Estébácké seznamy – něco ze života...

03. 08. 2008 | 10:23
Přečteno 27719 krát
Dnes dělám výjimku a píšu další příspěvek krátce po tom předchozím (zde).
Je to proto, že v diskusi pod tím předvčerejším článkem se objevily některé komentáře, které jsem v podstatě čekal, ale také takové, které mě dost překvapily.
A je to také hlavně proto, že to téma považuji za velmi závažné a principiální...


Samozřejmě se několik diskutérů zajímá o to, jestli o tomto tématu nepíšu proto, že také v nějakých seznamech jsem.

Nejsem (moje ředitelská funkce vyžaduje negativní lustrační osvědčení) - ale možná bude poučné uvést moji osobní zkušenost s estébáky.

Pro pořádek uvádím, že jsem nebyl členem ani kandidátem KSČ (ačkoli mi to bylo jednou nepřímo a jednou přímo nabízeno), ani žádné jiné strany. Byl jsem však na střední škole (jako každý ve třídě) členem ČSM a od roku 1973 asi do roku 1979 členem SSM (vstoupil jsem tam na poslední chvíli poté, co mi bylo řečeno zcela nekompromisně, že bez toho se nemohu dostat na vědeckou aspiranturu). Byl jsem také členem ROH (myslím, že od roku 1973 do roku 1989).

S estébáky jsem se dostal do styku několikrát, jako většina z těch, kteří v předlistopadové době občas služebně vyjeli na západ.

Já jsem takto vyjel v oné době na různé konference a kratší či delší pobyty asi desetkrát; poprvé v roce 1976. Na pracovištích, kde jsem působil (nejprve aspirantura na Přírodovědecké fakultě UK, od roku 1977 Ústav molekulární genetiky ČSAV) to nebylo nic tak vyjímečného, pokud byl člověk vědecky dobrý a neměl žádný vyložený politický průšvih. Kolegové, kteří byli v KSČ, jezdili poněkud snáze, ale rozdíl nebyl příliš dramatický. Nemít politický průšvih znamenalo např. ukázněně chodit na školení „socialistické školy práce“, dávat příspěvky na Fond solidarity, chodit s pracovním kolektivem do prvomájového průvodu, chodit spořádaně „manifestačně volit“, nenechat se chytit při pašování „závadové literatury“ (tou mohly být v době perestrojky třeba i sovětské noviny a časopisy), nebýt vyloučeným z KSČ v normalizačních prověrkách.

Zásadně záleželo na osobě ředitele pracoviště – na ÚMG jím byl akademik Říman, který byl vynikajícím vědcem, a přitom měl velmi silnou politickou pozici (člen ÚV KSČ). Důležité bylo, že se opravdu snažil své pozice využít k maximální podpoře čs. vědy (shánět pro ni peníze, podporovat dobré vědce). Nikdy nám nebylo jasné, jestli tu komunistickou víru dobře předstíral, nebo byl vzácným exemplářem skutečného „věřícího“ (myslím, že nejdříve byl tím prvním a postupně se stal tím druhým...). Podporoval tedy zahraniční cesty zvláště mladých a nadějných vědců, a to i přesto, že každoročně jich několik emigrovalo (a on s tím pak měl určité potíže "nahoře"). Dokázal zařídit i občasné povolení k zahraničním cestám pro lidi s nějakým škraloupem z osmašedesátého.
Dobře vím, že na některých jiných vědeckých pracovištích tomu bylo jinak – např. na Mikrobiologickém ústavu ČSAV byl ředitelem skutečně hrozný člověk, který zvláště nestraníkům opravdu ztrpčoval život a nějakým zahraničním cestám směrem na západ vskutku nepřál.

Po každé služební cestě se musela vyplnit standardní zpráva o zahraniční cestě pro zaměstnavatele, která bývala dosti formální a obsahovala většinou celkem vágní formulace o odborném přínosu cesty, ale také povinnou závěrečnou větu o tom, že nedošlo k žádným politicky závadným kontaktům (nebo tak nějak).

