Zajímavé srovnání dvou dohod o pobytu vojsk.
Původně jsem chtěl dnes napsat článek s názvem „Muslimové a křesťané všech zemí, spojte se“, nebo tak nějak, ale odložím to, protože se na mě obrátil pan Jaroslav Zatočil z Kutné Hory, jeden z odpůrců brdského radaru (podobně jako já).
Pan Zatočil sepsal následující zajímavý článek a chtěl ho uveřejnit ve Čtenářově blogu. To mu však nebylo umožněno, protože text byl editorem blogů shledán jako příliš politicky propagační.
Takže jsem se rozhodl, že tento text pohostinsky uvedu na své blogové stránce, jak už jsem učinil dvakrát předtím (jednou jsem tak zveřejnil anonymní materiál o problematických aspektech chystané reformy zdravotnictví, podruhé jsem takto zveřejnil reakci Mgr. Cikrta na onen „profesionálně připravený dehonestující materiál“).
Myslím, že následující text pana Zatočila je zajímavý a že by bylo škoda, kdyby jeho zveřejnění bylo nějak bráněno. Já bych asi některé pasáže napsal trochu jinak (s trochu větším stupněm autocenzury), ale celkově musím říci, že se mi docela líbí.
Nicméně veškeré komentáře – pochvalné i negativní samozřejmě patří panu Zatočilovi, který na ně jistě bude rád reagovat. Jsem si jist, že diskuse bude, jak je na těchto stránkách již dávno pravidlem, zcela korektní, a že pan Stejskal bude moci nechat mazničku v šuplíku.
Před chvílí jsem zjistil, že velmi podobný text vyšel panu Zatočilovi v Britských listech. Myslím, že to nevadí - zdá se mi, že mnoho čtenářů Aktuálně .cz má jakousi iracionální fobii vůči Britským listům (kterým dokonce ošklivě přezdívají), a tak by o ten článek přišli. Jistě mi tedy budou vděčni, že si ho budou moci přečíst zde, sine ira et studio.
*******************************************
K 40. výročí podepsání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk – krátké porovnání smluvních podmínek s nynějšími smlouvami s USA.
Tento čtvrtek, 16. října 2008, jsme si mohli připomenout již čtyřicáté výročí podpisu Smlouvy mezi ČSSR a SSSR o dočasném pobytu sovětských vojsk. Následující volební sobotu 18.10.2008 pak výročí jejího pohotového schválení Národním shromážděním ČSSR. To rozhodlo drtivou většinou, proti vůli rovněž drtivé většiny, ovšem „pouhých“ občanů republiky.
Je paradoxní, že 40 let poté mají poslanci našeho demokratického parlamentu projednávat a schvalovat smlouvy prý naprosto odlišné a těžko srovnatelné, avšak také o pobytu cizích vojáků.
Kacířsky mne tedy napadlo porovnat diktát, zrůdnost a ponižující paragrafy oné smlouvy z roku 1968, té která zapříčinila mnoho frustrace a beznaděj nejen pro mého otce, jak dobře znám z jeho vypravování, ale myslím, že i pro většinu občanů tehdejší ČSSR. Ti museli, se skřípěním zubů, díky tehdejšímu nedemokratickému režimu a jeho podřízení velmoci osobující si právo rozhodovat o osudu jiných zemí, diktát vlády a zákonodárců přijmout.
Samotná smlouva, podepsaná předsedou rady ministrů SSSR a našim tehdejším předsedou vlády ČSSR je však dodnes tajná. MZV její znění nemůže obyčejnému občanovi ČR poskytnout. Dle oficiálního vyjádření však na odtajnění od roku 1992 pracují, takže je velká naděje, že se možná na 50. výročí zveřejnění dnes již neplatných smluv dočkáme. Díky serveru iDnes je však k dispozici alespoň vládní návrh Národnímu shromáždění (zde), který paragrafy smlouvy obsahuje. Pokusil jsem se o krátké, laické porovnání tohoto návrhu, smlouvy SOFA (zde) a Dohody o zřízení radarové stanice mezi vládou ČR a USA (zde). Omlouvám se práva znalým odborníkům, kteří mohou smlouvy porovnat na vysoké odborné úrovni. Myslím, že by si mnoho lidí takovou odbornou analýzu rádo prostudovalo.
