek – celkem drahá biopotravina, ale skutečnost, že hospodaření biozemědělců nepoškozuje, ba dokonce pomáhá životnímu prostředí. Tento fakt ale zastánci biozemědělství téměř nezdůrazňují a namísto toho tvrdošíně prezentují statistiky nárůstu počtu biopotravin a množství peněz, které za ně spotřebitelé v ČR utratí. Mimochodem, právě spotřebitelé jsou fakticky kromě biodotací ze státního rozpočtu dalšími donátory biozemědělců, neboť je dotují prostřednictvím vyšších nákupních cen.
Blížící se doba utahování opasků přitom nevěstí pro biozemědělce mnoho dobrého. Lze sice čekat, že ortodoxní příznivci biozemědělství budou biopotraviny kupovat i nadále, stejně tak ale lze očekávat, že spektrum těchto spotřebitelů v budoucnosti příliš neporoste. Mimo jiné i proto, že řada spotřebitelů není a nebude přesvědčena o tom, že nákupem biopotravin udělají nějaký výrazný pozitivní krok pro své zdraví. Kdyby byl ale za základní důvod k nákupu biopotravin považován přínos ke zlepšení stavu životního prostředí, mohlo by být spektrum biospotřebitelů širší.
Ne úplně optimálně volená argumentace při prezentaci potravin není problémem pouze biozemědělců. Například při propagaci českých klasických potravin se v minulosti poukazovalo především na možnou horší kvalitu zahraniční produkce, aniž by taková skutečnost byla prokázána. Vlastně se tak stalo jen v jediném případě – při srovnávacích laboratorních testech na přítomnost vody a salmonel v českých a polských kuřatech, ze kterých ta naše vyšla o mnoho lépe. Téměř se ale neprezentovaly širší souvislosti vyplývající z preferencí domácích potravin – zejména bezpečnostní a právě ekologické. Teprve v současné době se opatrně (na základě vědeckých výzkumů) konstatuje, že pro člověka je vhodnější konzumovat potraviny původem z oblasti, kde sám žije, protože jeho organismus je odolnější vůči možným alergenům v takových potravinách. Stejně tak se teprve nyní začíná hovořit o tom, že potraviny cestující po celé planetě mimo jiné přispívají k růstu znečištění Země, protože se při jejich transportu spálí množství pohonných hmot mimo jiné zatěžují vzduch dioxiny a dalšími rizikovými látkami.
Zpět ale k biopotravinám. Na jednu stranu je prakticky jisté, že ani v ČR, ale ani kdekoli ve vyspělém světě nebudou tvořit výraznou část nabídky na trhu potravin, maximální hranice leží někde mezi 5 až 15 procenty. Důvody jsou zejména ekonomické, a zdaleka nejde jen o cenu pro konečného spotřebitele – jde také o efektivitu produkce příslušných zemědělských surovin. Na druhou stranu je minimálně v ekologicky cenných územích planety žádoucí, aby je tamní zemědělská výroba neničila, což je možné právě prostřednictvím biozemědělství. Proto by měl být v nějaké míře tento způsob hospodaření zachován a i podporován. Výsledná biopotravina je ale jen třešničkou na dortu. Jejím nákupem přitom spotřebitelé nedělají zas tak příliš pro zdraví své, ale pro zdraví přírody. To je někdy ještě důležitější, i když se to moc neříká.
Průlomová dohoda: Zemědělci zaplatili obci škody způsobené nesprávným hospodařením
Šest let trvající precedentní spor mezi obcí Němčovice na Rokycansku a zemědělským podnikem Kladrubská, a.s. skončil vítězstvím uvedené obce. Ta stahuje obě své žaloby z let 2005 a 2008 na zemědělce u rokycanského soudu, protože mezi oběma stranami došlo k dohodě.
„Důvodem je skutečnost, že žalovaná zemědělská společnost přišla s návrhem na smír s tím, že uznává škodu, uhradí škodu a zaváže se do budoucna hospodařit na pozemcích silně ohrožených erozí způsobem, který bude minimalizovat nebezpečí vzniku škody smyvem ornice a zejména se zavazuje na těchto pozemcích nepěstovat širokořádkové plodiny,“ konstatuje starosta Němčovic Karel Ferschmann. Zemědělci již také podle něj zaplatili na účet obce zhruba půl milionu korun za škody, které obci v roce 2005 a 2008 pěstováním kukuřice na svažitých pozemcích nad obcí vznikly.
Je to průlomové řešení včetně skutečnosti, že soudní spor nedospěl až k soudnímu verdiktu, ale k dohodě obou stran. Je to však také návod pro všechny obce či občany, kterým byl nebo bude nesprávným hospodařením zvyšujícím riziko eroze poškozen jejich majetek. A každopádně je to vítězství zdravého rozumu, a to i ze strany zemědělců, kteří nakonec pod tlakem uznali svou chybu.
Tak či tak by bylo nanejvýš žádoucí, aby se o možnosti úspěšné obrany poškozeného majetku dozvěděla laická veřejnost. Zejména dnes, kdy je většina společnosti ke spravedlivému rozhodování soudů skeptická a soudní obhajobu svých práv považuje za ztrátu času. Jako třeba obec Úlice na Plzeňsku, které letos v květnu způsobila velká voda škody ve výši 150 000 korun, a to prakticky ze stejného důvodu, jako tomu bylo v Němčovicích – na svažitých pozemcích nad obcí byly pěstovány nevhodné plodiny. V tomto případě ale starostka obce do soudního sporu nešla, i přesto, že právě Němčovice nabízely pomoc. Možná proto, že část dotčených pozemků patří státu, respektive pozemkovému fondu, který tak podle všeho porušil povinnosti při správě cizího majetku. Jít do sporu se státem bývá obtížné.
Přesto je to třeba zkoušet. I proto, že se přístup společnosti a zejména ministerstva zemědělství, a to i pod tlakem Evropské unie, mění. Od letošního července platí totiž zásady správného zemědělského a environmentálního hospodaření (tzv. GAEC) na erozí středně ohrožených pozemcích, konkrétně na zhruba 15 procentech zemědělské půdy v ČR. Změnil se i princip posuzování špatného hospodaření, a to tak, že vina zemědělců bude posuzována podle skutečných projevů eroze, ne jako dosud podle toho, zda dodržují zásady hospodaření zformulované státními úředníky na papíře.
Důležitá je i rostoucí role Výzkumného ústavu meliorací a ochrany vod (VÚMOP), který bude projevy eroze monitorovat. Právě posudek VÚMOP byl také jedním z důvodů, proč se soudci v případě Němčovic přiklonili na stranu obce. Konečně.
Nekamenujme rozpékané pečivo
Vyznat se v potravinářských technologiích je těžké. To, co dříve platilo, již často v současné době neplatí, protože se vyvíjí lidské poznání i technologie výroby potravin. Ruku v ruce s tím se ale nevyvíjí poznání spotřebitele, například v případě kvality v obchodech rozpékaného pečiva.
Obecně se totiž má za to, že předpečené, následně hluboce zamražené a nakonec v maloobchodu dopečené pečivo je méně kvalitní, než takzvané „čerstvé pečivo“, které procesem zamražování a rozpékání neprochází. To ale není pravda, ve skutečnosti je to skoro obráceně. Dalším mýtem, který poněkud nepochopitelně šíří dokonce i část odborné pekařské veřejnosti, je teze, podle které se do ČR vozí zamražené pečivo z Polska, čímž je snižuje prostor pro uplatnění domácí produkce. To ovšem platilo ještě tak před deseti lety, dnes je podíl zamraženého pečiva z Polska nebo z Francie na tuzemském trhu marginální a činí zhruba pětinu z celkově prodávaného zamraženého a rozpékaného zboží v našich obchodech. Skutečností přitom je, že zahraniční dovozci používají starší technologie, které ve finále opravdu vedou k tomu, že se v obchodech rozpečené pečivo po vychladnutí drolí, je suché a mnohem dříve než „čerstvé pečivo“ také tvrdé. V tomto smyslu je tedy rozpékané pečivo „horší“ - jenže to platí pouze pro nevýznamnou část tohoto zboží v obchodech.
Nové technologie totiž generují zcela opačný efekt – rozpečené pečivo vydrží déle než čerstvé pečivo a na rozdíl od něj „negumovatí“. Právě tyto nové technologie používají naši výrobci hluboce zamraženého pečiva (jde celkem o čtyři společnosti), a protože výsledná kvalita je mnohem vyšší než v případě konkurečního zahraničního zboží, podařilo se našim výrobcům zahraniční konkurenci z českého trhu vytlačit. Francouzské dovozy ustaly prakticky zcela, polské se již soustředí jen na diskontní německé řetezce.
Je tedy otázkou, kam míří připravovaná a všemi vítaná vyhláška k zákonu o potravinách, které má zavést povinnost výrobců označovat pekárenské zboží buď jako „čerstvé“, nebo vyrobené ze „zmrazeného polotovaru“, nebo jako „rozmražené“. Má-li spotřebiteli pouze poskytnout informaci o technologii výroby pečiva, pak s tím snad lze souhlasit. Protože ale, jak již bylo řečeno, spotřebitel považuje zamražené a rozpékané zboží za méně kvalitní, může se vyhláška interpretovat také jako pravidlo diskreditující výrobce zamraženého pečiva. To je ovšem pro spotřebitele velmi matoucí. Zamražené a rozpékané pečivo totiž rozhodně není méně kvalitní, faktickým důkazem je rostoucí obliba tohoto zboží v celém vyspělém světě a dokonce i v ČR. V takzvané „západní Evropě“ činí podíl takového zboží na pekárenském trhu více než 50 procent, v ČR jde zhruba o dvacetiprocentní podíl. Je přitom zřejmé, že obvykle více vzdělaní spotřebitelé na západě by žádný šunt nekupovali.
Vyhláška tak jde ve své podstatě proti vývojovým trendům, proti zájmu spotřebitele a proti části tuzemských pekařů, protože ti zahraniční na našem trhu již téměř nejsou. Identifikace použité technologie se navíc může obrátit proti jejím iniciátorům, „klasickým pekařům“. Spotřebitel již v současné době dává stále větší přednost rozpékanému pečivu, nejen proto, že na prodejně příjemně vodí, ale i proto, že skutečně déle oproti „čerstvému“ pečivu vydrží. Místo toho, aby bylo rozpékané pečivo nepřímo znevěrohodněno, může se tak vyhláška naopak stát vodítkem k jeho vyhledávání a preferování.
K tomu je třeba mimo jiné znát základní parametry rozdílů mezi čerstvým a zamražovaným a rozpékaným pečivem. Takže – jak to ve skutečnosti je?
Každý pekař ví, že o kvalitě jakéhokoli pekárenského výrobku rozhodují tři základní prvky – doba kynutí, doba pečení a složení výrobku. Zatímco ovšem klasický čerstvý rohlík kyne při relativně vysokých teplotách mezi 30 až 40 stupni po dobu maximálně 40 minut, kyne kaiserka (symbol zamražovaného a rozpékaného pečiva) téměř dvě hodiny při teplotách do 20 stupňů. To v praxi znamená, že v kynoucím pečivu mohou proběhnout fermetační procesy, obdobně jako třeba při zrání masa, takže výsledný produkt obsahuje celou řadu pro tělo pozitivních látek, které klasicky upečený rohlík neobsahuje. Vzhledem k tomu, že proces pečení před zamražením není úplně dokončen, zůstává v takovém pečivu více vody, a díky tomu je oproti „čerstvému“ pečivu i po dopečení v obchodech déle vláčné a není suché. Na rozdíl od zahraničních výrobků obsahuje tuzemské zamražované a rozpékané pečivo také vyšší podíl tuku, který jednak zlepšuje chuť těchto výrobků (známé heslo - „tak je nositelem chuti“), a kromě toho dále brání vysušování výrobku. To vede k tomu, že rozpečené pečivo má oproti čerstvému delší trvanlivost. Což je podle mne základním důvodem, proč jej spotřebitelé stále více preferují.
Výroba zamražovaného a následně rozpékaného pečiva má přitom ještě jeden významný ekonomický přínos – prakticky eliminuje jak pro pekaře, tak pro obchodníky ztráty vznikající při prodeji pečiva. Doba dopékání v obchodech totiž činí zhruba 8 minut, takže obchodník může operativně reagovat na okamžitý vývoj poptávky a průběžně doplňovat regály rozpékaným pečivem podle toho, kolik zákazníků právě takové pečivo kupuje. Zcela tak odpadá dohadování mezi prodejcem a výrobcem o množství „vratek“ ztvrdlého pečiva a dalších výrobků, které již není možno prodávat. Kromě toho, trvanlivost hluboce zamraženého pečiva je 270 dní, takže si při předpokládaném jednorázovém zvýšení poptávky (např. o Vánocích) může obchodník udělat dostatečnou zásobu bez toho, aby se tak dělo na úkor kvality.
Přes všechny tyto informace proběhla v uplynulém týdnu v tuzemských médiích masivní kampaň na podporu vyhlášky označující čerstvé a rozpékané pečivo s naprosto jednoznačným vyzněním, že čerstvé pečivo je kvalitnějí. Je mi to líto, ale není. Respektive, výhoda čerstvosti se na rozdíl od rozpékaného pečiva ztratí u čerstvého pečiva mnohem dříve.