Nicméně před některými cestami (nebo po nich) byl člověk předvolán na StB do Bartolomějské nebo Olšanské. Já jsem tam byl asi čtyřikrát nebo pětkrát. Kladli mi tam hlavně na srdce, jak se mám zachovat, kdyby mě tam kontaktoval nějaký špion nebo emigrant (popř. se po návratu vyptávali, jestli mě tací kontaktovali). Jednou mi na závěr toho "předvýjezdového poučení" řekli, že si mě po návratu z konference zase zavolají, abychom si pohovořili. Bylo to někdy v době perestrojky, a tak jsem trochu vzpurně odvětil, že po návratu podám zaměstnavateli onu povinnou zprávu o výsledcích cesty, a tím že splním své povinnosti. Odpovědí bylo mrazivým hlasem pronesené konstatování „Uvědomte si, soudruhu doktore, že o tom, jestli příště někam pojedete, rozhodujeme MY, a ne zaměstnavatel“. To už jsem pochopitelně dále výrazněji nekomentoval...

V roce 1985 jsem po dlouhých letech snažení měl odjet na roční studijní pobyt do světově špičkové laboratoře na Harvardově universitě. Nesmírně jsem o to stál – věděl jsem, že to pro mě bude z odborného hlediska zásadní zkušenost. Měl jsem jet, jak bylo tehdy samozřejmou praxí, bez rodiny (měl jsem tehdy dvě malé dcerky) – tím se měla minimalizovat možnost emigrace.
Asi deset dní před odjezdem mi volal soudruh Prachař z kádrového oddělení: „ Jdou za vámi soudruzi...“.
Přišli dva mladí sportovně vyhlížející muži v kožených bundách. Předložili mi služební průkazy a zcela bez obalu mi řekli: „Vy brzy pojedete na Harvard – máme tam jisté zájmy a byli bychom rádi, kdybyste s námi spolupracoval“. Samozřejmě mi hned vytanulo – když odmítnu, nikam nepojedu... Začal jsem blekotat cosi o tom, že se tam hodlám plně věnovat vědecké práci, a beztak nic jiného neumím. Spadl mi kámen ze srdce, když řekli: „Abyste nám rozuměl – my máme zájem pouze o skutečně dobrovolnou spolupráci“. Řekl jsem tedy, že takový zájem nemám, oni pokývali hlavou, řekli, že o jejich návštěvě nesmím s nikým mluvit, a odešli. Myslím, že ještě neopustili budovu, a už jsem to samozřejmě říkal svým kolegům. Do Ameriky jsem bez problémů odjel...

Druhé podobné setkání bylo myslím někdy v roce 1987. Byl jsem předvolán na Obvodní vojenskou správu. Tam na mě čekal jakýsi soudruh v uniformě kapitána ČSLA, který se představil slovy „nemusím vám asi říkat, z jakého útvaru jsem“. Upozornil mě, že na otázky, které mi bude klást, jsem podle jakéhosi jím citovaného zákona povinen odpovídat pravdivě a nic nezatajovat; v opačném případě mohu být potrestán až dvěma roky odnětí svobody.

Začal se vyptávat na to, co vím o nemoci z ozáření. Odpovídal jsem tedy víceméně jako u zkoušky. On pak řekl, že jistě občas jezdím na mezinárodní konference, a že by potřebovali, abych tam pro ně získával kuloárové informace o této problematice, které se veřejně nepublikují. Přesvědčoval jsem ho, že nikdo nic takového důležitého, co ještě nepublikoval, „nevykecává“, několikrát jsem mu opakoval, že bych stejně nedokázal získat žádné jiné informace, než ty, které si mohou přečíst v odborných časopisech, jejichž názvy jsem mu uvedl. Docela naléhal, ale já jsem si stál na svém, že je to nesmysl. Nakonec to vzdal, ale dal mi podepsat nějaký velmi oficiálně vyhlížející papír se státním znakem, ve kterém stálo cosi jako že jsem mu poskytl informaci a že o pohovoru nebudu pod hrozbou trestního stíhání s nikým mluvit (samozřejmě, že jsem mluvil, hned po příchodu do práce...).

