Jedním z často probíraných společensko-politicko-ekonomických témat je údajná urgentní nutnost penzijní reformy. Od vládních představitelů slýcháme, že současný průběžný systém je neudržitelný, protože populace stárne, procento penzistů v ní přibývá a naopak podíl výdělečně činných občanů přispívajících na jejich důchody klesá.

To je sice pravda, ale slova o neudržitelnosti průběžného systému vyvolávají obavy z možných snah o nahrazení tohoto systému něčím jiným. Možná jen „slyším trávu růst“, jak se říká, ale rozhodně si nemyslím, že pravověrní pravicoví politici a ekonomové definitivně opustili úvahy o řešení pomocí nějaké varianty „druhého důchodového pilíře“, tedy převádění části odvodů do bankovních fondů, ve kterých by si lidé spořili na důchod a které by jejich úspory náležitě investičně zhodnocovaly. Spoléhat na něco takového je ale iluzorní. Existuje přece nemálo příkladů toho, jak nějaký bankovní investiční důchodový fond zkrachoval. A rozpomeňme se na to, k jakým převratným politickým událostem došlo v uplynulých desetiletích, jak často vysoká inflace zlikvidovala úspory. Je zřejmé, že takovýto systém by byl výhodný hlavně pro soukromé vlastníky takových finančních institucí a nesl by s sebou rizika, která nynější průběžný systém nemá. Shrňme si tedy argumenty pro zachování nynějšího průběžného systému.

Zásadním parametrem je samozřejmě nastavení výše odvodů do tohoto systému – tedy ve skutečnosti výše jakési „důchodové daně“, která je podstatnou součástí příjmů (kolem 36%) státního rozpočtu. Podle demografických propočtů by se náklady na důchody měly postupně zvyšovat až do roku 2060, kdy by měly být v reálné hodnotě asi o 37% vyšší než nyní. Pokud chceme udržovat alespoň nynější, nikterak luxusní úroveň penzí, bylo by potřeba vybrat navíc takovou částku na oné „důchodové dani“ (nebo částečně na jiných příjmech státního rozpočtu). Náklady na důchody by pak vzrostly z nynějších 8% HDP na přibližně 11.5% HDP, což je už nyní situace v řadě jiných evropských zemí, a neruinuje je to.

Doufám tedy, že se bude rozumně postupovat jednoduchými „parametrickými“ úpravami stávajícího bezpečného průběžného systému, tedy hlavně zvyšováním odvodů z mezd. Významně přitom pomůže i rozumné prodloužení věku pro odchod do starobního důchodu. Je tedy myslím na čase přestat strašit lidi hrozbami kolapsu důchodového systému nebo propadu budoucích důchodců do bídy.

Ono to ale celé bude asi ještě komplikovanější. Pokud bude rychlým tempem postupovat další robotizace a využívání umělé inteligence, lze se oprávněně obávat relativně vysoké nezaměstnanosti, a tedy výrazného snížení odvodů z mezd do státního rozpočtu a naopak nárůstu počtu žadatelů o podporu v nezaměstnanosti. V této souvislosti se ovšem jeví jako poněkud nepatřičné starosti s tím, že máme nízkou porodnost a bude nás postupně ubývat. Možná právě to bude dobře?

V každém případě bude nutné opatřit prostředky na důchody a jiné sociální dávky z dosud nevyužívaných zdrojů – v první řadě asi zdaněním „práce“ robotů a umělé inteligence (technické detaily takového řešení bych ovšem nechal na odbornících), ale také zamezením odlivu dividend mezinárodních firem do zahraničí či zákazem využívání daňových rájů. Myslím, že se možná i já ještě dožiji skutečně velké novinky v oblasti sociálního zabezpečení – nepodmíněného základního příjmu.

Zajištění takového robustního systému sociálního zabezpečení je ovšem podmíněné tím, abychom dlouhodobě měli levicově orientované vlády. Pevně doufám, že k takovému obratu zanedlouho dojde a pomine nynější pro mě poněkud nepochopitelná dominance pravicových stran, které by si nejspíše přály systém „ať se postará každý sám o sebe“, se všemi jeho důsledky. To ale rozhodnou samozřejmě voliči…

***************************************
Velmi podobný text vyšel na serveru Deník.cz