Po prvním přečtení dnešních smluv a vlivem působení sdělovacích prostředků napadne právního laika pogratulovat soudobému týmu dnešních demokratických vyjednavačů, kteří nás mnoho měsíců ujišťovali o svých úspěších i o tvrdých vyjednáváních s americkou stranou. Chlubili se různými ústupky, které takřka v potu tváře a harcováním se mezi ČR a USA dojednali. Po přečtení paragrafů z roku 1968 se však vetře myšlenka, že naši tehdejší představitelé vyjednávali v situaci, kdy zde bylo půl miliónu nezvaných vojáků a podmínky vyjednávání byly zcela odlišné. Smlouva se SSSR byla dojednána ve velkém spěchu za několik dnů a jak se někde píše, pod hlavněmi kulometů. Nutno však podotknout, že i v takové situaci byli naši českoslovenští aktéři při vyjednávání zřejmě tvrdší, neboť podle mého názoru paragrafy Smlouvy o dočasném pobytu vojsk paradoxně daleko méně zasahovaly do suverenity tehdejší republiky a cizím vojákům dávaly menší práva. Dnes nazýváme výsledek smlouvy z roku 68 zcela po právu okupací.
Dnešní vláda má zcela jiné podmínky, ale místo maximálního hájení naší suverenity dává ve smlouvách daleko více práv cizím vojákům, než dávala vláda tehdejší, velmi podřízená moci SSSR.
Z obou smluv z let 1968 a 2008 je cítit stejné schéma. Nejprve pojmenování hrozby - tenkrát to bylo skutečné rozmístění raket Pershing a jaderných zbraní v SRN a harašení revanšistickými náladami tamtéž - dnes máme imaginární jaderné zbraně ve státech tisíce kilometrů od nás. Ale KLDR, odkud ještě před pár dny měly létat nepřátelské rakety, už není darebácká. O hrozbě z Iránu se již také tolik nemluví a na scéně se vytváří nový nepřítel v Rusku.
Jestliže tehdejší země Varšavské smlouvy daly k aktu okupace souhlas, pak dnes je to nahrazeno jakýmsi vágním „budeme o tom přemýšlet“ od summitu zemí NATO.
Souhlas zemí EU, či alespoň zemí okolních, se dnes taktně nepožaduje, přestože se jedná o první instalaci zařízení majícího dosah daleko jak za hranice našeho státu, tak států EU.
Smlouva z roku 68 říká k otázkám jurisdikce:
1. Při trestných činech a přestupcích, které na území Československé socialistické republiky spáchají osoby, příslušející k sovětským vojskům nebo členové jejich rodin, se uplatňuje československé právo a působí československé soudy, prokuratura a jiné orgány, příslušné pro otázky stíhání trestných činů.
Trestné činy, které spáchají sovětští vojáci, vyšetřuje vojenská prokuratura a jsou projednávány orgány vojenské justice Československé socialistické republiky.
2. Ustanovení bodu prvního tohoto článku se nevztahují:
a) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, nebo členové jejich rodin, spáchají trestné činy nebo přestupky pouze proti Sovětskému svazu, jakož i proti osobám, příslušejícím k sovětským vojskům nebo členům jejich rodin;
b) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, spáchají trestné činy nebo přestupky při plnění služebních povinností v prostorech stálých posádek vojenských útvarů.
V případech, uvedených v bodech "a" a "b", jsou příslušné sovětské soudy, prokuratura a jiné orgány, které jednají podle sovětského práva.
Porovnáním obdobných paragrafů z dnešní SOFA zjistíme, že způsob jurisdikce není zdaleka takto striktně stanoven a umožňuje prakticky cokoliv, co US strana uzná za vhodné.
Řešení případných deliktů našich občanů vůči vojákům SSSR bylo ponecháno orgánům ČSSR, sovětský voják zde měl stejný statut jako náš voják či policista.
Stará smlouva garantuje náhradu veškerých škod způsobených pobytem vojáků vládou SSSR.
Dle smlouvy nové bude např. za problém způsobený provozem radarové stanice letovému provozu odpovídat ČR, a to i třetím zemím.