Takže když jsem si v roce 1993 žádal o lustrační osvědčení a když jsem si později prohlížel všelijaké ty seznamy (včetně těch z minulého týdne), byla ve mně malá dušička – co když ten papír, který jsem podepsal, byl považován za onu osudnou „spolupráci“?

Na základě svých zkušeností si tedy dovedu docela živě představit, jak někteří chudáci mohli spadnout do tohohle lustračního bahna, jak mohl vypadat nějaký „vědomý podpis“ a „spolupráce“.

Co kdyby mě tehdy před odjezdem do Ameriky nějak "lámali"? Kdyby řekli: "Buď nám to podepíšete, nebo nikam nepojedete"? Myslím sice, že bych tu Ameriku raději oželel, ale určitě by také bylo možné říci si: "Tak já jim to podepíšu a pak jim budu říkat jenom to, co si stejně mohou přečíst v novinách". Takhle nějak si to asi řeklo dost lidí - zvlášť pokud na ně nasadili silnější páky - třeba vydírání nějakými intimnostmi. A mnozí třeba i dokázali potom dělat hlupáky a nějak v tom "bruslit" tak, aby nikomu moc neublížili.

Co měl dělat ten vyplašený voják základní služby (ze kterého se později stal poslanec) po předchozím poučení, že podle zákona je pod hrozbou trestního stíhání povinen povědět "kontrášovi" vše, co ví o emigrovaných příbuzných a známých? Navíc když bylo pravděpodobné, že většinu toho už stejně vědí a snadno ho mohou nachytat při lži?

*****************************
Pokud jde o ty diskusní příspěvky – zarazilo mě, že i někteří diskutéři, kterých si vážím a vím, že mají nejen bystrý rozum, ale zřejmě i „srdce na pravém místě“, zjevně nepochopili (nebo nechtěli pochopit), o co mi jde.
Tak tedy ještě jednou:

1) Samozřejmě, že jakékoli zločiny spáchané v době nesvobody měly a mají být důsledně potrestány. Je velmi smutné, že k tomu zřejmě v mnoha případech nedošlo. Trvám na tom, že hlavní vinu na tom mají ti, kteří byli u moci v popřevratových 90. letech. Teď už je vlastně pozdě - honit nějakou devadesátiletou prokurátorku je sice správné, ale přece jen trochu k ničemu...

2) Ty estébácké seznamy jistě jsou, nebo spíše byly, cenným podkladovým materiálem, na jehož základě mělo být CO NEJDŘÍVE po převratu zjištěno, kdo skutečně někomu závažně ublížil. Takoví lidé (a hlavně jejich řídící orgány) měli být zveřejněni a pranýřováni. V případě naplnění skutkové podstaty trestného činu odsouzeni a potrestáni. V ostatních případech „pouhého“ závažnějšího morálního provinění bych byl pro nějaký „čestný soud“. Opět - to, že k tomu nedošlo je vinou těch, kteří byli u moci v popřevratových 90. letech.

