Politická svévole a kauza profesora Putny
Svévolný postup prezidenta Miloše Zemana ve věci řízení o jmenování doc. Mgr. Martina Putny, Dr., profesorem je bezprecedentním zásahem do akademických svobod a samosprávného rozhodování ve věcech akademických příslušnými orgány univerzit, nikoli politiky stojícími mimo ně.
Oprávněná kritika směřuje osobně na prezidenta, jehož jednání i vyjadřování v této věci není v demokratických poměrech akceptovatelné. Podobně jako u abolice vyhlášené jeho předchůdcem Klausem by se zde však rozhořčení nemělo omezovat jen na prezidenta samého. Zde by se mělo týkat i konání nebo nekonání ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petra Fialy. Ten ve vládě představuje rezort, do něhož věcná podstata premiérem kontrasignovaného aktu spadá.
Vyhrají dinosauři nad internetovými prodejci?
Pokud by jednotlivé americké státy dostaly pravomoc jednotlivě si stanovovat daň z prodeje na internetu, znamenalo by to vítězství dinosaurů a značné omezení potenciálu, který e-shopping slibuje. Taková možnost je přitom docela reálná.
Podpora pro vysokoškoláky vázne, varuje i zkušenost z USA
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dlouhodobě selhává v systému podpory studia pro studenty z rodin z nižších příjmových skupin (podprůměrné příjmy se týkají více než 60 procent práceschopného obyvatelstva). Podpora studia byla vlajkovou lodí nechvalně slavného IpN projektu MŠMT „Reforma terciárního vzdělávání“. Z něj si s autorizací pocházející od někdejší ministryně Kopicové někteří řešitelé pro sebe odnášeli částky převyšující jeden milión korun ročně, nicméně použitelný model nevypracovali.
Stávající vláda má přípravu zákona o finanční pomoci studentům (ve vládním znění nazvaném poněkud perverzně „o finanční pomoci studentů“) ve svém programovém prohlášení. S ničím použitelným však dosud nepřišla ani v náznaku.
Připravit použitelné schéma pomoci není jednoduché. Stejně jako v otázce zavádění školného by bylo nevhodné se inspirovat podporou ze Spojených států (přestože skutečnost, že nejlepší univerzity mají zrovna tam, by k tomu mohla svádět).
Úskalí nevhodně navrženého systému podpory si lze ukázat na příkladu amerického systému daňových slev AOTC/Hope. Analýza amerického Institutu pro vysokoškolskou vzdělávací politiku čerstvě ukázala zásadní a na první pohled paradoxní problémy s jeho fungováním. Většina podpory v tomto systému podpory jde rodinám s ročními příjmy mezi $100 000 a $200 000, tj. někde mezi dvoj- až čtyřnásobkem středního příjmu. Tyto rodiny tak dostávají dvouapůlnásobek podpory ve srovnání s rodinami a studenty z nízkopříjmových rodin.
Skutečnost, že růst nákladů za vysoké školy výrazně ztížil život i rodinám se středními a vysokými příjmy, ovlivnila změna v systému podpory tak, že jeho prostředky jsou dnes vysávány těmito skupinami na úkor těch, pro které zákonodárci podpůrné mechanismy původně připravovali.
Podpora se nedostává studentům, kteří by finance pro umožnění vysokoškolského studia potřebovali, ale pouze zmírní těžkosti těm, kteří by dokázali studovat i bez ní.
Pokud se má v České republice rozběhnout systém podpory, který nebude mít podobné problémy, mělo by se jednat o systém, který nebude plošný. Ministerstvem školství doposud prosazované varianty koncepčně vycházely z tzv. individuálních studijních grantů, které předpokládala Bílá kniha jako nástroj financování rozdělující finance nárokově všem studentům bez testování jejich sociální situace nebo potřebnosti. Oprostit se od těchto představ bude zřejmě nejtěžší. Zmíněná americká zkušenost přitom ukazuje, že plošnost rozdělování omezených podpůrných prostředků ke kýženým efektům nevede
(Vyšlo v Právu 10. 5. 2012, str. 14, Studium)
Viz též http://www.nytimes.com/interactive/2013/05/10/business/held-back-by-student-debt.html?smid=fb-nytimes&WT.z_sma=BU_HBB_20130510&_r=0, http://newamerica.net/sites/newamerica.net/files/policydocs/Merit_Aid%20Final.pdf)
Občansky se odstřihnout od fenoménu KlauZeman
Neshodnu se s Karlem Schwarzenbergem na všem, zejména ne na kompromisech působení v současné vládě. Nemám ani rád TOP09, zejména pak ne tu jihomoravskou. Přesto ho považuji za výborného kandidáta v druhém kole volby prezidenta. V Senátu byl jako senátor nominovaný Stranou zelených mým sousedem v jedné lavici. Viděl jsem odpovědnost, charakter, ale i šarm, se kterým přistupoval ke každému rozhodování. Obdivuji jeho smysl pro odpovědnost veřejné funkce. Jistě se najdou lidé, kteří s ním mohou politicky nesouhlasit, nikdo ho však nemůže nařknout z podpásových a demagogických argumentů jen proto, aby získal přízeň úrovně štamgastů páté cenové skupiny po několika pivech v sobě. Představuje šanci se definitivně odříznout od praktik spojených s dobou, ve kterých jsme se občansky distancovali od fenoménu „KlauZeman“.
Je vláda sborem komiků neschopnost jen pro pobavení lidu předvádějícím?
Jedním z argumentů používaných pro zavedení přímé volby prezidenta bylo skoncování s ostudami, které provázaly volby konané na společných zasedáních Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu. Přehmaty, které se vládě a vnitru daří dělat ve fázi prostého ověřování náležitostí potřebných ke kandidatuře, však výrazně zpochybňují volbu dřív, než vůbec proběhla. Za celý stav je politicky i věcně odpovědné ministerstvo vnitra a ve zcela konkrétní podobě i vláda.
Eliška měla svátek
Na včerejšek připadl svátek Elišky, mimo jiné také vážené blogerky na Aktuálně.cz příjmením Wagnerové. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na premiéra Petra Nečase, který za svátek demokracie označil den, letos v březnu označil den, kdy tato energická dáma odejde z funkce místopředsedkyně Ústavního soudu. Dovolila si tehdy komentovat negativní efekty, které přinášejí vládní reformy.
Potkal jsem ji „Pod Hodinami“, na rohu České a Joštovy, uprostřed kampaně oslovující voliče. Několik z nich se po hovoru vrátilo a k svátku jí přineslo růže z nedalekého květinářství. Nečasův hulvátský výrok (pravda, premiér od té doby přitvrdil do častování jiných termíny jako "debil", takže by se jeho prohlášení o březnovém svátku dalo chápat i jako jistý duh něžnosti k ženě, která si zaslouží víc než úctu za to, co již pro naši zemi a její občany udělala) použil časopis Rozrazil pro rozsáhlý rozhovor s ní, což u některých čtenářů vzbudilo naději, že ze zvolení Elišky Wagnerové senátorkou by mohlo Petra Nečase „picnout“ ještě dříve, než jeho vláda skončí v demisi. Aby nedošlo k mýlce, ono „picnutí“ zjevně nebylo míněno jako fatální zdravotní příhoda, nýbrž šlo jen o „picnutí“ plastikové, něco jako paintballové kuličky použité při atentátu na Sv. Václava. (A aby nedošlo k mýlce ani zde, vazbou „atentát na sv. Václava“ míním označení dne, nikoli oběti.)
Jedna prokázaná šikana a cesta do hejtmanského křesla
Někteří vládní politici dokazují, jak jim výlučnost jejich postavení demokracie-nedemokracie vleze do hlavy natolik, že jejich chování nese zřetelné rysy negativních postav politicko-korupčních thrillerů, než postav, které by odpovídaly veřejné službě osob lidem zvolených a lidu sloužících. Zvlášť silný mám tento pocit u TOP09 jako jedné z jepičích stran v Parlamentu tohoto volebního období. Přes všechen pozitivní sentiment k jejímu předsedovi, se kterým jsem nějaký čas seděl v Senátu ve společné lavici, mám zejména pocit déjà vu ve vztahu k tomu, co jsem na Masarykově univerzitě zažil s jihomoravským krajským lídrem TOP09 Janem Vitulou, když působil několik měsíců jako její kvestor a svým konáním spustil oživení institutů petic a spontánních protestních shromáždění akademické obce s parametry připomínajícími setkání ministryně Hanákové s divadelníky Národního divadla.
Když jsem ho viděl ve večerním pořadu ČT24 s kandidáty na hejtmana Jihomoravského kraje, kde se nechal uvést klipem natočeným v kulisách Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (zkuste si tak i bez politické propagace vzít kameru na Karlův most…), připomněl jsem si resumé jeho k prokázané šikaně vedoucí činnosti, které jsem před pár měsíci psal na vyžádání informačního serveru studentů Masarykovy univerzity. Přiloženo je i s odkazy na podrobnější dokumenty k tomu níže pod titulkem „Rektorem nařízená kontrola odhalila šikanu“.
Sedm kulí
Tak nám spáchali druhý atentát na Václava Klause. U toho prvního se ovšem nestřílelo. Jen několika politikům přešla trpělivost s fiktivními dárci velkých peněz ODS a praštili tehdy se svými místy s vládou Václava Klause, tehdy ještě hlavy ODS a premiéra. „Sarajevský atentát“ byl poněkud newspeakový termín, který pro odchod lidí, kteří se vcelku evidentně zkorumpovanými kolegy nechtěli mít co společného, razil především Václav Klaus. Hrál si tehdy s emocemi, které mu nikoli jako spoluviníkovi nečistých finančních machinací, ale nevinné oběti „atentátu“ umožnily návrat zpět do politiky.
Pokud bylo v označení „sarajevský atentát“ něco víc, pak to byla zřejmě touha být obětí, která padá pro blaho české suverenity, spojenectví se zeměmi ležícími směrem do Číny, či přinejmenším svobody všech, kteří nevidí rozdíl mezi čistými a špinavými penězi. Spojení s posledními nositeli dědičného titulu krále země české, byť jen prostřednictvím zcizeného názvu atentátu na habsburského arcivévody Rakouského, dávalo padlému premiérovi duchovní spojení s dědičnými vladaři Česka. Atentát sám byl ovšem pouze virtuální.
Beton a přezíravost jako program místo škol a vzdělanosti
Podpora vzdělání a škol není tak jednoduchá nebo přímočará, jako utápění peněz ve velkých stavbách. Bez větší míry sofistikovanosti se do argumentace směrem k utrácení peněz způsobem, který je více než pochybný pustil ve své předvolební kampani i brněnský kandidát do Senátu za TOP09 Karel Rais. Ten si jako problém v jeho vidění věcí bezprostředně související se vzděláním vybral problematickou dálnici z Brna do Vídně, která má být vedena paralelně s alternativním spojením přes existující D2 z Brna na Bratislavu (tento paralelismus v trasování Mirek Topolánek ještě jako premiér zdůvodnil snahou vyjít vstříc dvěma zájmovým skupinám - tedy zaplatit způsobem, který těžko označit jinak jako korupční, zbytečné financování dvou nákladných liniových staveb tam, kde by stačila jen jedna z nich).
Stavba R52 je nyní u ledu díky soudem zrušeným Zásadám územního rozvoje Jihomoravského kraje, se kterými bylo samozřejmě zrušeno i trasování R52 do Mikulova, proti jehož chybám se ozvaly dotčené jihomoravské obce. Obhajovat toto plánování znamená především obhajovat zbytečné výdaje tam, kde pro ně nejen není právní opodstatnění, ale finance příslušného objemu by byly lépe využitelné jinde, například na podporu zkvalitnění našeho školství (viz Jen kvůli dálnici se vědci do Brna nepohrnou níže).
Tento přístup není vlastní jen některým kandidátům do nadcházejících voleb, ale i úředníkům, kteří mají územní plánování na starost. V souvislosti s jihomoravskými plány se výmluvná ilustrace tohoto faktu dostala i do nominací na nejhorší příklady přístupu úřadů ke zveřejňování informací „Ceny veřejnosti 2012 - kategorie Zavřeno“: položka 13 obsahuje pracovnici Magistrátu města Brna, která nepodání informací zdůvodňuje zájmem tajit záměry veřejně prospěšných staveb před veřejností, tzv. Operace N.E.P.O.V.Í.M. - má tak významnou šanci nejen sloužit za uplynulý rok jako nejhorší příklad přístupu veřejné správy k občanům, ale také přispět k tomu, aby další kola napadání špatného územního plánování občany byla i nadále úspěšná.
Past na vysokoškoláky. Neuniknou
Placení školného na vysokých školách bývá často obhajováno příkladem Spojených států. Za vysokou školu se běžně platí na výdělečných soukromých vysokých školách, ale i na školách veřejných a neziskových soukromých. Najdeme zde nicméně nejkvalitnější světové školy i vysoký podíl obyvatel, kteří k vysokoškolskému studiu dostanou příležitost. Negativní efekt školného zeslabuje systém federálních půjček, které mohou američtí studenti využívat. Narůstající problémy s takovým systémem spojené však ukazují, že se nemusí jednat o příklad hodný následování.
