Umění provokovat k zamyšlení má zřejmě v České republice přednost před profesionální dovedností informovat. I tak je možné si vykládat rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově. Ten minulé úterý rozhodl, že členové tvůrčí skupiny Ztohoven se dotkli práv společnosti Sitour a České televize, když bez dovolení a na chvilku užívali „jejich“ kamerový systém.

Podle soudního verdiktu také trochu „využili“ zaznamenávaný obraz Krkonoš tím, že do něj v pořadu Panorama vpašovali znázornění atomového výbuchu. Nedopustili se tím ale šíření poplašné zprávy. Naopak, Ztohoven prý spíš pobavila, jak se jí takový pirátský kousek snadno podařil.

Pro připomenutí, k nelegální simulaci výbuchu atomové bomby v ranním vysílání ČT 2 došlo v půlce června. Firma Sitour pak na Ztohoven podala trestní oznámení pro poškozování cizích práv, neoprávněné užívání cizí věci, zneužití záznamu na nosiči informací a šíření poplašné zprávy. Česká televize se k trestnímu oznámení připojila.

Sedmi členům umělecké skupiny tak hrozilo až dvě stě hodin veřejně prospěšných prací nebo tři roky vězení. Hájili se tím, že chtěli jen upozornit na možnou záměnu mediálního obrazu světa za svět skutečný. Komunita umělců a lidí, kteří na věci nahlíží jejich očima, považovala takový záměr za natolik hodnotný, že jej ocenila Cenou NG 333 a shromáždila 14 000 podpisů pod petici obhajující provokaci Ztohoven.

Mediální obec, tedy žurnalisté, až do vynesení rozsudku o průběhu události kolem fiktivní jaderné exploze spíše jen informovala. Posláním novinářů totiž není provokovat, ale přinášet informace. Musejí je ovšem vybírat tak, aby jejich čtenáře, posluchače nebo diváky zajímaly. Tak vzniká mediální obraz světa, který je blízký jisté skupině lidí, kteří čtou například deník Právo. Ten se přirozeně liší od mediálního světa připravovaného pro publikum televize NOVA nebo i od mediální reflexe určené posluchačům rozhlasové stanice ČRo 6.

Když soud Ztohoven osvobodil, Česká televize jen opatrně konstatovala, že skupina snad někoho pobavila, ale použila k tomu televizní signál, který jí nepatřil. Tištěná média byla ve svých komentářích otevřenější. Deník Hospodářské noviny napsal, že šlo o amatérskou provokaci za každou cenu, jež spáchali salónní antiměšťáci, kteří vůbec nepočítali s tím, že by za vpád do vysílání mohli nést důsledky. Podobně pirátskou animaci atomového výbuchu v televizním vysílání zhodnotil Deník MF Dnes.

Novinářům se čin skupiny Ztohoven nemůže líbit. Vyrušil totiž v obecném smyslu jejich publikum od konzumace zpráv, které jim vybírají a skládají podle jejich chuti tak, aby jim to bylo příjemné. Jednoduše řečeno, média nás informují, vzdělávají a baví tak, aby nás ubezpečila, že náš názor na život je v zásadě správný. Proto je pravidelně sledujeme a v tom také tkví podstata jejich ekonomického úspěchu a důvod existence na trhu. Noviny, které útočí na náš náhled na život, si příště nekoupíme a televizní program, jehož pohodu naruší nukleární exploze, přepneme. Zhotoven tudíž svou provokací v jistém smyslu ohrozili základní princip fungování mediálního trhu, o němž dosud panuje přesvědčení, že má pro demokracii nezastupitelný význam.

Proto například v USA je televizní pirátství považováno za závažný trestný čin. Nejznámější je asi případ z dubna 1986, kdy pirát – narušitel vysílání, který se sám nazval kapitán Půlnoc, přerušil satelitní přenos vysílání kabelové televize a v krátkém vstupu kritizoval kódování této transmise. Poukazoval na to, že divákům se tím brání, aby mohli přijímat program přímo ze satelitu a jsou tak donuceni platit za příjem prostřednictvím kabelu. Kapitál Půlnoc byl odhalen jako prodejce satelitních antén John R. MacDougall z Floridy. Byl odsouzen k pokutě 5 tisíc dolarů a k podmíněnému trestu jednoho roku vězení. Populární je také případ z roku 1987, kdy ranní vysílání sportovních zpráv Channel 9 (WGN) v americkém Chicagu, přerušil na minutu a půl obraz osoby znázorňují televizní kyberpunkovou postavou pop kultury 80. let Maxe Headrooma. O dvě hodiny později došlo k podobnému narušení programu Channel 11 (PBS). Tentokrát Max Headroom vypil plechovku koly, vystrčil na diváky holý zadek a dostal přes něj plácačkou na mouchy. Pachatel nebo spíše pachatelé nebyli nikdy dopadeni, ale hrozila jim pokuta 10 tisíc dolarů a rok za mřížemi.

Případ Maxe Headrooma se trochu podobá inscenaci výbuchu v programu ČT 2 a uměnímilovné části veřejnosti také získal a získává dodnes sympatie po celém světě. Ostatně jako pirátská akce Ztohoven, která paradoxně dostala prostor v mnoha zahraničních médiích. Přesto v roce 1987 americké úřady měly ve věci jasno a nepochybovaly o tom, že narušením vysílání v Chicagu byl spáchán trestný čin. Podle tamního názoru, umělecký princip, jakkoli ušlechtilý, nemůže být prosazen na úkor principu mediálního. Svoboda jednoho provokovat k zamyšlení nad mediálními reflexemi světa nemůže omezit svobodu druhého podnikat na mediálním trhu. Otázka přirozeně je, o jak závažné omezení jde.

Když však soud místo o omezení hovoří spíše o pobavení, může tím naznačit, že svoboda umělecká stojí nad svobodou podnikání, konkrétně na mediálním trhu. Není divu, že se novináři ozývají. Ozvat by se ale možná mohli i všichni svobodomyslně smýšlející lidé.

Ivan Jemelka
Autor je publicista