3) Naprosto nemohu přijmout jako nějakou apriorní vinu to, že někdo pouze „podepsal spolupráci“. Co udělal tak hrozného, když jim říkal nějaké triviality a bezcenné informace? Oč je to větší provinění, než když někdo chodil (v podstatě dobrovolně) k „volbám“, nebo do prvomájových průvodů, když vstoupil do KSČ? Skoro všichni (až na pár stovek statečných disidentů) jsme měli nějaké to máslo na hlavě. Proč teď mají být někteří na jakémsi loterijním principu selektivně vytahováni a ostouzeni, zatímco ti šťastnější (kteří objektivně udělali třeba i něco mnohem horšího) se na tom pasou a s uspokojením se ujišťují o své morální převaze? Je přece známo, že v těch seznamech byla spousta velmi známých lidí, o jejichž cti a velkých zásluhách nemůže být žádných pochyb – podepsali pod hrubým nátlakem někde ve vězení a pak se z toho nějak vyvlékli. A teď na ně mají plivat lidé, kteří v poklidu volili kandidáty národní fronty a vylepovali v oknech sovětské praporky?? Nebo takoví, kteří byli tak bezvýznamní, že o ně ta StB ani neměla zájem?

4) Ti, kteří „nemají čisté lustrační osvědčení“ (bez dalšího zkoumání, jestli jen proto, že „podepsali“ a pak vlastně nikomu neublížili, nebo jestli opravdu někoho poškodili) nemohou vykonávat některé funkce, které by jinak na základě svých schopností vykonávat mohli. Není pravda, že se nejedná o trest - takové omezení bývá spojeno s výraznou finanční, profesní a společenskou újmou.

5) Absurdita lustračního zákona je ještě umocněna tím, že každý ví, že ty „velké ryby“ byly včas ze seznamů odstraněny. Vláčení těch chudáků (nejnověji několika poslanců) v novinách je o to absurdnější, že o jejich řídících orgánech (pobírajících často tučné odstupné) nikdo ani neví...

6) Dokonce i kdyby se prokázalo zcela jasně, že někdo už po podpisu neudělal pro StB vůbec nic, nebylo by mu to nic platné – podle zákona je ta přítomnost v seznamech, ať už jakkoli vynucená.

7) Další absurditou je, že většina pozitivně lustrovaných uspěje u soudu s žalobou na neoprávněnost uvedení v seznamech. To ale není založeno na nějakém meritorním zkoumání toho, jestli skutečně donášel nebo ne, ale na formalitách, jako že důkazem nemůže být nějaká kopie záznamu, nýbrž pouze (nedostupný) originál. To je přece alibistická trapnost...

8) Naprosto mě šokuje, když právě diskutujícím, kteří se profilují jako radikální liberálové, nevadí, že je porušován elementární princip právního státu (rozdíl mezi podezřelým a prokazatelně vinným) a je nahrazován jakousi kolektivní vinou (házením do jednoho pytle bez jakéhokoli „přebírání“). To bychom se jednou mohli dočkat zákona, že do určitých pozic mají zákaz přístupu třeba bývalí členové některé polistopadové politické strany...

9) Krom toho je absurdní, aby i v případě těch, kteří skutečně donášeli a někoho poškodili, neexistovala žádná promlčecí lhůta a jejich zasloužený trest (ano, je to trest!) byl doživotní. Ti, kteří v 90. letech nevídaným způsobem tunelovali, mají své nikoli morální poklesky, ale trestné činy, promlčené. Po dvaceti letech je promlčena i vražda a na vraha je pak nutno pohlížet právně jako na nevinného. I kdybychom přijali to, že „přebírání“ těch seznamů a objektivní zjišťování, kdo byl opravdu padouch, kdo neškodná nicka a kdo nešťastná oběť, by bylo časově příliš náročné, byla by snad jako revoluční kompromis přijatelná nějaká časově omezená platnost lustračního zákona (např. 5 let, jak tomu skutečně původně bylo) spojená s prošetřením skutečné viny registrovaných osob. To, že má snad platit paušálně na věky a přebíráním „sprostých podezřelých“ se nikdo zabývat nebude, je prostě výsměchem spravedlnosti.

Jeden diskutující řekl, že ten lustrační „berufsverbot“ je stejný, jako když stát rozhodne třeba o tom, že epileptik nesmí dostat řidičský průkaz. Nikoli – to je, jako kdyby stát rozhodl, že řidičský průkaz nesmí dostat lidé s genetickou predispozicí k epilepsii.