SOFA umožňuje ozbrojený zásah US sil vně základny pro zajištění pořádku. Stará smlouva toto vojákům SSSR nedovolovala.
Smlouvy novodobé nás zavazují zajistit vnější bezpečnost US základny. To může pro ČR znamenat v budoucnu i nákup nákladných zbraňových systémů, které bychom jinak vůbec nepotřebovali. Smlouva z roku 68 nás k ničemu takovému nezavazovala. Naopak je v ní přímo deklarováno, že veškeré náklady dočasného pobytu nese SSSR.
V SOFA je také napsáno: (Čl. III., 11) Český výkonný orgán přiměřeným způsobem napomůže na požádání v rámci svých kompetencí ozbrojeným silám Spojených států zajistit dočasný přístup do prostor vlastněných státem, nebo jiných prostor, k využití pro tranzit, výcvik a související činnosti ozbrojených sil Spojených států.
Takový paragraf, umožňující cizím vojskům vstup prakticky kamkoliv, nevyjímaje z toho soukromé vlastnictví smlouva z roku 1968 taktéž neobsahovala. Stará smlouva požadovala pro výcvik vojsk pouze prostory používané společně s naší armádou.
Ve smlouvě staré není definováno, kolik základen a kolik vojáků zde bude umístěno. Ve smlouvě nové jsou počty sice stanoveny, ale jen pro radarovou stanici a čl. XXXIII, par. 4-SOFA umožňuje použít dohodu i pro jiné dohodnuté aktivity ozbrojených sil USA. Když to srovnáme, vychází to oboje téměř nastejno.
Smlouva o zřízení radarové stanice, podepsaná dne 8. 7. 2008 uvádí např.:
7. Strany budou spolupracovat při dlouhodobém plánování využití a rozvoje pozemků v okolí radarové stanice za účelem zajištění dlouhodobého nerušeného provádění této Dohody.
8. Česká republika zajistí, aby užívání vzdušného prostoru nad radarovou stanicí a jejím okolím a užívání pozemků v okolí radarové stanice bylo slučitelné s provozem radarové stanice. Vzdušný prostor nad radarovou stanicí a jejím okolím, pozemky v okolí radarové stanice a postupy umožňující nouzové lety v okolí radarové stanice se vymezí v prováděcím ujednání.
Tyto paragrafy de facto dávají onomu budoucímu „prováděcímu ujednání“ neomezené možnosti ovlivnění života a provozu v libovolně velkém území okolo základny. Nyní na první pohled nevinné prováděcí ujednání může mít dalekosáhlé důsledky pro obyvatele a režim nejen v okolí základny.
Jako velký úspěch dnešní vyjednavači medializovali vlastnictví budov naším státem i po ukončení vojenské přítomnosti. Toto v praxi platí i pro vojska SSSR, neboť jejich budovy a hlavně problémy s životním prostředím s nimi spojenými zde máme, také v našem vlastnictví dodnes.
Tenkrát vyjednavači zachovali zdanění obvyklé u nás. To se dnešním nepovedlo. Sovětská strana byla skromnější požadovala pouze obvyklý obchodní rabat, žádné úlevy na daních.
Obě smlouvy jsou bianco vstupenkou a povolením instalace prakticky jakýchkoliv dalších vojenských zařízení na našem území. Viz :
Čl. III, odst. 2. - Spojené státy mohou na radarové stanici ve shodě s českým výkonným orgánem budovat nové objekty, provádět úpravy nebo zhodnocení objektů nebo infrastruktury, upravovat nebo bourat stávající objekty nebo infrastrukturu, odstraňovat stávající vegetaci a provádět odtěžení zeminy. Dále mohou Spojené státy na radarové stanici podle vlastního uvážení udržovat, vybavovat a provozovat objekty a infrastrukturu protiraketové obrany, včetně provozních a podpůrných zařízení a infrastruktury.
(Čl. XXXIII,odst.4). Respektujíce suverenitu České republiky a Spojených států, mohou strany po vzájemné dohodě přiměřeně použít ustanovení této Dohody i na jiné dohodnuté aktivity ozbrojených sil Spojených států na území České republiky, které byly řádně schváleny příslušnými českými orgány v souladu s Ústavou a právem České republiky.
Obě smlouvy shodně zaručují nenarušení suverenity naší země, ta z roku 68 navíc i nevměšování se do jejích vnitřních věcí .
Dnes právem hovoříme o smlouvě z 16. 10. 1968 jako smlouvě, která znamenala okupaci cizími vojsky. Jak máme hovořit o smlouvách z roku 2008, když je faktický důsledek některých jejich bodů právně velmi podobný, shodný a v některých případech pro naši republiku daleko tvrdší?
Myslím, že morální povinností poslanců je pečlivé přečtení a porovnání obou smluv s chladnou hlavou a zamyšlení se nad faktickými rozdíly, které jazyk mezinárodního práva výmluvně ukazuje. Velmi zajímavé je také přečtení rozpravy ze schůze Národního shromáždění z 18. 10. 1968 (zde), kdy byl dočasný pobyt schválen. Je zajímavé porovnat ideologické projevy tehdejších poslanců obhajujících dočasný pobyt sovětských vojsk v naši zemi s velmi podobně laděnou obhajobou cizí vojenské přítomnosti dnes v roce 2008. Zajímavé je, že pouze tři ženy ze zákonodárného sboru měly odvahu a osobní statečnost vystoupit v rozpravě s návrhy, aby byla vláda zároveň pověřena jednáním o odchodu vojsk a ukončení tohoto dočasného stavu. Byly to poslankyně dr. Sekaninová-Čakrtová, dr. Sachsová a místopředsedkyně NS Miková.
Patří jim za to můj obdiv.
Dočasný, dvacetiletý pobyt vojsk SSSR byl schválen tehdejší vládou a Národním shromážděním proti vůli většiny obyvatelstva. Znamenal frustraci, ponížení a ztrátu nadějí pro velkou většinu občanů republiky. Dnes se mnozí, demokraticky zvolení poslanci chystají k podobnému aktu. Měli by uvážit, zda dostali od svých voličů mandát k takovému velmi závažnému kroku a také to, jestli si naši občané zaslouží od režimu, který si říká demokratický, podobnou zkušenost bez časového omezení do budoucna.
Nezbývá než doufat, že již nebudeme mít další obdobná výročí, ale že budeme moci vzdát hold poslankyním a poslancům, kteří vyslyší hlasu svých voličů a zdravého rozumu.
Jaroslav Zatočil
Pan Zatočil sepsal následující zajímavý článek a chtěl ho uveřejnit ve Čtenářově blogu. To mu však nebylo umožněno, protože text byl editorem blogů shledán jako příliš politicky propagační.
Takže jsem se rozhodl, že tento text pohostinsky uvedu na své blogové stránce, jak už jsem učinil dvakrát předtím (jednou jsem tak zveřejnil anonymní materiál o problematických aspektech chystané reformy zdravotnictví, podruhé jsem takto zveřejnil reakci Mgr. Cikrta na onen „profesionálně připravený dehonestující materiál“).
Myslím, že následující text pana Zatočila je zajímavý a že by bylo škoda, kdyby jeho zveřejnění bylo nějak bráněno. Já bych asi některé pasáže napsal trochu jinak (s trochu větším stupněm autocenzury), ale celkově musím říci, že se mi docela líbí.
Nicméně veškeré komentáře – pochvalné i negativní samozřejmě patří panu Zatočilovi, který na ně jistě bude rád reagovat. Jsem si jist, že diskuse bude, jak je na těchto stránkách již dávno pravidlem, zcela korektní, a že pan Stejskal bude moci nechat mazničku v šuplíku.
Před chvílí jsem zjistil, že velmi podobný text vyšel panu Zatočilovi v Britských listech. Myslím, že to nevadí - zdá se mi, že mnoho čtenářů Aktuálně .cz má jakousi iracionální fobii vůči Britským listům (kterým dokonce ošklivě přezdívají), a tak by o ten článek přišli. Jistě mi tedy budou vděčni, že si ho budou moci přečíst zde, sine ira et studio.
*******************************************
K 40. výročí podepsání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk – krátké porovnání smluvních podmínek s nynějšími smlouvami s USA.
Tento čtvrtek, 16. října 2008, jsme si mohli připomenout již čtyřicáté výročí podpisu Smlouvy mezi ČSSR a SSSR o dočasném pobytu sovětských vojsk. Následující volební sobotu 18.10.2008 pak výročí jejího pohotového schválení Národním shromážděním ČSSR. To rozhodlo drtivou většinou, proti vůli rovněž drtivé většiny, ovšem „pouhých“ občanů republiky.
Je paradoxní, že 40 let poté mají poslanci našeho demokratického parlamentu projednávat a schvalovat smlouvy prý naprosto odlišné a těžko srovnatelné, avšak také o pobytu cizích vojáků.
Kacířsky mne tedy napadlo porovnat diktát, zrůdnost a ponižující paragrafy oné smlouvy z roku 1968, té která zapříčinila mnoho frustrace a beznaděj nejen pro mého otce, jak dobře znám z jeho vypravování, ale myslím, že i pro většinu občanů tehdejší ČSSR. Ti museli, se skřípěním zubů, díky tehdejšímu nedemokratickému režimu a jeho podřízení velmoci osobující si právo rozhodovat o osudu jiných zemí, diktát vlády a zákonodárců přijmout.
Samotná smlouva, podepsaná předsedou rady ministrů SSSR a našim tehdejším předsedou vlády ČSSR je však dodnes tajná. MZV její znění nemůže obyčejnému občanovi ČR poskytnout. Dle oficiálního vyjádření však na odtajnění od roku 1992 pracují, takže je velká naděje, že se možná na 50. výročí zveřejnění dnes již neplatných smluv dočkáme. Díky serveru iDnes je však k dispozici alespoň vládní návrh Národnímu shromáždění (zde), který paragrafy smlouvy obsahuje. Pokusil jsem se o krátké, laické porovnání tohoto návrhu, smlouvy SOFA (zde) a Dohody o zřízení radarové stanice mezi vládou ČR a USA (zde). Omlouvám se práva znalým odborníkům, kteří mohou smlouvy porovnat na vysoké odborné úrovni. Myslím, že by si mnoho lidí takovou odbornou analýzu rádo prostudovalo.
Po prvním přečtení dnešních smluv a vlivem působení sdělovacích prostředků napadne právního laika pogratulovat soudobému týmu dnešních demokratických vyjednavačů, kteří nás mnoho měsíců ujišťovali o svých úspěších i o tvrdých vyjednáváních s americkou stranou. Chlubili se různými ústupky, které takřka v potu tváře a harcováním se mezi ČR a USA dojednali. Po přečtení paragrafů z roku 1968 se však vetře myšlenka, že naši tehdejší představitelé vyjednávali v situaci, kdy zde bylo půl miliónu nezvaných vojáků a podmínky vyjednávání byly zcela odlišné. Smlouva se SSSR byla dojednána ve velkém spěchu za několik dnů a jak se někde píše, pod hlavněmi kulometů. Nutno však podotknout, že i v takové situaci byli naši českoslovenští aktéři při vyjednávání zřejmě tvrdší, neboť podle mého názoru paragrafy Smlouvy o dočasném pobytu vojsk paradoxně daleko méně zasahovaly do suverenity tehdejší republiky a cizím vojákům dávaly menší práva. Dnes nazýváme výsledek smlouvy z roku 68 zcela po právu okupací.
Dnešní vláda má zcela jiné podmínky, ale místo maximálního hájení naší suverenity dává ve smlouvách daleko více práv cizím vojákům, než dávala vláda tehdejší, velmi podřízená moci SSSR.
Z obou smluv z let 1968 a 2008 je cítit stejné schéma. Nejprve pojmenování hrozby - tenkrát to bylo skutečné rozmístění raket Pershing a jaderných zbraní v SRN a harašení revanšistickými náladami tamtéž - dnes máme imaginární jaderné zbraně ve státech tisíce kilometrů od nás. Ale KLDR, odkud ještě před pár dny měly létat nepřátelské rakety, už není darebácká. O hrozbě z Iránu se již také tolik nemluví a na scéně se vytváří nový nepřítel v Rusku.
Jestliže tehdejší země Varšavské smlouvy daly k aktu okupace souhlas, pak dnes je to nahrazeno jakýmsi vágním „budeme o tom přemýšlet“ od summitu zemí NATO.
Souhlas zemí EU, či alespoň zemí okolních, se dnes taktně nepožaduje, přestože se jedná o první instalaci zařízení majícího dosah daleko jak za hranice našeho státu, tak států EU.
Smlouva z roku 68 říká k otázkám jurisdikce:
1. Při trestných činech a přestupcích, které na území Československé socialistické republiky spáchají osoby, příslušející k sovětským vojskům nebo členové jejich rodin, se uplatňuje československé právo a působí československé soudy, prokuratura a jiné orgány, příslušné pro otázky stíhání trestných činů.
Trestné činy, které spáchají sovětští vojáci, vyšetřuje vojenská prokuratura a jsou projednávány orgány vojenské justice Československé socialistické republiky.
2. Ustanovení bodu prvního tohoto článku se nevztahují:
a) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, nebo členové jejich rodin, spáchají trestné činy nebo přestupky pouze proti Sovětskému svazu, jakož i proti osobám, příslušejícím k sovětským vojskům nebo členům jejich rodin;
b) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, spáchají trestné činy nebo přestupky při plnění služebních povinností v prostorech stálých posádek vojenských útvarů.
V případech, uvedených v bodech "a" a "b", jsou příslušné sovětské soudy, prokuratura a jiné orgány, které jednají podle sovětského práva.
Porovnáním obdobných paragrafů z dnešní SOFA zjistíme, že způsob jurisdikce není zdaleka takto striktně stanoven a umožňuje prakticky cokoliv, co US strana uzná za vhodné.
Řešení případných deliktů našich občanů vůči vojákům SSSR bylo ponecháno orgánům ČSSR, sovětský voják zde měl stejný statut jako náš voják či policista.
Stará smlouva garantuje náhradu veškerých škod způsobených pobytem vojáků vládou SSSR.
Dle smlouvy nové bude např. za problém způsobený provozem radarové stanice letovému provozu odpovídat ČR, a to i třetím zemím.
SOFA umožňuje ozbrojený zásah US sil vně základny pro zajištění pořádku. Stará smlouva toto vojákům SSSR nedovolovala.
Smlouvy novodobé nás zavazují zajistit vnější bezpečnost US základny. To může pro ČR znamenat v budoucnu i nákup nákladných zbraňových systémů, které bychom jinak vůbec nepotřebovali. Smlouva z roku 68 nás k ničemu takovému nezavazovala. Naopak je v ní přímo deklarováno, že veškeré náklady dočasného pobytu nese SSSR.
V SOFA je také napsáno: (Čl. III., 11) Český výkonný orgán přiměřeným způsobem napomůže na požádání v rámci svých kompetencí ozbrojeným silám Spojených států zajistit dočasný přístup do prostor vlastněných státem, nebo jiných prostor, k využití pro tranzit, výcvik a související činnosti ozbrojených sil Spojených států.
Takový paragraf, umožňující cizím vojskům vstup prakticky kamkoliv, nevyjímaje z toho soukromé vlastnictví smlouva z roku 1968 taktéž neobsahovala. Stará smlouva požadovala pro výcvik vojsk pouze prostory používané společně s naší armádou.
Ve smlouvě staré není definováno, kolik základen a kolik vojáků zde bude umístěno. Ve smlouvě nové jsou počty sice stanoveny, ale jen pro radarovou stanici a čl. XXXIII, par. 4-SOFA umožňuje použít dohodu i pro jiné dohodnuté aktivity ozbrojených sil USA. Když to srovnáme, vychází to oboje téměř nastejno.
Smlouva o zřízení radarové stanice, podepsaná dne 8. 7. 2008 uvádí např.:
7. Strany budou spolupracovat při dlouhodobém plánování využití a rozvoje pozemků v okolí radarové stanice za účelem zajištění dlouhodobého nerušeného provádění této Dohody.
8. Česká republika zajistí, aby užívání vzdušného prostoru nad radarovou stanicí a jejím okolím a užívání pozemků v okolí radarové stanice bylo slučitelné s provozem radarové stanice. Vzdušný prostor nad radarovou stanicí a jejím okolím, pozemky v okolí radarové stanice a postupy umožňující nouzové lety v okolí radarové stanice se vymezí v prováděcím ujednání.
Tyto paragrafy de facto dávají onomu budoucímu „prováděcímu ujednání“ neomezené možnosti ovlivnění života a provozu v libovolně velkém území okolo základny. Nyní na první pohled nevinné prováděcí ujednání může mít dalekosáhlé důsledky pro obyvatele a režim nejen v okolí základny.
Jako velký úspěch dnešní vyjednavači medializovali vlastnictví budov naším státem i po ukončení vojenské přítomnosti. Toto v praxi platí i pro vojska SSSR, neboť jejich budovy a hlavně problémy s životním prostředím s nimi spojenými zde máme, také v našem vlastnictví dodnes.
Tenkrát vyjednavači zachovali zdanění obvyklé u nás. To se dnešním nepovedlo. Sovětská strana byla skromnější požadovala pouze obvyklý obchodní rabat, žádné úlevy na daních.
Obě smlouvy jsou bianco vstupenkou a povolením instalace prakticky jakýchkoliv dalších vojenských zařízení na našem území. Viz :
Čl. III, odst. 2. - Spojené státy mohou na radarové stanici ve shodě s českým výkonným orgánem budovat nové objekty, provádět úpravy nebo zhodnocení objektů nebo infrastruktury, upravovat nebo bourat stávající objekty nebo infrastrukturu, odstraňovat stávající vegetaci a provádět odtěžení zeminy. Dále mohou Spojené státy na radarové stanici podle vlastního uvážení udržovat, vybavovat a provozovat objekty a infrastrukturu protiraketové obrany, včetně provozních a podpůrných zařízení a infrastruktury.
(Čl. XXXIII,odst.4). Respektujíce suverenitu České republiky a Spojených států, mohou strany po vzájemné dohodě přiměřeně použít ustanovení této Dohody i na jiné dohodnuté aktivity ozbrojených sil Spojených států na území České republiky, které byly řádně schváleny příslušnými českými orgány v souladu s Ústavou a právem České republiky.
Obě smlouvy shodně zaručují nenarušení suverenity naší země, ta z roku 68 navíc i nevměšování se do jejích vnitřních věcí .
Dnes právem hovoříme o smlouvě z 16. 10. 1968 jako smlouvě, která znamenala okupaci cizími vojsky. Jak máme hovořit o smlouvách z roku 2008, když je faktický důsledek některých jejich bodů právně velmi podobný, shodný a v některých případech pro naši republiku daleko tvrdší?
Myslím, že morální povinností poslanců je pečlivé přečtení a porovnání obou smluv s chladnou hlavou a zamyšlení se nad faktickými rozdíly, které jazyk mezinárodního práva výmluvně ukazuje. Velmi zajímavé je také přečtení rozpravy ze schůze Národního shromáždění z 18. 10. 1968 (zde), kdy byl dočasný pobyt schválen. Je zajímavé porovnat ideologické projevy tehdejších poslanců obhajujících dočasný pobyt sovětských vojsk v naši zemi s velmi podobně laděnou obhajobou cizí vojenské přítomnosti dnes v roce 2008. Zajímavé je, že pouze tři ženy ze zákonodárného sboru měly odvahu a osobní statečnost vystoupit v rozpravě s návrhy, aby byla vláda zároveň pověřena jednáním o odchodu vojsk a ukončení tohoto dočasného stavu. Byly to poslankyně dr. Sekaninová-Čakrtová, dr. Sachsová a místopředsedkyně NS Miková.
Patří jim za to můj obdiv.
Dočasný, dvacetiletý pobyt vojsk SSSR byl schválen tehdejší vládou a Národním shromážděním proti vůli většiny obyvatelstva. Znamenal frustraci, ponížení a ztrátu nadějí pro velkou většinu občanů republiky. Dnes se mnozí, demokraticky zvolení poslanci chystají k podobnému aktu. Měli by uvážit, zda dostali od svých voličů mandát k takovému velmi závažnému kroku a také to, jestli si naši občané zaslouží od režimu, který si říká demokratický, podobnou zkušenost bez časového omezení do budoucna.
Nezbývá než doufat, že již nebudeme mít další obdobná výročí, ale že budeme moci vzdát hold poslankyním a poslancům, kteří vyslyší hlasu svých voličů a zdravého rozumu.
Jaroslav Zatočil