A vy zase mlátíte černochy…
Následující článek je myslím na delší dobu poslední z mého nepravidelného seriálu kritických článků o americké politice - už mě to taky nebaví.... Příště už to bude zase z jiného soudku...
V řadě diskusí jsem se setkal se vzpomínkou na to, jak když v 50.-60. letech nějaký americký politik nebo novinář pranýřoval nedostatek základních občanských práv a svobod v zemích „tábora míru a socialismu“, odpovědí mu bylo: „A vy zase mlátíte černochy“.
Taková odpověď bývá dnes mnohými považována za směšnou a nepřípadnou.
Mně se ale zdá, že na ní přece jen něco bylo. Také se mi zdá, že ta dnešní posměšná reakce na ni je projevem módního nekritického postoje k novému mocnému spojenci, který podle mnohých cokoli dělá, resp. dělal, vždy dělal dobře, resp. se kterým je dobré i mýliti se. Před časem např. Václav Havel řekl, že se mu nelíbí “nadrzlá“ kritika politiky USA.
Pokud jde o to mlácení černochů – já nevím, jak kdo, ale já považuji za dosti ostudné, že v některých státech USA až nejméně do konce 60. let existovala rasová diskriminace, že v autobusech byla vyhrazena místa „jen pro bílé“, byl trestný pohlavní styk a manželství mezi různými rasami, bylo zákonem definováno, kdo je „barevný“ a jaká omezení to pro něj znamená.
Je dosti nepochopitelné, že v tak svobodymilovném národě bylo za zrušení těchto skandálních věcí nutno skutečně usilovně bojovat, že mnozí aktivisté tohoto hnutí za občanská práva zaplatili za svoje úsilí i životem.
Promiňte, ale mně se zdá, že to je historická ostuda docela srovnatelná s potlačováním svobody slova a se zavíráním politických vězňů v zemích sovětského bloku po skončení krvavého stalinistického teroru.
A toto všechno se dělo jen před několika desítkami let, v době mého mládí! To dnes připadá skoro neuvěřitelné, není-liž pravda?
Je jistě potěšitelné, že se toho Američané zbavili, ale řekl bych, že hodně dlouho „po dvanácté“.
Je jasné, že snad všechny národy mají ve své historii řadu temných stránek. Neslouží ale ničemu dobrému, když některé národy podle momentální potřeby „přičerňujeme“ a jiné oblékáme do běloskvoucího roucha andělské nevinnosti (nebo alespoň jejich provinění bagatelizujeme slovy „kdo nic nedělá nic nezkazí“ – toto bychom přece klidně mohli použít třeba i k „omlouvání“ totalitních režimů?).
Samozřejmě vím, co všechno dobré Američané udělali - dvakrát pomohli ukončit hroznou válku v Evropě, přijali velké množství politických a ekonomických emigrantů, vítězstvím ve studené válce přispěli k našemu osvobození od komunistického režimu, mimořádným způsobem přispěli k pokroku vědy a techniky.
Nemělo by ale být považováno za žádný „antiamerikanismus“, když si občas připomeneme, že nesporně obdivuhodný americký národ má na svědomí i řadu špatností nebo aspoň velmi problematických činů – především genocidu Indiánů, zabrání (dalo by se i říci „uloupení“) jejich země, otrokářství (které trvalo neuvěřitelně dlouho – až do druhé poloviny 19. století), výše zmíněný zákonný rasismus až do nedávné doby, použití atomových zbraní na konci 2. světové války, mccarthy-ismus v 50. letech, podporu celé řady odporných diktatur („yes, he is son of a bitch, but our S.O.B.“) a nejnověji třeba (mírně řečeno) problematickou válku v Iráku.
To, jak arogantní a krátkozraká americká politika přímo vehnala do náručí mocných nepřátel třeba Kubu, Vietnam nebo Írán, je skutečně až neuvěřitelné.
Připomeňme si několik přímých a nepřímých amerických vojenských intervencí:
1953: Svržení populárního premiéra Mossadeka v Iránu.
1954: Svržení demokraticky zvoleného prezidenta Arbenze v Guatemale (200.000 civilních obětí).
1964-1975: Válka v jihovýchodní Asii - celkem cca 2 miliony civilních a 1 milion vojenských obětí (z toho 58.000 Američanů).
1973: Podpora převratu v Chile, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Allenda. Několik tisíc obětí (včetně Allenda).
1977: Podpora armádního převratu v El Salvadoru. 70.000 obětí.
1981: Podpora "Contras" v Nikaragui. 30.000 mrtvých civilistů.
1983: Svržení levicové vlády na Grenadě (zdůvodněno m.j. "ochranou 500 amerických občanů").
1988: Americký křižník Vincennes (v íránských výsostných vodách) sestřelil íránské civilní letadlo s 290 lidmi na palubě. Jednalo se pravděpodobně o chybu, avšak posádka křižníku byla přesto vyznamenána...
1989: Odstranění diktátora Noriegy v Panamě (3.000 obětí). Noriega byl předtím dlouholetým agentem CIA, stal se však neúnosným...
1999: Více než douměsíční bombardování Srbska v rámci konfliktu o Kosovo (500 civilních obětí).
2001: Intervence v Afghanistánu (schválená RB OSN) s cílem svrhnout talibánskou vládu podporující teroristy (počet obětí lze vzhledem ke komplikované historii a situaci těžko určit).
2003: Vpád do Iráku s cílem svrhnout Saddáma Huseina a zabránit mu použít údajné zbraně hromadného ničení (pravděpodobně až milión mrtvých civilistů, převážně obětí chaosu a sektářských bojů panujících v následujících letech, kterým okupační síly nebyly schopny zabránit).
Další menší americké vojenské akce (pouze někdy skutečně pacifikační) byly např. v roce 1958 v Libanonu, 1965–66 v Dominikánské republice, 1986 v Libyi, 1992-94 v Somálsku, 1994 na Haiti, 1998 v Súdánu.
Celkový seznam od roku 1890 je skutečně impresivní (viz zde )
Není bez zajímavosti, že vojenský rozpočet USA je nyní vyšší než součet vojenských rozpočtů všech ostatních států světa; USA mají po celém světě přes 700 vojenských základen (v nejméně 60 státech). To by samo o sobě nemuselo být špatné, pokud by tato obrovská síla byla vždy používána jen pro podporu správných věcí a proti „darebákům“ (jako tomu bylo např. v Kuvajtu v roce 1991).
Když si tak porovnáme počet problematických vojenských akcí provedených po 2. světové válce USA a kterýmkoli jiným státem, zdá se, že USA jasně vedou, a to jak v počtu těch akcí, tak asi i v počtu jejich obětí.
Sovětská intervence v Afghánistánu přinesla kolem dvou milionů civilních obětí, potlačení demonstrací v NDR v roce 1953 několik set, v Maďarsku v roce 1956 několik desítek tisíc mrtvých, v Československu v roce 1968 méně než sto, při potlačování demonstrací v Gruzínsku a v Pobaltí na sklonku SSSR bylo zabito několik desítek lidí, ve válce v Čečensku zahynulo pravděpodobně více než 100.000 civilistů.
Tím samozřejmě ani zdaleka neříkám, že Amerika 20. století byla stejně špatná jako stalinistický SSSR - říkám jen, že i ona má na hlavě svou nezanedbatelnou porci másla, za kterou se má co stydět. A byl bych velice rád, kdyby tomu tak v budoucnu nebylo, abych mohl mít Ameriku rád skutečně bez výhrad a bez rozpaků...
Už vidím, jak se teď do mě pustí rozezlení diskutéři a obviní mě z mnoha ošklivých -ismů. Myslím, že tito kritikové by v těch 50. letech nejspíše ohnivě hájili oprávněnost těch segregačních zákonů a chválili zásadový postup Joe McCarthyho…
Těmto kritikům bych připomněl postřehy M.Albrightové (kterou jistě nelze podezřívat z „antiamerikanismu“), která ve své nedávno vydané knize říká, že snad nikdy v historii nebyla pověst Spojených států tak špatná, že George W. Bush mnohé za své vlády „zpackal“, že ji trápí pošpiněná pověst Ameriky jako morálního vůdce světa, že Bushova válka proti teroru se postupem času stala válkou proti americkým ideálům, že „V myslích mnoha lidí byla socha Svobody nahrazena postavou s pytlem na hlavě a elektrodami na rukou,“ nebo že „Bylo nám vsugerováno, že se máme bát, abychom se nestarali o ústavu, mezinárodní právo, chovali se s menší úctou ke spojencům, nepátrali tak důsledně po faktech a nezpochybňovali tak důsledně to, co nám naši vůdci říkají.“
V řadě diskusí jsem se setkal se vzpomínkou na to, jak když v 50.-60. letech nějaký americký politik nebo novinář pranýřoval nedostatek základních občanských práv a svobod v zemích „tábora míru a socialismu“, odpovědí mu bylo: „A vy zase mlátíte černochy“.
Taková odpověď bývá dnes mnohými považována za směšnou a nepřípadnou.
Mně se ale zdá, že na ní přece jen něco bylo. Také se mi zdá, že ta dnešní posměšná reakce na ni je projevem módního nekritického postoje k novému mocnému spojenci, který podle mnohých cokoli dělá, resp. dělal, vždy dělal dobře, resp. se kterým je dobré i mýliti se. Před časem např. Václav Havel řekl, že se mu nelíbí “nadrzlá“ kritika politiky USA.
Pokud jde o to mlácení černochů – já nevím, jak kdo, ale já považuji za dosti ostudné, že v některých státech USA až nejméně do konce 60. let existovala rasová diskriminace, že v autobusech byla vyhrazena místa „jen pro bílé“, byl trestný pohlavní styk a manželství mezi různými rasami, bylo zákonem definováno, kdo je „barevný“ a jaká omezení to pro něj znamená.
Je dosti nepochopitelné, že v tak svobodymilovném národě bylo za zrušení těchto skandálních věcí nutno skutečně usilovně bojovat, že mnozí aktivisté tohoto hnutí za občanská práva zaplatili za svoje úsilí i životem.
Promiňte, ale mně se zdá, že to je historická ostuda docela srovnatelná s potlačováním svobody slova a se zavíráním politických vězňů v zemích sovětského bloku po skončení krvavého stalinistického teroru.
A toto všechno se dělo jen před několika desítkami let, v době mého mládí! To dnes připadá skoro neuvěřitelné, není-liž pravda?
Je jistě potěšitelné, že se toho Američané zbavili, ale řekl bych, že hodně dlouho „po dvanácté“.
Je jasné, že snad všechny národy mají ve své historii řadu temných stránek. Neslouží ale ničemu dobrému, když některé národy podle momentální potřeby „přičerňujeme“ a jiné oblékáme do běloskvoucího roucha andělské nevinnosti (nebo alespoň jejich provinění bagatelizujeme slovy „kdo nic nedělá nic nezkazí“ – toto bychom přece klidně mohli použít třeba i k „omlouvání“ totalitních režimů?).
Samozřejmě vím, co všechno dobré Američané udělali - dvakrát pomohli ukončit hroznou válku v Evropě, přijali velké množství politických a ekonomických emigrantů, vítězstvím ve studené válce přispěli k našemu osvobození od komunistického režimu, mimořádným způsobem přispěli k pokroku vědy a techniky.
Nemělo by ale být považováno za žádný „antiamerikanismus“, když si občas připomeneme, že nesporně obdivuhodný americký národ má na svědomí i řadu špatností nebo aspoň velmi problematických činů – především genocidu Indiánů, zabrání (dalo by se i říci „uloupení“) jejich země, otrokářství (které trvalo neuvěřitelně dlouho – až do druhé poloviny 19. století), výše zmíněný zákonný rasismus až do nedávné doby, použití atomových zbraní na konci 2. světové války, mccarthy-ismus v 50. letech, podporu celé řady odporných diktatur („yes, he is son of a bitch, but our S.O.B.“) a nejnověji třeba (mírně řečeno) problematickou válku v Iráku.
To, jak arogantní a krátkozraká americká politika přímo vehnala do náručí mocných nepřátel třeba Kubu, Vietnam nebo Írán, je skutečně až neuvěřitelné.
Připomeňme si několik přímých a nepřímých amerických vojenských intervencí:
1953: Svržení populárního premiéra Mossadeka v Iránu.
1954: Svržení demokraticky zvoleného prezidenta Arbenze v Guatemale (200.000 civilních obětí).
1964-1975: Válka v jihovýchodní Asii - celkem cca 2 miliony civilních a 1 milion vojenských obětí (z toho 58.000 Američanů).
1973: Podpora převratu v Chile, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Allenda. Několik tisíc obětí (včetně Allenda).
1977: Podpora armádního převratu v El Salvadoru. 70.000 obětí.
1981: Podpora "Contras" v Nikaragui. 30.000 mrtvých civilistů.
1983: Svržení levicové vlády na Grenadě (zdůvodněno m.j. "ochranou 500 amerických občanů").
1988: Americký křižník Vincennes (v íránských výsostných vodách) sestřelil íránské civilní letadlo s 290 lidmi na palubě. Jednalo se pravděpodobně o chybu, avšak posádka křižníku byla přesto vyznamenána...
1989: Odstranění diktátora Noriegy v Panamě (3.000 obětí). Noriega byl předtím dlouholetým agentem CIA, stal se však neúnosným...
1999: Více než douměsíční bombardování Srbska v rámci konfliktu o Kosovo (500 civilních obětí).
2001: Intervence v Afghanistánu (schválená RB OSN) s cílem svrhnout talibánskou vládu podporující teroristy (počet obětí lze vzhledem ke komplikované historii a situaci těžko určit).
2003: Vpád do Iráku s cílem svrhnout Saddáma Huseina a zabránit mu použít údajné zbraně hromadného ničení (pravděpodobně až milión mrtvých civilistů, převážně obětí chaosu a sektářských bojů panujících v následujících letech, kterým okupační síly nebyly schopny zabránit).
Další menší americké vojenské akce (pouze někdy skutečně pacifikační) byly např. v roce 1958 v Libanonu, 1965–66 v Dominikánské republice, 1986 v Libyi, 1992-94 v Somálsku, 1994 na Haiti, 1998 v Súdánu.
Celkový seznam od roku 1890 je skutečně impresivní (viz zde )
Není bez zajímavosti, že vojenský rozpočet USA je nyní vyšší než součet vojenských rozpočtů všech ostatních států světa; USA mají po celém světě přes 700 vojenských základen (v nejméně 60 státech). To by samo o sobě nemuselo být špatné, pokud by tato obrovská síla byla vždy používána jen pro podporu správných věcí a proti „darebákům“ (jako tomu bylo např. v Kuvajtu v roce 1991).
Když si tak porovnáme počet problematických vojenských akcí provedených po 2. světové válce USA a kterýmkoli jiným státem, zdá se, že USA jasně vedou, a to jak v počtu těch akcí, tak asi i v počtu jejich obětí.
Sovětská intervence v Afghánistánu přinesla kolem dvou milionů civilních obětí, potlačení demonstrací v NDR v roce 1953 několik set, v Maďarsku v roce 1956 několik desítek tisíc mrtvých, v Československu v roce 1968 méně než sto, při potlačování demonstrací v Gruzínsku a v Pobaltí na sklonku SSSR bylo zabito několik desítek lidí, ve válce v Čečensku zahynulo pravděpodobně více než 100.000 civilistů.
Tím samozřejmě ani zdaleka neříkám, že Amerika 20. století byla stejně špatná jako stalinistický SSSR - říkám jen, že i ona má na hlavě svou nezanedbatelnou porci másla, za kterou se má co stydět. A byl bych velice rád, kdyby tomu tak v budoucnu nebylo, abych mohl mít Ameriku rád skutečně bez výhrad a bez rozpaků...
Už vidím, jak se teď do mě pustí rozezlení diskutéři a obviní mě z mnoha ošklivých -ismů. Myslím, že tito kritikové by v těch 50. letech nejspíše ohnivě hájili oprávněnost těch segregačních zákonů a chválili zásadový postup Joe McCarthyho…
Těmto kritikům bych připomněl postřehy M.Albrightové (kterou jistě nelze podezřívat z „antiamerikanismu“), která ve své nedávno vydané knize říká, že snad nikdy v historii nebyla pověst Spojených států tak špatná, že George W. Bush mnohé za své vlády „zpackal“, že ji trápí pošpiněná pověst Ameriky jako morálního vůdce světa, že Bushova válka proti teroru se postupem času stala válkou proti americkým ideálům, že „V myslích mnoha lidí byla socha Svobody nahrazena postavou s pytlem na hlavě a elektrodami na rukou,“ nebo že „Bylo nám vsugerováno, že se máme bát, abychom se nestarali o ústavu, mezinárodní právo, chovali se s menší úctou ke spojencům, nepátrali tak důsledně po faktech a nezpochybňovali tak důsledně to, co nám naši vůdci říkají.“