Řada diskutujících říká, že se těm "pozitivně lustrovaným" (tedy - připomeňme si to ještě jednou - PODEZŘELÝM z toho, že někomu ublížili) se zase nic tak hrozného neděje - mohou bez problémů vykonávat naprostou většinu zaměstnání, a mohou být rádi, že jsme s nimi nezatočili víc (mohli jsme třeba v zájmu demokracie a svobody zakázat jejich dětem přístup na vysoké školy, že?).
Tuhle argumentaci jsem už dávno slyšel - to, že nečlenové KSČ nebo lidé ze strany vyloučení měli pouze "kádrový strop" a nedělo se jim nic horšího, vydávali husákovci za ohromnou benevolenci - vždyť ti lidé mohli bez potíží vykonávat naprostou většinu zaměstnání! Proč by si měli dělat nárok na nějaké vyšší a lépe placené funkce, že? Ať jsou rádi, že nedopadli jako nepřátelé lidu v 50. letech!

Jiný diskutér míní, že těmto lidem by bylo možno odpustit, ale oni by nejprve museli učinit pokání. Ale vždyť spousta z nich žádnou vinu oprávněně necítí! Mám snad já cítit nějakou vinu za to, co jsem řekl o nemoci z ozáření tomu kapitánovi-rozvědčíkovi? Zvláště po jeho upozornění, že když s ním odmítnu mluvit, může mě dát zavřít? Vím o lidech, kteří se do seznamů dostali skutečně za velmi podobná „provinění“.

Celá řada diskutujících s naprostou samozřejmostí mluví o těch lidech v seznamech jako o „lidech, kteří evidentně selhali“, „práskačích“, „estébáckých kreaturách“ a dokonce „bolševických bastardech“.
Cožpak nevidí, že je rozdíl mezi podezřelým a usvědčeným? Proč toto samozřejmě garantujeme každému kapsáři, ale ne nějakému vystrašenému záklaďákovi, nota bene za „zločin“ spáchaný před 25 lety?

Cožpak není zřejmé, že tyhle záležitosti jsou především účinným nástrojem politického vydírání a mohou být (a zřejmě jsou) "v pravý čas" využívány?

Diskutér, kterého si jinak velmi vážím, řekl:
„Samozřejmě bylo určité procento těch, kteří prostě byli vydíráni tak, že v podstatě neměli na výběr. Těch je mi líto a cítím s nimi. A nevím, jak řešit jejich pozici, ale chceme-li , jednou pro vždy , mít společnost, kde každý bude mít svoje občanská práva, jsou fízlové bez omezení lustračního zákona netolerovatelní.“

To naprosto nechápu – to „určité procento“ (možná docela vysoké) prostě zanedbáme a obětujeme ve jménu „občanských práv pro každého“? Vždyť to je úplně postavené na hlavu!!

Byl zmíněn i slavný případ donašeče Sabiny – ale tam mu bylo přece jasně dokázáno, jak a za kolik donášel, komu a jak konkrétně uškodil; ten nebyl jen v nějakých pochybných seznamech. Každému, kdo za našich časů konal to, co Karel Sabina, bych asi přál i ten jeho osud...
Já se tady přece ale zastávám úplně jiných, což to není zřejmé?

Někteří diskutující se podivují, proč se o tyhle věci vůbec starám (většinou se domnívají, že z nějakých sobeckých důvodů).
Jak už jsem vícekrát řekl – jsem velmi rád, že máme svobodu a demokracii skutečně mi vadí, když ji hyzdí takové evidentní vředy. Myslím, že tu svobodu a demokracii máme právě proto, abychom se starali o věci veřejné, a abychom se nedrželi hesla „co tě nepálí, nehas“.

Těším se, že lepší vláda, která vzejde z příštích voleb se postará o zrušení téhle ostudy našeho zákonodárství...

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy